Knihu Moldava – Všechno je na východ od autora Karla Fryče
vydalo nakladatelství Cattacan.

LÝKOVEC

Nevím, které období v roce je na horách nejkrásnější. Možná je to barevný podzim, možná babí léto, období neskutečných východů a západů slunce. Dost možná je nejkrásnějších těch pár dnů, kdy ve vichřici napadnou závěje sněhu ke kořenům stromů, na louky i cesty a pak, když nastane naprosté ticho, které vydává jen ležící sníh, na miliardy vloček zasvítí slabé zimní slunce a z té všudypřítomné běloby a trochy kobaltu, který kdo ví, kde vzalo, vytvoří zvláštní zimní odstín modré, kterou neumí namíchat žádný jiný malíř, kterou nejde vyfotit, o které se nedá vyprávět.
Je však jeden den v roce, který má větší význam než ostatní, který je již několik posledních let zastavením času, předělem mezi BYLO a BUDE, a byť by v ten den nedaleký Bouřňák vrchovatou měrou dostál svému nomen omen, je dnem, kdy duše na chvíli opustí tělo, ale po chvíli se vrátí očištěna a posílena žehnající rukou Všemohoucího.
Je to jarní den. Ano, v tom období, kdy chtě nechtě našinec odhodí péřák a celý svět tak může popatřiti na důsledky jeho dietních nekázní, kdy boty jsou záhadně trvale plné vody, kdy vzduch plní vřískot mláďat, bzučení much, které kdoví proč opět nepochcípaly, a žbrblání těch, kterých se už jaro netýká. Na jaře, které nikdy pro mne nemělo kouzlo. To bylo ale před Tím.
Pak jsem však jednoho dne, bezcílně se toulaje ve změti kleče, nízkých buků, meandrů nesčetných divokých potoků a podmáčených mýtinek tam kousek za saskou hranicí, v údolí zvaném Holperbachtal, vyšel na nenápadnou louku a – nejprve viděl – a potom všemi smysly vnímal. Tak jsem prožil poprvé Slavnost fialových květů.
V neskutečném množství byly navléknuty na pruty nízkých keřů, omamně voněly těžkou, řekl bych fialovou vůní, trčely vzhůru shlížejíce na doprovod elegantních petrklíčů a skromných bledulí, pokrývajících jak vlečka celé prostranství. Byl-li v širokém dalekém okolí jaký okřídlený krasavec, babočky zvané bodlákové, ojedinělý admirál, čilimníkový žluťásek nebo bělásci s tečkami či bez – všichni byli tady, seděli (nebo co dělají motýli na kytkách) na té nádheře, ale nepili, to jsem dobře viděl, zřejmě stejně ohromeni tou nádherou, tou harmonií, tou dokonalostí, tím dotykem absolutní z mocí.
Nikde opodál už nic takového nebylo, a když jsem přišel za týden, abych se přesvědčil, že se mi to nezdálo, našel jsem jen prázdnou opuštěnou louku. Ale za rok, zhruba ve stejný čas mne napadlo zase projít za čáru, co kdyby… A znovu tam byly a napřesrok zas a zase.
Tak vznikla Slavnost fialových květů. Nikdo mě tím nepověřil, ale teď už vědomě, v onen den, když nastane, odcházím za celou Moldavu a pak se vracím mezi sousedy, abych obci i světu zvěstoval, nikoliv že papeže, papam habemus, ale jaro že máme, ver habemus. Nato sousedé odloží koží obšité kulichy, pijí zelené pivo a zelené nápoje, jelikož fialové nejsou, a vesele se na sebe smějí, převelice z radosti, že přišlo jaro.
A vy se ptáte, jak vím, že nastal den, kdy je slavnost připravena a louka ozdobena k obdivu všech, kteří jsou povoláni ji spatřit? To já nevím. Snad je to nějaká směsice vůní, snad pokyn z dalekých galaxií, snad dávní předkové mi nějakým znamením označují ten den.
Fakt nevím.
Co bych ale vědět chtěl na každý pád a nač se vždy v duchu ptám, když ze Slavnosti fialových květů odcházím:
„Za rok ještě?“
Větvičky lýkovce, rostliny zvané Daphne, však jen pokyvují ve větru, jako by říkaly:
„Snad…“

OBLAČNÍ KONĚ

Tam daleko za horou Pramenů, kde říkají, že Slunce vstává každého dne, nachází se zvláštní kraj. Kraj, kam nikdo nechodí, nemaje k tomu důvod, kam nikdo nestoupá, protože to nestojí za to pachtění a námahu, kde nikdo nic nehledá, protože tam prý nic není.
Za velkým dřevěným křížem, který tu kdosi za dávných časů postavil, je krajina rovná jako stůl, krajina, kde se střídají horské louky s nízkými smrky, jedlemi, pokroucenými jeřáby a nekonečným propletencem borovice kleče.
Protéká tu voda v nespočetných proudech. Je to voda barvy miliónů červených hvozdíků, žlutých třezalek a hadinců, fialových vrbek a mateřídoušky, růžových svlačců a nekorunovaného krále horských luk – Jeho Veličenstva náprstníku tří barev.
Lidé hledící na svět jen oknem gůglu nikdy takovou vodu ohnivých barev nespatří. Budou ji snad nabírat do dlaní, zachytávat do čutor a propouštět mezi prsty – ale uvidí pouze čirou bezbarvou kapalinu, jak padá na zem a zbůhdarma mizí mezi kameny. Neucítí její omamnou vůni. Neuslyší symfonii tónů, kterou ohnivá voda vydává, přeskakujíc z veselosti kameny, balvany a oblázky, které se jí dotýkají a které ji zdraví na její cestě tam někam dolů. Tam, kde ji ti dolní lidé zvaní Litvínové uzavřou do hadiček a trubek, aby do ní, vody plné barev a příchutí hor, nasypali barviva a přichucovadla z pytlů a barelů označených smrtihlavy a začali jí říkat bérencen. Nevnímají, nevidí. Nepotřebují, nechtějí – nemají důvod.
Já vám však povím příběh o oblačných koních moldavských, který se doopravdy stal, byť je jen těžko k uvěření.
Z neznámých příčin, které vám ani sobě neumím vysvětlit, jsem jednoho večera, ztěžka se opíraje o hůl zvolna kráčel úbočím Pramenné hory. Přestože jsem věděl, že návrat za denního světla je v tuto hodinu již vyloučen, cosi mne hnalo vpřed, bez ohledu na cokoliv a kohokoliv jsem prostě cítil, že musím tam, vpřed – já, posera, který po sedmé večerní chodí i předsíní pro jistotu s hákovnicí, jsem kráčel vstříc neznámému. Po čase, kdy už měla nastat tma, jsem zastavil u padlého kmene, v zákoutí, kam nebylo tolik vidět, a byť mě cosi hnalo dál a dál, mé ubohé nohy se vzpíraly nést dál ten metrák tkání.
Usedl jsem, možná se na chvíli i zasnil, zaspal nebo se jinak vzdálil z tohoto světa, a když jsem procitl, stálo kolem mne stádo koní. Byli to zvláštní koně, hrabali kopyty v bujnosti, zvedali se na zadní a pohazovali hřívami a žíněmi ocasů tam a sem, ržáli hlubokými hlasy nebo jen tak pobíhali po prostranství, svačili louku, ze které neubývalo, a co chvíli se napájeli z jednoho z těch mnohých potoků, o kterých už byla řeč. Když se nakláněli nad tekoucí hladinu, jejich srst se blýskala ohnivým odleskem. A nepřestávala, ani když napojeni odstoupili dál, jako by se do nich koncentrovaly barvy a odstíny všech rostlin, co zde za dne zachytávaly sluneční svit v počtech tak ohromujících, že by jím byly ohromeny kytky samotné, jsou-li však jako druh ohromeníschopné. Teď tuto záři předávala voda nepokojným hřebcům, které nikdo neřídil, které žádný barevný pohůnek nelákal a nepodplácel, kterým nikdo neradil, nevelel, ani je neponoukal. Nabití energií ohnivé vody podupávali na měkkém mechu, tu a tam některý z nich odběhl a v ústraní z bujnosti zkoušel cval a klus anebo trysk, kdy z jeho hřívy a celé srsti odkapávala zlatá aura. Pak se zvolna, skoro neznatelně přesouvali ke starému kříži, odkud jsem přišel já.
A z toho místa svýma rudýma očima nějakou dobu, kterou neumím přesně odhadnout, pozorovali Bouřňák, ještě se topící ve tmě, a bylo vidět, že dlouho je už nikdo neudrží. Svaly na štíhlých nohou jim hrály, šlachy napnuté k prasknutí a těla do luku – tak uběhlo sotva pár vteřin – a už běží, běží, běží jeden za druhým, oblační koně, hřebci nesoucí světlo, energii horských bystřin, bájní sluneční oři starověkých civilizací.
Gloria – knížeti pekel, ben šachar, poslu nesoucímu světlo, gloria!
Na Vrchu tří pánů se poškádlí a povozí na listech vrtulí, nahlédnou do otevřených verand chat a haciend a zrudlí rozpaky nad tím, čeho byli takto nad ránem svědky tu a tam v ložnicích novoměstských občanů, spěchají nad Dlouhou Louku. Tady vyčítavě zírají na tu spoušť pod sebou a pak zastiňujíce svým světlem hořící plamen nad etylénovou jednotkou raději se hned utíkají marnivě zhlédnout v zrcadle Flájského jezera.
Pak krátce běží nad cizí zemí helmutů, avšak u Žebráckého rohu se vrátí nad Moldavu. Rozzáří střechy posledních obydlených baráků a vzbudí i těch několik málo zbylých obyvatel, kteří tu – tu z donucení, tu z hlouposti, tu z číhosi rozkazu nebo z fanfarónství – zůstali na konci kolejí, na konci cest, na konci poutí, na konci světa i na konci mnohých osudů. Moldavané odcházejí z baráků do jiných baráků, z baráků do zaparkovaných barevných smrdutých přepravníků nebo z baráků do bud plných kýčů a veteše.

A pijí kafe, přitom, co spěchají za svými důvody. Hlavy k nebi nezvednou, aby se ani zraky nesetkali s nádherným rejem oblačných koní. Možná se mnozí necítí nejlépe, možná, že ne všechno v jejich životě je takové, aby na to mohl být Moldavan doopravdy pyšen. Možná proto pijí kafe. Ohnivou horskou vodu maje za humny, z rozpaků pijí kafe – a rum.
Zářiví vraníci přesto nad Moldavou chvilku čekají, zda přece jen někdo nepozvedne zrak a neučiní úklonu té nekonečné kráse, ale pak už musí dál.
Jak to všechno vím? Také jsem se zřejmě jako vy domníval, že mne už nad ránem tam u kříže oblačníci propustí a dají mi volno k návratu do místa, kde jsem si zvykl říkat doma. Nevím, jak to udělali, ale byl jsem celý den s nimi. Chtěli zkrátka, abych je viděl.
Když jsme večer doputovali z opačné strany než ráno k hoře Pramenů, doprovodili mne ohnivci až na Tolverk a pak za mnou hleděli, než jsem zmizel za posledními zatáčkami. Nemluvili, protože žádní koně nemluví lidskou řečí, naštěstí. Ale snad z jejich pohledů, snad z výrazu jejich tlam, snad z jejich elegantních pohybů jsem vyrozuměl, že tím to nekončí, že se ozvou, že mám čekat, že dnešní den bude mít pokračování. Mne, od přirozenosti nebujného a ohnivého jen přiměřeně tu a tam podnětům, mne vzali k sobě, a nejen to: ukázali mi, co vidí denně při putování oblohou, a odkryli přede mnou podstatnou část svého barevného zářícího světa. Ale proč mne poslali zpět? Jistě to má svůj účel. Ale jaký? Jaký?!! Mám snad někomu něco sdělit, vyřídit nebo něco zjistit? Nevím, teď nevím, nepamatuji se.
A tak aspoň chodím mezi sousedy a vyprávím jim o svém nevšedním zážitku a o myšlenkách, které se mi rojí v hlavě, a zejména o svých pochybách, co ve mně ta neskutečná zvířata nebeská vzbudila. Sousedé mne, snad ze zvědavosti nebo snad ze soucitu, většinou vyslechnou. A byť na mne přitom hledí zkoumavě a podezřívavě, není-li to snad dědičné ( promiň, táto), není-li to nakažlivé ( promiň Ágnes) či snad vypěstované dlouhodobým užíváním značkových kapalin na motání ( promiňte, pane prezidente), přesto přese všechno nějaký dílec mé úporné snahy zůstává asi v každém z nich.
A já jsem přesvědčený, že jednoho dne – možná, že jako ve správné pohádce to bude do roka a do dne – že si oblační koně usmyslí a určí, že nastal čas, že se zase sejdeme tam na pláních a já že konečně zjistím, zda jsem dobře pochopil své zadání. Představuji si to tak, že se opět setkáme u starého dřevěného kříže, že znovu přijde ten opojný okamžik, kdy se nohy oblačných hřebců odrazí od potemnělé země a rozkmitají se závratnou frekvencí a já že s nimi vstoupím na blankytnou nebeskou pláň, odkud budeme společně pozorovat, co nového je v životě obyvatel tohoto cípu hor. Že mí průvodci budou spokojeně ufrkávat z nozder a hrabat kopyty na znamení uznání, až uvidí, co způsobilo mé vyprávění o nich, o bytostech, které Moldavanům znovu a znovu prosvětlují všechny ty jejich zdánlivě obyčejné dny plné zdánlivě nezajímavých zážitků se zdánlivě nezajímavými lidmi. Dny naplněné lhostejností, zlobou a bezradností, dny, které oni, světlonoši, září svých hřív mění, jako by to všechno byly jen samé jedinečné dny sváteční.
Uvidíme, jak nyní Moldavané přivítají oblačné koně, kterak budou pozvedat broušené poháry, a na počest Síly Sil, Záře Září pít barvami blýskavou krušnohorskou rosu – a rum.
A já? Ten den mne žádný z oblačných koní už na Tolverk doprovázet nemusí. Můj úkol bude splněn a já zůstanu s ohnivci už napořád. Tam za horou Pramenů, kde Slunce vstává každý den, aby mohlo být vítáno, oslavováno a uctíváno jako On sám, přítomný v našem každodenním konání.

————————-

Přečtěte si více o knize Moldava v našem článku.

————————-

O autorovi

Karel Fryč (* 1959) sám sebe charakterizuje jako „podivína, solitéra, básníka, střídmého příznivce bílého vína, grafika a fotonemehlo“. Je absolventem Filosofické fakulty Karlovy university v Praze (1984). Od střední školy vedl v Kladně skoro patnáct let tábornický a turistický oddíl inspirovaný Jaroslavem Foglarem. Působil v učňovském školství, později v různých médiích a jejich marketingu.
K přeměně za Moldavana se rozhodl před čtyřmi roky „samostatně, dobrovolně, střízliv, nezatížen minulostí ani prokletím a nenucen násilím.“ Stalo se tak krátce poté, co veřejně nahlas zpíval na oslavě svých pětapadesátin, že hledá dům holubí. Poněvadž byl v té době již několik let v péči neurologa s diagnostikovanou Parkinsonovou chorobou, mohlo jít, jak sám podotýká, o jakési bilanční rozhodnutí. Moldava jej oslovila, pohltila a on na oplátku již od začátku svého pobytu zde oslovuje její obyvatele. Stal se Moldavanem aktivním, odkrývá krásu nově objeveného kraje lidem místním i příchozím, organizuje zdejší kulturní život, přispívá k rozvoji turistického ruchu.
Předkládaná kniha je jeho literární prvotinou, předcházela jí však řada oblíbených autorských čtení.

Nakladatelství Cattacan vzniklo v roce 2016 a navázalo na nakladatelství Ecce liber (název Ecce liber se stal jeho mottem; nakladatelství patřilo mezi činnosti firmy FKP Consulting, která vznikla v roce 2004 a věnovala se především kulturním aktivitám a jejich propagaci). Jedná se o malé nakladatelství vzniklé z chuti vydávat sice málo, ale zato jen hezké knížky. Je otevřeno všem žánrům a oblastem literatury, ať už jde o beletrii nebo literaturu faktu.

Související knihy

Fryč, Karel

Cattacan, 2018