Potomci Foglarovi, část 1.

cerna_foglar
Déšť už nás chladil na zádech, a když přešel do lijáku, zahnal nás, sedm cyklistů, do hospůdky u cesty.


Kola zůstala opřená o dřevěný plot prázdné předzahrádky a my jsme obsadili poslední volný stůl pro šest. Zdržela jsem se na záchodě, a tak mě vmáčkli na poslední místečko na lavici kolem celé stěny. Seděla jsem tak vlastně mezi dvěma stoly.
Do jednoho muže u stolku pro dva jsem vrážela levým ramenem, druhý seděl ke mně bokem.
Sedmkrát kouřící grog a naše mokré šaty orosily okna a vytvořily atmosféru vlhkého tepla.
Únava z celodenního šlapání a vystrčená pozice od stolu mi nedovolila zapojit se do hodnocení našich cyklistických výkonů během dne. Zato jsem se mohla zaposlouchat do hovoru dvou mužů, kteří si mě vůbec nevšímali.
Zaujalo mě, že se oslovují nejen jmény, ale i trampskými přezdívkami. Možná proto, že mě moji trampskou přezdívkou nikdo neoslovil už dobrých pětadvacet let.
„Víš, Pavle, Pablo, nedávno jsem vzal našeho mladého do lesa a on se nutně musel po pěti minutách vrátit. Představ si to, on přece potřeboval k počítači!“ Muž po mé levici se smutně zadíval do své sklenice s pivem. „Vůbec neumí vzít do ruky sekyrku nebo rozdělat oheň,“ mávl bezradně rukou.
„To já jsem to dlouho zkoušel, když byli naši kluci malí, dokonce jsme je dali i na tábor, takový dobrý, skoro skautský, stanový, ale oni jsou úplně jiní než my. Já už je k ničemu nenutím. To je úplně jiná generace.“ Druhý muž, Pablo, se odmlčel. Měl nakrátko ostříhané prošedivělé vlasy a opálený obličej dával vyniknout vějířkům vrásek kolem očí. Značkové triko měl zasunuté do značkových džínsů s koženým opaskem. Byl štíhlý.
Kostkovaná košile druhého muže ledabyle zakrývala objemnější bříško. I v obličeji byl kulatější, ale stejně prošedivělý a nakrátko ostříhaný. Kulatější obličej byl o poznání zasněnější a přízvuk v hovoru naznačoval, že je z Brna nebo blízkého okolí. Pablo mu říkal chvíli Jirko, chvíli „Joki“, a měl krátký ostravský přízvuk.
„Hmm…“ Joki se dlouze napil. „Někdy o ně mám strach, víš, říkám si, jestli jim nebude chybět to, co jsme my prožili.“
„Co myslíš? Jako trampování s usárnou a celtou?“
„To asi ani ne, to si už ani já nedovedu představit, ale ta atmosféra, víš, ty zážitky, které tě ovlivní na celý život.“ Znovu se odmlčel.
„Myslím takové to zvláštní přátelství, které je navždycky. To kamarádství, které vzniká u ohníčků nad ránem, když se podělíš o poslední chleba a sýr, když kamarádovi půjčíš poslední suché ponožky a uvaříte si čaj z malinového listí.
„A taky tady…!“ Joki si najednou pohladil levé zápěstí, usmál se na Pabla. Ten udělal stejné gesto a já jsem s úžasem sledovala, jak přitiskli ta zápěstí k sobě, jak se jim najednou rozzářily oči, a pochopila jsem, že tam někde musí být malá jizvička, která je spojila stejně jako Old Shatterhanda a Vinetoua v pokrevní bratry.
Oddělili od sebe zápěstí, dopili půllitry a objednali si další.
„Kluci, kolik vám tehdy bylo?“ zeptala jsem se.
„Mně třináct a Pablovi čtrnáct,“ vyletělo s Jokiho. Během té věty se na mě oba pátravě podívali. Museli si všimnout, že je poslouchám, jejich hovor nešlo neslyšet. A tak jsem ze sebe jen vypravila: „Mně tenkrát říkali Lejdy.“ A to stačilo.
„Taky jsme měli v oddílu jednu Lejdy, pamatuješ?“ brátil se Pablo na Jokiho.
„Jo, ale dlouho s námi ven nejezdila. Byla moc hezká a brzy se vdala. Ale byla s ní sranda a byla to fajn holka.“
„Kolik by jí teď bylo? Byla tak stará jako ty, že? Takže třiapadesát. Sakra, to už je ženská po sezóně co?“ Joki se zašklebil, ale Pablo na něj vyjel.
„Co blbneš? Jak po sezóně? Znám spoustu ženských po padesátce a vypadají dobře. Podívej se tady na Lejdy,“ obrátil se na mně.
„Mně bude padesát příští rok.“
„No tak jsme padesátníci, vůbec to není důležité. Podstatné je, co máme tady.“ A Pablo si důrazně klepal na hrudní kost.
„Jste, kluci, takoví trochu sentimentální. Jak dlouho jste se neviděli?“ Nechtěla jsem naplno říct, že se asi trochu opili a vzpomínají na něco, co už není ani pravda.
„Jo, sentimentální, opilí, romantičtí a celé odpoledne vzpomínáme na mládí u slivovice, tak se nediv. Neviděli jsme se přes dvacet let.“ A Jokimu zase zazářily oči.
„Proč?“ zajímalo mě. „Proč jste se tak dlouho neviděli?“
„Proč?“ Oba muži se na sebe tázavě zadívali.
„Protože jsme dokončili školu a jiné další školy, vyrostli, studovali a oženili se každý někde jinde, prostě život šel dál už bez trampování a ohníčků.“
„A bez Hogana,“ dodal Joki tentokrát se smutkem nejen v očích.
„Hogan umřel, víš… Bylo mu pětatřicet a prostě najednou umřel a my jsme tomu nerozuměli, protože on nás vlastně všechny spojoval. On všechny vandry organizoval, cesty, hry, tábory, a pak najednou přišel na jednoho silvestra ve smokingu a s rudým karafiátem v klopě a nutil nás celou noc hrát na kytaru a zpívat jeho oblíbené písničky. A tvrdil, že nesmíme jít spát, že je to jeho poslední silvestr a že už nemá čas.“
Joki ztichl a Pablo pokračoval: „A my jsme mu nechtěli věřit, protože nás mockrát tahal za nos. Jenže tehdy měl pravdu. V tom novém roce na podzim umřel a já se s ním ani nerozloučil.“
A pak jsem vyslechla historku o Hoganovi, který je vedl ve skautu od třetí třídy, učil je žít a přežít v přírodě, stopovat na sněhu i v blátě, postavit tábor, rozdělat oheň. Učil je soutěžit, prát se spolu a pak udobřovat, plnit bobříky odvahy v noci v lese, šlapat s usárnou na zádech a brodit potoky a řeky třeba i v zimě. Učil je přátelství, kamarádství, lásce k přírodě. Být čestný k sobě i k lidem.
„Jo a taky neměl rád holky a nechtěl je do oddílu, protože podle něho holky dokážou to nejlepší přátelství mezi klukama okamžitě rozbít,“ vzpomínal Pablo.
„A jak mě dokázal někdy naštvat těma svýma provokativníma kecama,“ přidal se Joki.
„No provokovat, to uměl dokonale… A taky nás dost ovládal, že?“
„Dost? V určitém období úplně.“
„Jo, úplně nás chtěl vlastnit.“
„Než jsme prošli pubertou a zjistili, že holky jsou fajn.“
„No a pak se s tím smířil a na tábory jezdily i holky.“
„Ale nadšený z toho nebyl.“
„Nebyl, protože najednou byla narušená atmosféra oddílu, kamarádství mezi klukama se změnilo, vztahy se změnily a už na nás nemohl mít takový vliv.“
„Ale stejně,“ zasnil se Joki, „dnes už by se takové tábory dělat nedaly. Když si vzpomenu, co všechno se pod celtama provádělo… Dnes by nás všechny zavřeli za prznění dívek a děcka by skončily v polepšovně.“
„Já bych do toho dnes už nešel… Už jen ta hygiena a všechny ty předpisy a povolení, co k táboru potřebuješ…“ Pablo sáhnul pod stůl a vytáhl z poloviny odpitou litrovou láhev slivovice.
„Lejdy, dáš si s náma?“
„Dám.“ Byla jsem v myšlenkách u jiného náčelníka. Taky vedl tábory. Taky umím rozdělat oheň a splnila jsem tehdy všechny bobříky, které šly. Dokonce i mlčení!
„Tak na Hogana,“ zvedl Joki loket.
„Na všechny náčelníky, kteří ovlivnili naše životy,“ přidala jsem svůj přípitek.
„Taky už umřel,“ odpověděla jsem na Pablův tázavý pohled.
Během další hodiny jsme přípitky ještě několikrát otočili. Hezky jsem se uvolnila, ale kluci už měli problém s artikulací. Během dalších vzpomínek byli střídavě smutní, nadšení, anebo veselí. Ale pořád sentimentální romantici se zářícíma očima.
Zvláštní. Měla jsem někde v sobě podobné historky, podobné zážitky. Podobné vzpomínky na noční hlídky a přepadení tábora, první pusy, lásky a zklamání.
Vzájemně jsme historky doplňovali každý o své vlastní vzpomínky. Najednou jsme měli společnou minulost a byli jsme si velmi blízcí.

pokračování příště…


Jaroslava Černá

Jaroslava Černá

Jaroslava Černá se narodila v roce 1959 v Hranicích na Moravě, kde absolvovala gymnázium, poté vystudovala Sociálně právní školu v Ostravě. Více než deset let byla zaměstnána jako sociální pracovnice na MÚ v Hranicích. Po doplnění kvalifikace na PF v Olomouci a stážích v zahraničí učila na soukromé střední škole, později se věnovala soukromé výuce angličtiny a zároveň vydala svůj první román (2006). Zajímá se o historii, ezoteriku, psychologii, sociologii, záhady zaniklých civilizací. V současné době se věnuje především psaní historicko-ezoterických románů, výkladu karet, čínského orákula I ť-ing. Je regresní psychoterapeut. Jaroslava Černá je vdaná, má dva dospělé syny Jakuba a Jana, žije v lázních Teplice nad Bečvou u Hranic na Moravě.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizePerchta z Rožmberka
Prokletí Bílé paní

Černá, Jaroslava

Alpress, 2015

zobrazit info o knizeKlárka v zahradě splněných přání

Černá, Jaroslava

CPress, 2014

zobrazit info o knizeKrálovské námluvy
Anna Jagelonská, královna uherská, česká a římská

Černá, Jaroslava

Alpress, 2013

zobrazit info o knizeJohana z Rožmitálu
Na rukou jed, v srdci láska

Černá, Jaroslava

Alpress, 2013

zobrazit info o knizePerlová koruna
Vladařské ambice křehké choti Jiřího z Poděbrad

Černá, Jaroslava

Alpress, 2013

zobrazit info o knizeSedmého sedmý

Černá, Jaroslava

Moravská Bastei MOBA, 2013

zobrazit info o knizeOhnivá královna
Bouřlivá vášeň císaře Zikmunda

Černá, Jaroslava

Alpress, 2012

zobrazit info o knizeKateřina
Elixír lásky Rudolfa II.

Černá, Jaroslava

Alpress, 2011

zobrazit info o knizeBřetislav a Jitka
Nenávidět je snadné, milovat krásnější

Černá, Jaroslava

Moravská Bastei MOBA, 2012

zobrazit info o knizePřísaha
Příběh hluboké lásky

Černá, Jaroslava

Moravská Bastei MOBA, 2011

zobrazit info o knizeAnežka a král
Jediná láska Přemysla Otakara II.

Černá, Jaroslava

Alpress, 2010

zobrazit info o knizeÚtesy sebevrahů

Černá, Jaroslava

Beletris, 2008

Napsat komentář