Knihu Zítra už bylo autora Jiřího Raichla vydalo nakladatelství Tofana.

———————————–

Jak se podařilo světově proslulému houslistovi vjet do nepochopitelné časové chyby? Proč má líný obchodní manažer neodbytný dojem, že mu tajemný „kdosi“ krade život? Vyjde zoufalému zkrachovanci sázka na odepsaného outsidera? Poradí si obecní zastupitelé ze severočeské vesnice s bizarním usnesením Evropské unie?

Tohle všechno a mnoho dalšího se dočtete v povídkové knížce, poskládané jako mozaika příběhů utkaných z přediva ironického humoru, napětí a tajemna.

Své neobyčejně obyčejné hrdiny nechávám bloudit labyrintem neočekávaných situací často až za hranicí normálna (kde je konfrontuji se zatraceně neodbytnými existenciálními úvahami), abych je přivedl do „bezpečného přístavu“ překvapivého až šokujícího rozuzlení. Příběhy jsou záměrně vyprávěny tak, aby se četly jedním dechem. Ať už na vyhřáté pláži při dovolené u moře nebo doma v teple, v pohodlí křesílka, po ruce s doutníkem a sklenkou dobrého nápoje …

Náměty jednotlivých povídek tvoří velice pestrou až rozmanitou směsici. Většina z nich je čirou fikcí, ale některé jsou více či méně inspirovány skutečnými událostmi. Za všechny zmíním životní tragédii Kristiny Ringlové, jejíž mariánská zjevení rozvířila na přelomu 19. a 20. století stojaté vody katolicismu na Náchodsku (a nejen tam). Tuto látku jsem transponoval v místě i čase a pojal ji jako prozaickou investigativní reportáž s cílem očistit mentálně zaostalou dívku od absurdního podezření (byla odsouzena za vraždu, původně k trestu smrti, načež strávila mnoho let v žaláři, aby se pak dožila požehnaného věku, ovšem jako žebračka na okraji společnosti).

Zítra už bylo

Z chmurných a nostalgických úvah mě vytrhl pohled na krajnici. Stála tam jakási světle oděná postava a mávala rukou. Stopař. Když jsem přijel blíž, ukázalo se, že to není stopař, nýbrž stopařka. Neberu je. Výjimku z tohoto pravidla činím jen mimořádně. A nerad.
Nicméně tentokrát jsem z nějakého neznámého důvodu pocítil potřebu té ženě zastavit. Byla to ve skutečnosti docela mladá dívka. Měla na sobě bílé džínové šortky (festovně upnuté) a bílé tričko. Přes něj bílou vestičku s třásněmi. Na nohou bílé kozačky. Na hlavě bílé vlasy. Ne blond, opravdu bílé. Otevřel jsem okénko ve dveřích spolujezdce. Vplul do něj zmalovaný obličej, ozdobený lišáckým úsměvem.

„Zdravím. Díky, že jste zastavil. Jedete do Nymburka?“
„Jedu dál, ale hodím vás tam. Je to jen malá zajížďka.“ Slečna se usmála a vklouzla do útrob nekompromisně luxusního Mercedesu třídy S.
„Jste na cestě už dlouho, že?“ střelila po mě zkoumavým kukučem.
„Ano, docela ano.“
„Únava?“
„Ani ne. Před hodinkou jsem si dal kafe.“
„Hm. Ale kafe na pumpě je hnus.“ Tázavě jsem se na ni otočil.
„Nepovídejte. Proč myslíte, že zrovna …“
„Řidiči si dávají kafe na pumpě, ne? Kde jinde …“ Taky pravda. Začalo mě trochu mrzet, že jsem ji vzal. Přestávala mi být sympatická. Už abychom byli v Nymburku. Tam vypadne. A nazdar.
„Posloucháte zprávy, že ano?“ pokračovala v útoku na mou blaženou náladu.
„No ano, vždyť to slyšíte.“
„Slyším, slyším. Čili už víte, že Damián Herold zítra zemře.“ Ehe?! Co to ta káča plácá?!
„Jak, zítra? Vždyť právě hlásili, že zemřel včera!“
„Ale prosím vás! Mimochodem, vy jste ho znal osobně, viďte?“ Teď už jsem byl fakt v šoku.
„Jak … jak … jak?“
„No prostě to vím.“

Co je to za praštěnou sci-fi?! Buď je ta křepelinka překvapivě široce obeznámena s hudební scénou, nebo … Nebo to nechci ani domyslet. Jo, bude to tak: vyzná se. Třeba studuje na konzervě. Nebo tak něco. A poznala mě. A z nějakého důvodu ví i to, že jsem s Heroldem jednou koncertoval. Což ovšem nevysvětluje její absurdní poznámku, že Damián zemře teprve zítra. Rozhodl jsem se na to nereagovat. Rozhodl jsem se nereagovat vůbec nijak.
Pár minut bylo ticho. Pak mě zničehonic obdařila oslnivým zábleskem mandlových očí. A zašeptala:

„Vrtá vám hlavou, jak vím, že Damián zítra zemře. Přiznejte to.“ Nehodlal jsem se nechat vtáhnout do téhle potrhlé hry.
„Jak už jsem řekl prve, v rádiu hlásili, že zemřel včera. Takže se nezlobte, ale vaše žertování mi přijde dost nevkusné.“
„To není žertování,“ namítla dívka vážným, skoro až truchlivým tónem. „Vy jste se totiž ocitl v mírném časovém omylu.“ Ha, ha, ha! Kočičko, ty asi hltáš moc fantasy literatury. Chtělo by to trochu poctivé klasiky. Sebrané spisy Aloise Jiráska, a tak. To tě zaměstná na hodně dlouho, chechtal jsem se v duchu.
„Sebrané spisy Aloise Jiráska mám dávno přečtené. A pokud chcete znát můj názor, je to děsná otrava.“ To skenování mých myšlenek mi už pěkně lezlo na nervy. A co hůř, žvanila dál:

„Nevěříte mi. Hm. A popravdě, není divu. Ale zkusím vás přesvědčit. Teď projedeme třemi zatáčkami. Za nimi se vynoří taková nízká stráň. Až ji objedeme, spatříte v odstavném pruhu zaparkované auto. Červený Chevrolet. U něj bruneta v květovaných šatech, zoufale neschopná pochopit, co se jí stalo s levým zadním kolem. Aaahh, už to bude … ano, jsme skoro tam.“

Za zatáčkou pod strání se skutečně objevilo červené auto. Pohledná dáma v letních šatech rozmrzele pozorovala prázdnou pneumatiku. Zastavil jsem před ní.
„Dobrý den, madam, mohu vám nějak pomoci? Koukám, že jste asi píchla levé zadní kolo.“
„Ano,“ usmála se žena křečovitě. „A vůbec si s tím nevím rady. Víte, o auto se stará manžel. Já ani nevím, jak bych takové kolo vyměnila.“
„Klídek. Mrknu na to. Určitě bude někde rezerva, hever i montpáka.“ Netrvalo ani deset minut a už mi vděčně třásla ušpiněnou pravicí.
„Strašně moc děkuju! Bez vás bych byla ztracená. Mohu se nějak revanšovat?“
„Kdepak, to byste mě urazila. Ale něco se zeptám. Všimla jste si té dívky, co sedí v mém autě? Jaký … jaký na vás dělá dojem?“ Hnědovláska se zatvářila rozpačitě.
„Dívky? Jaké dívky? Vždyť ve vašem voze nikdo není.“

(…)

Label TOFANA vznikl v roce 2018 jako prostor k představení neznámých českých autorů čtenářům hledajícím mimo tuctový mainstream.

Související knihy

Raichl, Jiří

Tofana, 2018