Čtení ke kávě: Potomci Foglarovi, část 2. (Jaroslava Černá)

Potomci Foglarovi, část 2.

5.3.2019 Jaroslava Černá Bez komentáře

Vzájemně jsme historky doplňovali každý o své vlastní vzpomínky. Najednou jsme měli společnou minulost a byli jsme si velmi blízcí.

Přečtěte si první část.

„Dnes spíme tady,“ dloubla do mě kolegyně z práce Dáša. „Ale jen čtyři. Pro tři se najde nocleh u sousedů, říkal hostinský.“
„Lejdy a další dva její kamarádi spí u mě. Není problém,“ pronesl rozvážně Joki.
„Proč ti říká Lejdy? On si tě s někým spletl? Vy se znáte?“ Dáša se tvářila překvapeně.
„My jsme kamarádi z mládí a kamarádi naší kamarádky jsou i naši kamarádi, že, Pablo?“
„Jasně.“ Pablo kývl a na více se nezmohl. Hlava mu už zůstávala skloněná.
„Tak ale radši vyrazíme kluci, ne? Dokud ještě chodíte,“ přátelsky jsem své dva kamarády povzbuzovala.
„Jasně, jde se.“ Joki zamával na hostinského pětistovkou, řekl, ať si drobné nechá, a mě vyzval, ať se zařadím ještě se svými dvěma kamarády za něj, ať se potmě a v dešti neztratíme.
Nebylo se kde ztratit. U jeho chaty jsme byli za dvacet minut i s koly.
„Jako doma,“ mávl rukou v předsíni někde k hornímu patru, objal Pabla, položil mu hlavu na rameno a začal zpívat trampskou hymnu. Usadili se v obýváku.
Ještě jsem zaslechla, že má pro něho překvapení. Zabydleli jsme se v jedné ze dvou horních ložnic, přepychově zařízených stylovým nábytkem z dřevěného masivu. Moje kolegyně a její manžel si dopřáli horkou sprchu v koupelně lososové barvy a usnuli okamžitě. Já jsem ještě sešla dolů ke svým staronovým kamarádům.
„Tak překvapení až za chvilku, teď ti ukážu, jaké mám nože.“ Joki otevíral dřevěnou truhlu, postavenou v rohu pokoje.
„Cha, ty máš nože v truhle, ale já je mám u sebe.“ Pablo nešikovně vytahoval svůj nůž z pouzdra na opasku svých džínsů. „To je co? Mrkej, ruční práce. Dostal jsem ho ke čtyřicetinám.“
„To nic není, dívej na ty moje, co jich mám!“
„Ty brďo, fakt, ty jsou nádherné, kdes je vzal? Taky dárky?“
„Ale ne, objednávám si je přes internet.“
Joki se ztěžka posadil na rohovou sedačku plnou polštářů. Pablo, s flaškou v ruce, se zhroutil vedle.
„Nemáme skleničky,“ sdělil mu důvěrně.
„Podám vám je,“ nabídla jsem a otočila se ke kuchyňce. Vyrazila mi dokonalým zařízením dech. Krucinál, takovou nemám ani doma.
„Přece nebudeme špinit skleničky, jdeme na to jako zamlada.“ První si lokl Pablo, pak Joki. Ten si opřel láhev o koleno. „A teď ti něco, kamaráde, ukážu. Tam ta truhla, vidíš? Ta mezi okny, tak tam je celý můj život. V jedné truhličce.“
Čekala jsem, že dojetím nad svým životem škytne.
„Jdu se podívat,“ hrabal se Pablo ze sedačky a krokem námořníka přešel k truhle. Kleknul si k ní a otevřel ji.
„To mrkáš, co?“ Joki přiklekl k němu a postupně vyndával obsah na koberec.
„Tady… kronika rok sedmdesát, jo a zápisníček z šedesátýho šestýho, další kronika. Tady mám odznaky, domovenky… To je co? A tady plánky a mapy z vandrů, kronika z tábora…“
Joki dosedl na paty. „A všechno v jedné truhličce, kterou už normálně neotevírám. A taky nevím, co s tím. Je mi sakra přes padesát! Co s tím bude, až umřu? Myslíš, že to někoho zajímá? Děcka to vyhodí někam na smetiště, ani si to nepřečtou, neprohlídnou. Nezajímá je to.“
„Třeba jo, třeba si to někdy přečtou.“ Pablo už měl kolem sebe koberec zaplněný.
„Co kecáš! A kde to máš ty?“
„Doma ve skříni.“
„A hrabeš se v tom?“
„Nikdy, je mi z toho tak nějak smutno.“
„Co s tím budeme dělat? Přece to nevyhodíme!“
„Nevím, když ne my, tak to vyhodí někdo jiný. Asi si budeme muset udělat pořádek sami…
v minulosti.“ Joki se pokusil vstát, bylo vidět, že ho bolí kolena.“
„Neuklízej to, budu se na tu svoji minulost z truhly dívat, jak leží na kousku koberce a pustíme si k tomu to překvapení.“
Navzájem si pomohli na sedačku. Pak Joki vybral ty správné ovladače, zapnul televizi velkou skoro jako plátno v kině, pak DVD přehrávač. Když zaslechli první tóny hudby k filmu „Sedm statečných,“ strnuli, podívali na sebe, a i přes opilost jim přes tvář přeběhl lehký a zasněný úsměv. Takoví jsme chtěli být a takoví jsme byli, říkali pohledy jeden druhému. Posadili se vedle sebe, podávali si láhev, mně už si nevšímali.
Než film došel ke scéně, kdy pohřební vůz nemá kdo řídit a s kolty nízko u pasu se toho chopí první ze sedmi statečných, oba spali vsedě. Oběma spadla brada a oba chrápali. Statečně.
Kdo ví, co pro ně ten film znamená, pomyslela jsem si a sedla k truhle – mezi všechny ty jejich vzpomínky. Dvě hodiny jsem pročítala deníčky, ve kterých se dětské písmo měnilo na chlapecké a dětský pohled na život na chlapecký a mužský.
Dvě hodiny jsem pročítala život dítěte, kluka a mladého muže. Jeho objevování světa ovlivněného Foglarem, Hoganem a kamarádstvím uprostřed přírody. Ty nejnovější kroniky už byly v červených deskách. A i když poznamenané komunistickým režimem, byly plné odhodlání pokračovat v tom, co v hlavním vedoucím tábora někdo kdysi dávno zapálil. Z poslední kroniky jsem pochopila, že Joki organizoval a vedl svůj tábor ještě před sedmi lety! Zvedla jsem hlavu a místo dvou kluků, kteří si pustili svůj oblíbený western, leželi na sedačce dva starší muži, zmožení alkoholem a vzpomínkami. Ani nevím, kdy změnili polohu. Byli roztomilí, hlavy v rohu sedačky se téměř dotýkaly, nohy pokrčené.
Zakryla jsem je dekou. Ani se nepohnuli.
Nechtělo se mi ještě spát, moje vlastní vzpomínky byly stejně příjemné a stejně vzdálené.
V knihovně jsem objevila snad všechny výtisky od Foglara, které jsem znala. Od „Hoši od bobří řeky“ až po „Chatu v jezerní kotlině“.
Byly vázané v kůži. Pak „Rychlé šípy“, ty byly původní a bála jsem se je vzít do ruky, aby se nerozpadly. A spousta knih o přírodě a životě zálesáka.
Před usnutím jsem přemýšlela o všech těch Hoganech, Šerifech a Náčelnících, kteří učí kluky rozdělat oheň a možná vůbec netuší, že tím zapálí něco, co je celý život neuhasitelné, celý život to doutná, rozhoří se ve vzpomínkách, až létají jiskry a zapalují další ohníčky. A bylo mi jasné, že dva takoví doutnající kluci leží dole, skrčení na sedačce, s rukama pod hlavou jako kdysi v lese, pod celtou nebo ve stanu.

Druhý den nebylo po dešti ani památky. Vstala jsem první a vyšla před chatu.
Než jsem se stačila nadechnout chladivého ranního vzduchu a zjistit, jak je na světě krásně, přifičel na dlážděné parkoviště před chatu sportovní mercedes. Zvuk ruční brzdy zazněl společně s otevíráním dveří.
Kdyby ta žena, co z něj vystoupila, nevypadala přísně a naštvaně, řekla bych, že je atraktivní. Profičela kolem mě stejně jako její bourák, úplně mě ignorovala. Nestála jsem jí ani za pohled, ani za slovo pozdravu z těch jejich úzce stisknutých rtů.
Vletěla do chaty. To, co potom lítalo ven z chaty otevřenými dveřmi, opakovat nebudu.
Tolik sprostých slov jsem já nepoužila za posledních deset let.
Její akce trvala snad jen pár minut. Myslím, že proběhla celou chatou, trochu se zdržela v obýváku, padlo něco o bordelu a už zase fičela kolem mě ven. Její rychlost a schopnost mě ignorovat byla úžasná. Než dosedla za volant, ještě někoho nazvala kurevníkem a byla pryč.
A zase bylo všude kolem krásné ráno.
„No není na tom světě krásně?“ ozvalo se za mnou ospale.
„Co to bylo? Vzbudila tě?“ Zeptala jsem se Jokiho mírně.
„Ale ne, už jsem byl vzhůru, ale dělal jsem, že spím,“ odpověděl klidně.
„To je prosím moje žena, ale buď v klidu, to je normálka,“ vysvětloval ještě krátce mému vyjevenému výrazu.
„Jdeme si udělat něco na snídani, ne? A pořádné kafe. A trochu se opláchnu.“
Zmizel. Byl úplně v pohodě. Asi to pro něj je fakt normálka. Tak proč s ní žije?
„Tak proč s ní žiješ?“ zeptala jsem se, když jsme spolu připravovali snídani.
„Jsem si zvykl. A vlastně spolu nežijeme.“
„Proč se nerozvedeš?“
„A proč bych to dělal? Nikoho jiného nemám, s ní mám dvě děti a hodně… no nic.“
„Hodně čeho?“
„Hodně majetku. Mám firmu. To jí mám dát všeho polovinu? Ta by mě oškubala, to si nedovedeš představit,“ odmlčel se a podíval se na mě. „Pochop to, Lejdy, to není tak jednoduché.“
Tónem hlasu otázku trvání svého manželství uzavřel.

Loučila jsem se poslední, kolegové už nasedali na kola.
Pablo a Joki stáli před chatou, rameny se dotýkali a těšili se, že půjdou do lesa a rozdělají si spolu, jen oni dva, takový malý ohníček. Vezmou kytaru, zabrnkají, možná opečou buřty.
Nerozdělají oheň ve velkém krbu v chatě, nepojedou na oběd do restaurace v bavoráku nebo mercedesu.
Teď potřebují dostat ven ty doutnající uhlíky a jiskry. Alespoň čas od času nechat rozhořet venku v lese to, co jim při vzpomínkách září v očích a pořád doutná v duších trampů.
Doutnající uhlík, který jim předal Hogan, někomu jinému Náčelník, Šerif a spoustě dalších Foglar, prostě potřebuje čas od času vzplanout.
A tak je poznáme. Podle těch jisker a ohníčků v očích. A podle trampských písniček, které poslouchají ve svých mercedesech a bavorácích, nebo si je jen tak broukají ve starých škodovkách, když se vrací ke svým manželkám a do práce.
Přes všechno, co je v životě potkává, ještě hoří.

Jaroslava Černá

Jaroslava Černá se narodila v roce 1959 v Hranicích na Moravě, kde absolvovala gymnázium, poté vystudovala Sociálně právní školu v Ostravě. Více než deset let byla zaměstnána jako sociální pracovnice na MÚ v Hranicích. Po doplnění kvalifikace na PF v Olomouci a stážích v zahraničí učila na soukromé střední škole, později se věnovala soukromé výuce angličtiny a zároveň vydala svůj první román (2006). Zajímá se o historii, ezoteriku, psychologii, sociologii, záhady zaniklých civilizací. V současné době se věnuje především psaní historicko-ezoterických románů, výkladu karet, čínského orákula I ť-ing. Je regresní psychoterapeut. Jaroslava Černá je vdaná, má dva dospělé syny Jakuba a Jana, žije v lázních Teplice nad Bečvou u Hranic na Moravě.