Čtení ke kávě: Líná ústa - holé neštěstí (Stanislav Češka)

Líná ústa – holé neštěstí

7.5.2019 Stanislav Češka Bez komentáře

Malé zamyšlení nad tím, jak jsem se (nejen) díky vlastní ukecanosti stal spisovatelem.

Jak jistě každý ví, v nadpisu citovaná lidová moudrost má znění poněkud údernější. Ovšem vzhledem k tomu, že Klub knihomolů je úctyhodným literárním serverem, serverem zdvořilým a navýsost společenským, zvolil jsem raději název uhlazenější, vyhovující dobrému vychování.
Na podstatě samotného sdělení se ovšem nic nemění. Co může být řečeno, by řečeno být mělo, pravda, v pravé chvíli, způsobem vhodným, situaci odpovídajícím a, pokud možno, nikoho nepopuzujícím. A pokud se nedokážete vymáčknout hned, tehdy, kdy to situace vyžaduje, potom raději mlčte.
Já se tímto řídil celý svůj život. Musím však přiznat, že ne vždy se mi podařilo odhadnout tu správnou „pravou chvíli“, což mělo někdy následky ne zrovna milé.
Jako třeba tehdy, když před lety jedno takové mé, byť zcela pravdivé sdělení, dosti podstatně přispělo k vyhazovu od mého posledního zaměstnavatele v rámci „restrukturalizace“ pracovních míst. Tenhle vyhazov mi sice byl zpříjemněn tím, že po roce firma vyhodila i šéfíka, který se zbavil mě, ovšem o tom tady vyprávět nechci.
U mě jsou ta moje čilá ústa spojena s uměním, které občas může naopak dosti pomoci. Se schopností pohovořit na jakékoliv téma, aniž bych o něm něco pořádně věděl.
Tato schopnost, jež by měla být základní výbavou každého politika, kterým však bohužel, vlastně možná spíš bohudík, nejsem, mi byla dána už do kolébky a kdysi, začátkem šedesátých let (jsem ročník 1955), ji náš rodinný televizní opravář zhodnotil slovy: „Tedy, paní Češková, kdyby existovalo ministerstvo pro zbytečné záležitosti, ten váš mladej by na něm mohl hned šéfovat.“
Zmíněná schopnost mi pomohla vícekrát v mé životní dráze. A nakonec mě dovedla i k mému psaní. Ale nepředbíhejme…
Jedny z peripetií mého života, ze kterých „jsem se vykecal“, byly součástí období mých vysokoškolských studií technické kybernetiky na brněnském VUT. Patřím do té generace, jejíž vysokoškolské vzdělávání bylo „zpestřeno“ osmi semestry studií politických věd, „zostřených“ čtyřmi zkouškami, bez jejichž úspěšného absolvování jste svůj inženýrský diplom obdržet nemohli.
Šlo tehdy o dějiny MDH, tedy mezinárodního dělnického hnutí, politickou ekonomii, marxismus-leninismus a politickou ekonomii. Ty první dva předměty tak hrozné nebyly. U prvního se jednalo v podstatě o dějepis, u druhého více méně o základy ekonomie, takže o úplnou ztrátu času nešlo. Navíc tu ekonomii nám přednášel chytrý profesor, také s dobře proříznutými ústy, takže se nakonec, alespoň při jeho přednáškách, jednalo docela o zábavu.
Potíže přišly až s posledními dvěma předměty. Když pro nás nastala první cvičení z marxismu a mně bylo ihned jasné, co to před námi stojí za katedrou za pozoruhodný exemplář pedagoga, pojal jsem taktický nápad být aktivní v první hodině, čímž vyučující nabude dojmu, že studia marxismu-leninismu jsou mým hobby a cílem mého života, a dá mi pak pokoj.
Tento můj plán výborně fungoval. Až do zkoušky. Vzhledem k tomu, že jsem se nechal ukolébat přízní vyučujícího k mé osobě, nevěnoval jsem studiu tohoto předmětu ani zdaleka tolik úsilí, kolik by bylo třeba. Výsledkem bylo, že jsem sice cosi věděl, ovšem množina mých nedostatečných vědomostí se ani zdaleka nepřekrývala s tím, na co se mě dotyčný pán – pardon, soudruh – ptal u zkoušky.
No, zpocený jsem ještě dnes, když si na ty krušné chvíle vzpomenu. Nikomu bych je nepřál. Ovšem povaha zkoušeného předmětu umožňovala svěže tvůrčí přístup při odpovídání na dotěrné pedagogovy otázky. Jen jste tohoto přístupu museli být schopni. A to já naštěstí byl.
Celá tahle tragikomická kapitolka mých vysokoškolských studií měla ovšem jednu přímo „ujetou“ dohru. Dotyčný pedagog setrval v nabytém mylném přesvědčení, že ve mně narazil na „přírodního talenta“ v oboru marxismu-leninismu a celý další semestr mě otravoval s návrhy, abych se u něj stal pomocnou vědeckou silou v jeho oboru. Odolat tomuto nátlaku bylo možná ještě těžší než odolat u zkoušky.
Ona zmíněná schopnost „vykecat se z problémů“ mi nebyla dána pouze v rovině ústní, nýbrž i písemné. Tady si s pobavením vzpomínám někdy na polovinu osmdesátých let minulého století. Pracoval jsem v oddělení automatizace brněnského, už dávno neexistujícího Výzkumného ústavu vlnařského a spolu se svými nesmírně chytrými kolegy a kolegyněmi byl jedním z „otců automatizace“ československého vlnařského průmyslu.
A protože už tehdy o mně bylo známo, že vcelku zručně vládnu slovem i písmem, metodou padajícího exkrementu ke mně od našeho ředitele propadl dotazník z tehdejšího Ministerstva průmyslu ČR o tom, jak zavádíme automatizaci ve výzkumných projektech našeho ústavu.
No, autor tohoto monumentálního dotazníkového díla byl génius. Jednalo se o čtyři strany formátu A3!!! Když jsem se před ředitelem pokoušel zaprotestovat, bodře mi sdělil: „N…r mě, Stando, a hlavně to nějak vyplň. Tak, aby v každé kolonce něco bylo a nebylo to úplně pitomé.“
Úkol jsem samozřejmě splnil, protože ředitel a manželka mají vždycky pravdu, a na ministerstvu byli buď spokojeni, nebo to nikdo pořádně nečetl. Spíš tedy asi platilo to druhé. Já si však tehdy ještě tak úplně neuvědomoval, že vlastně mám opravdu jakési buňky pro to, stát se spisovatelem.
Tyto schopnosti ve mně musela probudit až moje múza, tedy moje nynější paní a tehdejší přítelkyně.
Byli jsme právě na svém třetím rande, což byl výlet na krásný gotický hrad Pernštejn. Já se při návratu vlakem holedbal před mojí nastávající, jak umím jen tak, bez přípravy pohovořit na jakékoliv téma.
Moje milá Hanička byla tehdy a je stále učitelkou mateřské školy. Každý, kdo má doma učitelku, dobře ví, že tohle povolání vás dostihuje i doma. A tak mi bylo řečeno: „Vymysli mi tady, ve vlaku, pohádku.“
Já samozřejmě nehodlal zklamat. V kupé lokálky z Nedvědic do Tišnova jsme tehdy byli sami, a tak jsem se postavil doprostřed mezi sedačky, moudře, jak to umím jen já, jsem se poněkud ušmudlanými okny zahleděl na pole, kolem kterého jsme právě jeli, a…
… po chvilce jsem ze sebe začal soukat pohádku o zajíci Mlsálkovi. Asi před dvěma lety jsme si s manželkou na tu chvíli ve vlaku vzpomněli. Už si však ani jeden z nás nepamatoval, o čem vlastně ta moje pohádka byla.
Jediné, na co si z toho vyprávění vzpomínáme, je to, že se jednalo o dílko vysílatelné po desáté hodině večerní, neboť Mlsálek byl zajíc vcelku odpudivý, opilec, přímo ožrala, vedoucí hospody pro zvířátka Pod drnem na okraji pole, které míjel náš vlak.
Teprve později se z věčně opilého zajíce-hospodského stal roztomilý malý zajíček s jedním ouškem nahoru a druhým dolů, žáček zaječí mateřské školy, hrdina dvaceti šesti pohádek pro malé děti, které se líbily ve školkách, kde manželka učila a učí, a také jako večerníčky Rádia Proglas a TV Noe.
Po Mlsálkovi pak následoval detektiv Berka, brněnská mordparta a také velkomoravský kníže Slavomír s přítelem, vikingem Erikem.
Všichni tito hrdinové by vám však nejspíš radost nedělali, nebýt mé múzy, mé paní. To ona z mé ukecané bytosti vlastně vyrobila spisovatele. A já jí za to děkuji. Protože tak dělám něco, co mě moc baví, a vám snad přináší trochu radosti, pobavení a někdy i poučení.

Stanislav Češka

Stanislav Češka se narodil roku 1955 v Brně. Po maturitě na brněnském Gymnáziu Křenová vystudoval technickou kybernetiku na elektrofakultě Vysokého učení technického v Brně. Od ukončení studií pracuje jako softwarový specialista. Po obvyklých literárních pokusech na škole (poezie, texty písniček, krátké povídky) napsal dvě série pohádek, z nichž část byla opakovaně odvysílána jako rozhlasové a televizní večerníčky. Protože má rád americkou drsnou detektivní školu a podobný žánr mu v domácí detektivce chyběl, přivedl na svět soukromého brněnského detektiva Stanislava Berku, na sérii jehož příběhů nyní pracuje. Berka je bývalý kriminalista, který policii opustil v 90. letech. Používá při svém pátrání často velmi neortodoxní metody a má jediný cíl, pomoci svým klientům a spravedlnosti. K autorovým velkým koníčkům patří také historie. Proto rozpracoval sérii historických detektivek, ve kterých se zvědavý čtenář bude moci podívat do období Velké Moravy. První z těchto románů vyjde v nakladatelství MOBA v roce 2012.