Martin Servaz a muž s hadí kůží

sestry-perex
Sestry zavražděné v bílých šatech určených k prvnímu přijímání – to byl první velký případ, na kterém se podílel Martin Servaz. Teď se mu přízrak dvou mrtvých po dvaceti pěti letech vrací…

Bernard Minier ve své nové knize s názvem Sestry navazuje na předchozí, poněkud za vlasy přitažený román Noc. I když to tak v úvodu nevypadá – nejprve se totiž musíme s hlavním hrdinou vrátit do historie (do roku 1993) a prožít s ním jeho první případ, u kterého jako sotva dostudovaný student asistoval. A nešlo zrovna o něco, čím by se chlubil. Podezřelý spisovatel Erik Lang, podle jehož románu „Dívka od prvního svatého přijímání“ byla scéna s dvěma mrtvými sestrami naaranžována, měl alibi, navíc se k činu před svojí sebevraždou písemně přihlásil někdo jiný. Co na tom, že dotyčný se Servazem mluvil před svojí smrtí o někom „nelítostném“ v pozadí…

V současnosti se Martin stará o syna Gustava, který je po transplantaci jater a po přečkaných rodinných zvratech ve velmi křehkém stavu. Když Martin vyráží k novému případu, netuší, že opět míří do honosné spisovatelovy vily. Mrtvá byla jeho ženou. Na sobě má bílé šaty k prvnímu přijímání a zemřela na následky uštknutí jedovatých hadů, které spisovatel Erik Lang načerno choval ve svém domě. Servaz od první chvíle nevěří na náhodné přepadení šíleným fanouškem (z domu se ztratil pouze rukopis nového románu) a je mu jasné, že tentokrát již musí odhalit pravdu, dluží to i těm dvěma mrtvým sestrám…

V románu Sestry se autor rozhodl zapomenout na věčného Servazova rivala Juliana Hirtmana (chce se mi říct: no konečně) a plně se věnuje řešení záhady vražd blonďatých dívek a vyšetřování autora thrillerů, jež se staly zřejmě jejich inspirací. Že by chtěl Bernard Minier upozornit na to, jak je blízko od fikce ke skutečnosti? Má sám obavu, že ho tvorba knih plných násilí a zvrácených padouchů neodvratně táhne na šikmou plochu? Podle rozhovoru, který nám při své návštěvě v Praze poskytl, si troufám říct, že to není jeho problém a že jde jen o čirou fantazii.

Druhá linie příběhu varuje před úskalími vztahů autor vs. čtenář, fanoušek. Ano, autoři čtenáře potřebují, ale zároveň je nebezpečné pouštět si všechny ty neznámé obdivovatele blízko k tělu. Fanoušci totiž mají pocit, že na svoji „zbožštělou modlu“ mají jakýsi výhradní nárok, protože jedině právě oni mu rozumí. Je pak velice snadné takový vztah zneužít… Možná právě tímto titulem chtěl Bernard Minier definovat svůj vztah ke čtenářům a vymezit se vůči takovým, kteří se mu chtějí dostat do soukromí. Na jednu stranu si jich váží, na druhou stranu je třeba udržet určitý odstup. Aby se pak nestalo, že se vše zvrtne nepředvídatelným způsobem.

Ať už se v knize odráží osobní zkušenosti autora nebo ne, příběh tentokrát působí mnohem skutečněji než předchozí Tma nebo Noc. To  mu však neubírá na děsivosti, napětí a spádu. A závěr je opět překvapivým vyvrcholením, přinášejícím nejedno dilema.

A ještě jeden bod k dobru si kniha zaslouží (nutno říct, že obvykle mi to bývá lhostejné) – má perfektní obálku, která dokonale ladí k obálkám předchozích dílů (Mráz, Kruh, Tma a Noc) a navíc svojí strukturou hadí kůže vystihuje i obsah. To se nakladatelství XYZ, které se – na rozdíl od Noci – nedrželo původní obálky, opravdu povedlo.

Nedokážu s odstupem času (který uplynul od přečtení předchozích částí) říct, který díl z celé série mě nejvíce zaujal, ale Sestry rozhodně budou patřit k tomu lepšímu. Bernard Minier prostě udržuje vysoký standard a já už se těším na další pokračování.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeSestry

Minier, Bernard

XYZ, 2019

Napsat komentář