Knihu To jsem já od autora Františka Taliána
vydalo nakladatelství Fortuna.

POVÍDKA SAXOFONISTOVA

Saxofon není nijak starý nástroj. Vymyslel jej belgický designér hudebních nástrojů, flétnista a klarinetista Adolphe Sax a nechal si jej patentovat v roce 1846 se záměrem používat jej především pro vojenské kapely a orchestry. S nástupem jazzu na přelomu 19. a 20. století se však saxofon rozšířil jako sólový nástroj.
Saxofon je jednoplátkový celokovový dechový nástroj, vyráběný především z mosazi, ale také někdy z bronzu a z niklového či mincovního stříbra – proto ten úžasný lesk. Soprán- a tenorsaxofon se vyrábí v ladění B, zatímco alt a baryton je proveden v ladění Es.
Tak. Teď víte skoro všechno. O saxofonu. Ne však o mně:
Naši měli na Šumavě, na vsi poblíž městečka V. malé hospodářství a jeden ze dvou vesnických hostinců s tanečním sálem. Největší bezprostřednost a půvab měly nedělní „vrčky“ – to byli 3 až 4 muzikanti nejčastěji v obsazení: altsaxofon, křídlovka, basflíghorna a tuba, a začínali hrát pro sousedy hned po obědě, nejpozději ve tři hodiny odpoledne. Pár těchto „vrček“ jsem jako šestiletý ještě zažil, než nás komouši ve čtyřiapadesátém jako nežádoucí vystěhovali. A pamatuji si je podnes. Stával jsem pod pódiem a užaslýma zamilovanýma očima hltal jen ten jeden nástroj – stříbrný Saxofon. Protože saxofon nehraje. Saxofon doslova mluví. Teprve o hodně později jsem se dověděl, že technika, kdy saxofonista chrčí, bručí nebo vrčí do nástroje za pomoci svých hlasivek, takže nástroj opravdu mluví, se nazývá „bowling“. Již tehdy jsem si umínil, čím budu: saxofonistou. A taky že ano. Nejprve jsem však musel přetrpět několikaletou Ševčíkovu školu houslí, kdy mne stařičký učitel, bývalý vojenský kapelník, bil taktovkou přes prsty, až jsem plakal. Jednou jsem přišel domů s tím, že již do houslí nikdy nepůjdu. Snad nebude tak zle – zahučel tatínek. A protože jsme byli vystěhovaní a nemajetní, rozhlédl se, chytil kohouta a dal jej do červené síťovky se slovy: Dones ho panu učiteli. Dodnes si vzpomínám, jak jsem se styděl, jak se kohout v té síťovce po celou dlouhou cestu z naší samoty vrtěl a občas i vztekle kokrhal. Avšak pomohl.
Učitel rezignoval: „Z toho nikdy muzikant nebude.“ – přestal mne mlátit po prstech a zakrátko jsem mohl z houslí přestoupit na klarinet, předstupeň saxofonu. Štěstím jsem nespal.
Na gymnázium mne kvůli kádrovému profilu rodiny nepustili, tak jsem přetrpěl nemilovanou průmyslovku a po maturitě se sám, poprvé, vydal do matičky Prahy. Chodil jsem po nábřeží a četl plakáty. Hledáme montéry vzduchotechniky na stavbu nového letiště v Praze-Ruzyni – stálo tam na jednom z plakátů. A tak jsem se stal montérem. Montérem ve skvělé partě zkrachovaných existencí, kde vedle konzervatoristy pracoval doktor filosofie a kde řeckými a latinskými citáty nás oblažoval absolvent klasického gymnázia. Montérem v partě, z níž šla složit i malá kapela. Kapelníkem byl bývalý vojenský pilot. A tak jsme cvičili a pak hráli v okolních vesnicích: Přední Kopanina, Zadní Kopanina, Horoměřice, Jeneč, Středokluky, … Bylo to jedno z nejšťastnějších období mého života: Stál jsem na pódiu, na krku vzadu dva křížky a třpytivý stříbrný altsaxofon zn. Amati Kraslice, zavěšený vpředu na krku na závěsníku se stříbrnou sponou… A hráli jsme: Monte Carlo, Třešňové květy, La Palomu, Gershwinovu Rhapsody in Blue – dvojhlasné cajdáky, navíc ozdobené uměle protahovaným glissandem – to když saxofonista jazykem a ústy uměle zvýší základní tón, někdy třeba i o celý půltón, a návazně sklouzne na další základní tón o jeden stupeň výš. A hráli jsme Sentimental Journey a další orchestrálky od Glenna Millera…
Pod pódiem stávali mladí chlapci a užaslýma, zamilovanýma očima hltali mluvu i třpytivý korpus nástroje zvaného mazlivě saxofon. Hráč na saxofon je totiž mezi muzikanty extratřída. A místní děvčata to také věděla. Hráč na saxofon je totiž jako jediný mezi muzikanty rozpoznatelný i o pauzách. A proto jsem se nejvíce těšil na pauzy: Když jsem o pauze šel oklikami a pomalu kolem stolů přes sál pro občerstvení, na krku saxofonový závěsník se stříbrnou posuvnou sponou, děvčata na mně mohla oči nechat, nadbíhala mně a jejich tatíci-sedláci mne mnohovýznamně zvali na panáka. Tehdy jsem měl nevědomou příležitost stát se milionářem o mnoho let dřív, protože ze všech těch vesnic se po pádu komunistů staly z polí sedláků stavební parcely na pražské příměstské satelity pro vily milionářů a cena jednoho metru čtverečního dříve zemědělské půdy vyletěla až do závratných výšin. Ale z hlediska mé další budoucnosti nelituji. Tehdy se psal rok 1968, bylo úžasné, nádherné Pražské jaro, všechno bylo volné, svobodné, skoro všechno bylo dovoleno, letištní plochy byly neoploceny, zahraniční bar letiště volně přístupný… A tak jsme hráli po večerech na zahraničním baru, kde se pravidelně zpíjel whiskou do němoty bývalý major (nyní in memoriam generálmajor) Royal Air Force Franta Fajtl, bývalý velitel čs. stíhací perutě v Anglii, který pak na letišti v Praze dělal pozemního poskoka u východoněmecké (NDR) letecké společnosti Interflug a který den co den zapíjel stesk a zhrzenost, takže večer upadl v zahraničním baru na lesklou dlažbu a v deliriu volal Boys, mezek 109 Bf na 2. hodině. A protože v této poloze setrval, lehli jsme si s naší kapelou také na záda na lesklou dlažbu zahraničního baru a hráli jsme Františkovi Itʼs A Long Way To Tipperary, Škoda lásky (Roll out the barrels), Sing, sing od Bennyho Goodmana, až jsme skončili u Loly Andersen, Mariky Rőkk a Marlen Dietrichové s její Lilly Marlen, načež František vždycky vstal a potácivým krokem za sprostých nadávek odcházel… A protože letištní plocha nebyla oplocená, osedlali jsme elektrobateriové pojízdné schody, rozesadili se na nich a za vyhrávání nejrůznějších písní a melodií jeli jsme na těch schodech přes letištní plochu až na tancovačku do blízké vsi Kněževes…
Tak jako všechno končí, končila i naše veselá doba. Jednou, když jsme se na těch jezdících schodech pospávajíce vraceli přes přistávací plochu v noci ze zábavy z Kněževsi, náš opilý „řidič“ – bubeník Franta Hadrava – usnul, a protože schody neměly světla, proboural s námi a těmi schody plechová vrata od hasičárny a druhý den jsme měli utrum. Hned nato do vysoké pšenice, rostoucí kolem přistávacích ploch, naskákali sovětští parašutisté, kolem letiště vyrostla již známá železná opona „Made in SSSR“ a naše utrum bylo naprosto definitivní. Přišla „normalizace“ republiky i našich životů a já jsem musel prodat mluvící stříbrný sax, protože jsem neměl peníze. A to je skoro konec. Skoro. Až na to, že když jsem se potkal se svou životní Láskou, se svou milovanou pozdější ženou Jarmilkou, půjčoval jsem si příležitostně – třeba u muziky či o pouti – od některého saxofonisty z kapely altku a hrával jsem Jarmilce její zamilovanou píseň Červená sukýnka, protože refrén končil tak krásně: „Ať nikdy neuvadne láska mezi náma.“ A až na to, že asi po třiceti letech od veselých letištních časů dostal jsem jako dárek k narozeninám od svých mariášových kamarádů opravdu drahý altsaxofon – nikoli však stříbrnou Amatku, nýbrž zlatou Yamahu. Se závěsníkem a se zlatou přezkou na něm. Neboť stará láska nerezaví. Neboť něco se nezapomíná. A něco se zapomínat ani nemá a nesmí. A to je skoro všechno. Skoro. Až na to, že jednou mne kamarádi pozvali, abych si něco zahrál na nový nástroj s jejich kapelou. A já jsem pozvání přijal a šel. A hráli jsme Monte Carlo a Třešňové květy, La Palomu a Sing, sing – až jsem se uprostřed jedné melodie zarazil a až mně zatrnulo: Pod pódiem stál opřen malý chlapec a užaslýma, zamilovanýma očima hltal třpytivý zlatý korpus Yamahy, nástroje, který mluví, zvaného mazlivě saxofon. Ukončil jsem hru, sňal zlatou Yamahu ze závěsníku se zlatou přezkou a řekl do prázdna: „Chlapče, chlapče, kdybys tak jen věděl…“
Jak daleko je od stříbrného k zlatému? Mluviti stříbro, mlčeti zlato…

O autorovi

JUDr. František Talián se narodil se 7. 3. 1948 ve vesničce Boubská u Vimperka na Šumavě v rodině, která byla v padesátých letech minulého století z politických důvodů násilně vystěhována na odlehlou samotu, což mělo na jeho dětství a vnímání zásadní vliv. Ke studiu na gymnáziu nedostal doporučení, proto vystudoval strojní průmyslovku v Písku a po maturitě několik let pracoval manuálně jako montér. V roce 1968 byl přijat na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kterou dostudoval v roce 1974. Po právnických studiích začal pracovat v legislativním odboru Ministerstva zdravotnictví ČSSR, odkud musel z politických důvodů odejít. Živil se překládáním knih pro děti, jako topič, uklízeč, jako knihovník… Sametová revoluce znamenala velký obrat v jeho životě. Vrátil se k právnické praxi a zasedal v soudním senátu pro události 17. listopadu 1989. Stal se prezidentem České sekce IBBY – Společnosti přátel knihy pro mládež při UNESCO. Od listopadu 1989 soukromě podniká v oboru nakladatelství školních učebnic a na rodné Šumavě i v oboru hotelnictví. Mimo jiné vydává týdeníky Naše rodina a Učitelské noviny. K jeho dalším knihám patří např. Opožděná inventura (naše ukázka) či Jsem den a Ty jsi noc.

Zdroj informací: TZ nakladatele

Nakladatelství Fortuna vzniklo v roce 1990 jako soukromé nakladatelství se zaměřením na vydávání učebnic. Více než 25 let zkušeností v této oblasti dnes uplatňujeme při tvorbě učebnic pro základní a střední školy, publikací pro rekvalifikaci, sebevzdělávání, profesní růst a dalších publikací pro odbornou i laickou veřejnost.

Související knihy

Talián, František

Fortuna, 2018