Škola v přírodě aneb Zatím jsem zvracel jen jednou!

Vajsejtlova_Skola v prirode
Škola v přírodě – to je závan dětství, nostalgie, romantika a stoupající spotřeba sedativ užívaných rodiči i uštvanými učiteli. A rovnou zapomeňte na to, že byste z téhle rodičovské zkoušky vyšli vítězně!


Léto se pozná podle vůně čerstvě posečené louky, třešní ukradených přes plot, ramen spálených od sluníčka a školy v přírodě, na kterou odfrčí vaše děti.
Než jsem si pořídila vlastní potomky, měla jsem se školou v přírodě spojené samé příjemné asociace. Tedy kromě vzpomínky na to léto, kdy jsme od tety ze Západního Německa dostali darem zcela převratný opalovací krém v naprosto úchvatné, pestrobarevné tubě, který mi záviděly všechny děti i paní učitelky. Měl sice poněkud zvláštní konzistenci, která po aplikaci na kůži připomínala sražený bílek, ale to je „holt ten Západ“, takže jsem se mazala poctivě, hojně a komplet.
To léto jsem se poctivě, hojně a komplet spálila a pěnila, kdykoli jsem se vlezla vykoupat do rybníka. Teprve po bližším prostudování pestrobarevné tuby se totiž ukázalo, že se jedná o sprchový gel a nikoli opalovací krém. Nicméně později jsem tubu vyměnila s Kristýnou z 5.A za deset kulatých žvýkaček, červenou kuličku duhovku a jeden vylisovaný obal od „vopravdu zápaďácký“ Milky. Takže to byl nakonec vynikající obchod.
Jakmile moje děti dorostly do věku, kdy začaly jezdit na školy v přírodě samy, můj pohled na tuto akci doznal značných změn. Prvním varovným signálem je okamžik, kdy škola svolá informativní schůzku a do ruky vám vrazí papír se seznamem a instrukcemi. Letos byla na tom našem podtržena položka, že je silně nežádoucí zabalit dětem do kufru jakékoli zbraně. Paní učitelce těkalo oko, když nás žádala, abychom pokud možno dětem s sebou nedávali ani sady na výrobu slizů. Vzhledem k tomu, že od té doby, co vešly slizy do módy (a jejich vynálezce se aktuálně smaží v pekle, jak doufám), vypadá naše domácnost jako území zamořené radioaktivitou, celkem bez problémů jsem ji chápala.
Po iniciační schůzce následuje fáze, při které se zoufalá matka snaží zkompletovat všechny věci podle seznamu: „Prosim tě, mami, tydle kraťasy ne! Ty sou úplně trapný!“ „Jé, mně sou ty boty asi malý, nebo co.“ „My tam budeme mít karneval ve stylu podmořskýho světa a na mě vyšla maska medúzy. Máme doma nějakou?“ „Ježiš, já jsem zapomněl, že jsem si tu čelovku posledně rozšláp!“ Škola v přírodě prostě není akcí pro nervově labilní padavky.
Konečně je tu finále. Odjezdy na školy a školky v přírodě se plánují zásadně tak, aby kolidovaly s oslavou osmdesátých narozenin babičky, festivalem, na který se těšíte už půl roku, nebo důležitou pracovní schůzkou. Jejich samozřejmou a pochopitelnou součástí je sraz dvě hodiny před odjezdem a minimálně půlhodinové zpoždění autobusu („To víte, paničko, nejsem na silnici sám!“). Konečně zazní povel: „Zvracející děti dopředu!“ všichni zamáčknou slzu a jede se.
Speciální kapitolou jsou potom pohledy, které po několika dnech začnou ze školy v přírodě chodit. Náš syn se například vyznačuje silnou averzí vůči jakémukoli psanému projevu. Jeho nechuť k psaní dosáhla už takové intenzity, že si při tvorbě slohu počítá na prstech, jestli mu vyjde lépe, když zvolí sloveso „běhat“, nebo „skákat.“ Je proto logické, že k psaní pohledů a zpráv se uchyluje pouze v absolutně nejnutnějších případech. Jeden rok tak ze školy v přírodě dorazil pohled s oslňujícím textem: „Ahoj, mami a tati. Jenda.“ Přeložili jsme si to tak, že je naživu. Vloni zvolil Jenda pragmatičtější tón a pokochali jsme se pohledem: „Ahoj. Neva, že jsem utratil 78 Kč?“ Na druhou stranu nám to pořád připadalo jako lepší varianta než pohled, který poslal Jendův spolužák a na kterém stálo: „Čau. Je tu fajn. Jsem plný zážitků. Zatím jsem zvracel jen jednou.“
Dcera Tereza si letos odbyla svou premiéru se školkou v přírodě, a protože ještě neumí psát, obdrželi jsme korespondenční lístek s vlastnoručně nakresleným obrázkem. Byla na něm řada podivně kostrbatých obdélníků. A pak už nic. Doma proběhla vášnivá diskuse ohledně toho, co přesně mínila mladá umělkyně ztvárnit.
Konečně se týden překlopí do svého finále a nic na světě se nevyrovná okamžiku, kdy se za oknem přijíždějícího autobusu objeví ušmudlaný obličej vašeho potomka. Velmi pravděpodobně se vykulí ve stejném oblečení, ve kterém před týdnem odjížděl – lhostejno, kolik a co jste mu s sebou nabalili. Původní barva jeho trička je už ale prakticky neznatelná přes fleky od borůvek, zmrzliny, paštiky a něčeho, o čem snad ani nechcete vědět, co to je. Dítě vám hupne s rozběhem do náruče, z batohu (ze kterého ještě týden poté polezou mravenci) začne tahat suvenýry pro rodinu (čtyři bonbóny, zbytek chipsů a miniaturní model kostry, která po zmáčknutí čudlíku tančí lambadu) a zeměkoule se zase začne točit správných směrem. A je úplně jedno, jak poctivě si pěstujete svou image cynika. Tohle vás totiž dostane vždycky. Ať žije léto!

P. S. Jo a smysl kostrbatých obdélníků na koresponďáku nám objasnila po svém návratu sama autorka: „Ty jsi, mami, nikdy neviděla chodbu?!“


Barbora Vajsejtlová

Vajsejtlova_BarboraNarodila se v roce 1979 ve Strakonicích a vystudovala žurnalistiku a psychologii na Masarykově univerzitě v Brně. Poté pracovala například v redakci Hospodářských novin, Aktuálně.cz, iDnes.cz, Elle nebo Žena a Život. Právě v časopisu Žena a Život vycházejí už třetím rokem její fejetony Matka s. r. o., na jejichž základě vznikla kniha Mami, přidej!. V nakladatelství Albatros vyšly její knihy pro děti: Vánoce za dveřmi, Ať jsou velcí zase malí, Princezna a Baron a Velký závod.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeMami, přidej!

Vajsejtlová, Barbora

Motto

zobrazit info o knizeVánoce za dveřmi

Vajsejtlová, Barbora

Albatros

zobrazit info o knizeAť jsou velcí zase malí!

Vajsejtlová, Barbora

Albatros

zobrazit info o knizePrincezna a Baron

Vajsejtlová, Barbora

Albatros

zobrazit info o knizeVelký závod

Vajsejtlová, Barbora

Albatros

Napsat komentář