Knihu Opožděná inventura JUDr Františka Taliána vydalo
nakladatelství Fortuna.

Povídka odsunová

Bylo mi teprve šest sedm let, když jsem poprvé zaslechla slova, kterým jsem nerozuměla a jejichž význam jsem nemohla pochopit: Odsun. Transfer. Nebo: Vyhnání. Neboli po našem Vertreibung.

Narodila jsem se a vyrůstala v malé vesničce jménem Kaltenbrunn (čili Studená studna), ani ne pět šest kilometrů od hranice s Bavorskem, v níž bylo asi deset větších selských statků, pár podruhovských chatek či baráků domkářů a několik domů řemeslníků, kaplička pod javory uprostřed návsi, škola, hospoda, pila s elektrárničkou, mlýn, obecní samospádný vodovod, obecní rybník na návsi a obecní šrotovník se špejcharem. Měli jsme 4 volky, 5 krav, 5 jaloviček a několik telátek, asi 40 slepic, kachen a husí, jednu kozu a čuníka. A kvetoucí třešeň pod okny. Měli jsme asi 30 hektarů luk, polí a lesů a krásné – při vší té dřině bezstarostné – mládí a radost ze života, přestože mnoho mých blízkých příbuzných padlo ve válce, vesměs na východní frontě.

Bylo něco přes rok po válce, byl podzim roku 1946. Brambory byly tentokráte vybrány dříve, než napadl sníh, otavy na zimu usušeny a svezeny a i oves a zelí se podařilo včas sklidit. Všude byly mezery, všude scházely mužské pracovité ruce. Tenkráte jednou ráno přišlo na obec nařízení, abychom všechno nadojené mléko svařili, navařili pařáky brambor a všechna vejce uvařili natvrdo a nechali vše na plotně, abychom se teple oblékli, sbalili si 30 kg nejnutnějších věcí na jednu osobu a shromáždili se příští den ve 4 hodiny ráno (byl to čtvrtek) na návsi, připraveni k odsunu – celé rodiny včetně starých prarodičů a batolat.

A bylo nařízeno, abychom nebrali s sebou žádné cenné věci, že všechna zavazadla budou prohlédnuta a cennosti odebrány. Maminka ten večer hodně a usedavě plakala, brala do rukou hned tu a hned onu věc, pohladila ji a hned ji zase odkládala, krávy ve chlévě teskně bučely – byl to takový podivný, pro mě neznámý večer. Světnice – namísto dřívějšího poklidu a řádu byla plná nervózního spěchu a páry z vařených vajec, brambor a mléka. Pojednou mamince zazářily oči a řekla mi: „Víš co, když nám Češi chtějí všechno cenné ukrást, tak jim to nedáme. Třeba se jednou zas vrátíme. Vezmi, co je pro tebe nejcennější, a pojď se mnou.“ Ze zoufalství a vzdoru nedbala, že je noc, že máme zákaz vycházení a že máme na rukávech bílé pásky – vzala mě za ruku, šly jsme na okraj vsi a pod velký strom javoru jsme zakopaly, co nám bylo nejcennější. Vím, že tam maminka ukryla malované hrníčky z výbavy, kterou dostala, když se vdávala, a velké červené srdce, co dostala před svatbou z lásky od tatínka, který se z války nevrátil.

Ráno ve 4 hodiny jsme všichni stáli na návsi u svých třicetikilových ranečků, přijela nákladní auta s vojáky a další nákladní auta s jakýmisi otrhanými bosými lidmi tmavé pleti a odvezli nás k blízkému Mýtu na hranici s Bavorskem. Odtud jsme dál šli pěšky, táhli kufry, vozíčky, tlačili kočárky či trakaře, v zástupu provázeném pláčem batolat a starých žen. O životě v cizině psát nebudu. Vím jen, že naši lidé bloudili po polích a sbírali zapomenuté polozmrzlé hlízy brambor, řepy a tuřínu, že hlavním zdrojem obživy byly krádeže a prodej barevných kovů z odstavených tanků, že i Bavoráci měli hlad a mračili se nesoukmenovsky na nás, nadávajíce: Co nám sem ještě lezete, vy Bémáci, kvůli vám vypukla válka!

A tak šel čas, maminka zemřela. Předtím mi však zanechala plánek s našimi poklady. Kdyby jednou… říkávala. A to jednou přišlo! Přišel počátek roku 1990, Genscher, ministr zahraničí Německa, a ministr zahraničí Československa Dientsbier přestřihli dráty Železné opony a hranice dvou světů se otevřely. Ani jsem se nemohla dočkat jara, až sleze sníh, abych se rozjela do své rodné vesničky Kaltenbrunnu, po celých pětačtyřicet let chátrající v bývalém zakázaném hraničním pásmu. Vzala jsem plánek a tradá. Z naší kdysi kvetoucí vesničky zbyly jen ruiny, hromady kamení, pár obvodových zdí, propadlé sklípky na brambory, zelí a herbstmilch, bývalé zahrádky s dosud kvetoucími narcisy a keříky rybízu, bývalé podmáčené louky zarostlé vrbovkou a křovím. Neboli na mapách značka Wüstung – Poušť.

Pracně jsem se zorientovala podle plánku a našla onen strom. Ten javor ještě stál. Vykopala jsem cennosti: maminčiny malované hrníčky i červené srdce od tatínka. A pak jsem našla a vyhrabala i ji – svou velkou lásku, svou cennost nejcennější, svůj poklad – svou panenku, o které jsem ve vyhnanství léta snila, se kterou jsem si v duchu povídala a hrála. Pravda, šatečky kroje byly trošičku zteřelé, botičky ztratily lesk, ale vlásky byly stejně plavé a očička stejně modrá, upřímná a jasná… Vzala jsem ji do náruče, chtělo se mi pochovat si ji – ale bylo mi už přes padesát a já za ta léta zapomněla, jak a na co si hrát. Jako by se s tím naším odsunem odsunulo někam i celé mé dětství.

Nakladatelství Fortuna vzniklo v roce 1990 jako soukromé nakladatelství se zaměřením na vydávání učebnic. Více než 25 let zkušeností v této oblasti dnes uplatňujeme při tvorbě učebnic pro základní a střední školy, publikací pro rekvalifikaci, sebevzdělávání, profesní růst a dalších publikací pro odbornou i laickou veřejnost.

Související knihy

Talián, František

Fortuna, 2018