Země jako skleník

sklenik-aldiss
V průběhu následujících milionů let získala Země úplně jinou podobu, než jakou známe dnes. Lidská obydlí nahradila neprostupná zeleň a člověk sám se změnil k nepoznání. Planetu ovládly rostliny…

Brian W. Aldiss je považován za zakladatele nového směru science-fiction. Tento směr spíše než k vědě tíhl k tematickým a vnitrožánrovým experimentům a střídání jazykových stylů. Pan Aldiss napsal desítky románů a sci-fi povídek, jež byly oceněny řadou významných literárních cen. Zemřel loni v srpnu, ve věku úctyhodných dvaadevadesáti let. Připomeňme si jej prostřednictvím nového českého vydání přelomového románu Skleník, který v překladu Jana Vaňka uvedlo nakladatelství Argo ve spolupráci s nakladatelstvím Triton v edici Fantastika.

Poprvé byl Skleník představen ve formě povídky v časopisu Magazine of Fantasy and Science Fiction v roce 1961. O rok později získal prestižní ocenění Hugo. V témže období vyšla také jeho románová podoba, která se během dalších let dočkala mnoha překladů, dotisků a nových vydání. Co stojí za úspěchem tohoto kritiky opěvovaného díla? Dle mého názoru především jeho základní myšlenka.

Úvod příběhu čtenáře uvrhne do světa, který jen vzdáleně připomíná Zemi tak, jak ji známe dnes. Planeta už se neotáčí. Jedna polovina, věčně osvětlená stále větším a rozžhavenějším Sluncem, kypí životem. Druhá se topí ve tmě. Z říše živočichů přetrvalo jen několik reliktů, které se přizpůsobily tak, aby zvládly přežít, i přesto však pomalu mizí. Zemi vládnou rostlinné organismy a obloze dominují velcí, více než míli dlouzí traverzéři – rostlinní tvorové podobní pavoukům, jejichž pavučiny sahají od planety až k Měsíci, kde žijí. Mnoho milionů let po svém vrcholu člověk propadl na hluboké dno potravního žebříčku a v maličkých skupinkách bojuje o každý nádech.

Děvčátko se ještě stačilo zvednout na kolena. Dravci flóry nejsou tak rychlí jako lidé. Vtom se však zelené zuby bleskově sevřely kolem jejího pasu.
Tlamoklap vylezl pod list a zaujal pozici pod tenkou vrstvou zeleně. Poněkud připomínal rám – byla to jen dvojice zrohovatělých čtvercových čelistí na závěsech se spoustou dlouhých zubů. Z jednoho rohu rámu vyrůstal tlustý kůl ve tvaru krku, silnější než člověk. Tlamoklap zabíjel díky této šíji, protože stahoval Clat dolů do své skutečné tlamy, která spolu se zbytkem rostliny žila ještě níž, na neviditelném dně lesa, mezi temnotou a rozkladem. (str. 23)

Členem jedné z lidských skupin je Gren. Muži v těchto časech platí za značně nedostatkové zboží, proto si je ženy velmi pečlivě hlídají. Grena poznáváme v době, kdy je jako dítě spolu s vrstevníky opatrován dospělými. Brzy se však skupina rozdělí, dospělí míří k nebi – nad vrcholky stromu – a mladí se o sebe musí postarat sami. V každodenním boji o život nejsou lehkomyslnost, tvrdohlavost a neposlušnost právě vítanými vlastnostmi, problémový mladík proto nakonec zůstává sám. Ne však na dlouho. V temném zákoutí se k němu nenápadně přidá chytrý parazit, který mu jako zázrakem umožňuje přežít, rozhodně ale ne zadarmo…

V příběhu se setkáváme také s celou škálou dalších organismů. Kontinentu dominuje jediný strom – fíkovník, jehož větve se rozrůstají a spojují, čímž pokrývají celou zemi až k okrajům pevniny. Tam probíhá neustálá bitva mezi ním, mořskými rostlinami a tenkým pásem původních stromů, které se musely přizpůsobit nehostinnému pobřeží. Autorova obrazotvornost a množství nápadů na mě v tomto ohledu udělaly velký dojem. Na každém kousku půdy se nachází rostliny a rostlinní tvorové rozličných tvarů, s nejrůznějšími dovednostmi vyvinutými k přežití. Patří sem třeba žížalec, mlžožrout, pyskáč, lapoň, bobušleh, hlupichlup a mnoho dalších. Z živočichů přežily kromě lidí především nebezpečné osice, o něco přátelštější mocermiti a různé formy mluvících humanoidů, například krvelační kožkodrsní či neškodní břuňo-břichové. Zde by se slušelo pochválit i pana překladatele Jana Vaňka – překlad takového množství novotvarů nemohl být právě jednoduchý, zvládl jej však s grácií.

Nejsou to ale pouze zvláštní názvy, které příběhu dodávají na originalitě. Krom zmíněných dovedností některých rostlin – stromy při pobřeží například dokážou schraňovat látky podobné střelnému prachu a vytvářet amatérské bomby – se tu vyskytují i další zajímavé jevy. Mezi ně patří zpívající vulkán, jemuž neodolá zhola nic, zelené sloupce tryskající z nebe, vegetace na Měsíci a mnoho dalších…

Děj má chronologickou posloupnost a je vyprávěn z pohledu třetí osoby. Autor se zaměřuje hlavně na to, aby čtenáře podrobně seznámil s aspekty existence, přežíváním a smrtí organismů jak na straně světla, tak částečně na straně tmy. Díky tomu se příběh odehrává převážně na Zemi, ale chvílemi nám dovoluje nahlédnout i do vesmíru. Menší vadu na kráse představují pravopisné chyby a překlepy. V knize jich sice nenajdeme mnoho, ale rozhodně by tam být neměly. Co se týče děje samotného, mně osobně autorův styl poměrně upoutal. Nedá se srovnat s ničím, co jsem doposud četla, dokonce i smrtící trifidi v porovnání s místní vegetací ztrácejí na své děsivosti. Samozřejmě jsem tu našla některé věci, k nimž bych potřebovala konkrétnější vysvětlení, protože i na sci-fi, potažmo jeho experimentální přesah k fantasy, se mi zdály dost přehnané. Vzhledem k celému kontextu a zaměření románu ovšem nebyly až tak do očí bijící a možná mi po dalším přečtení budou dávat o něco větší smysl.

Skleník není příběhem o lidech či jejich cestě k nadvládě – ne. Lidé v něm figurují pouze coby průvodci, ne větší než dnešní kočky. Román je oslavou veškerého života, ale i jeho úpadku, což nám ukazuje na mnoha a mnoha příkladech. Chápu, proč se autor nejen díky tomuto dílu zařadil k předním představitelům žánru. Každý skalní fanoušek science fiction by si pro něj měl vyhradit místo ve své knihovně a Skleník si přečíst.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeSkleník

Aldiss, Brian

Argo, 2018

Napsat komentář