Ukázka z knihy Zítra je bohužel taky den (Tobi Katze)

Zitra je bohuzel taky den
Deprese rozděluje veřejnost na dva tábory. Jedni ji považují za nemoc, druzí toto tvrzení odmítají. A pak tu je Tobi Katze, sám trpící depresí několik let. Píše o ní blog s notnou dávkou humoru a cynismu a tím pomáhá stejně postiženým lidem a jejich příbuzným.

Knihu Zítra je bohužel taky den od autora Tobiho Katze
vydalo nakladatelství Portál.

Po ránu bývám někdy tak prázdnej, jako kdyby moje duše celou noc běžela. Celá zpocená a vyčerpaná chce potom být zticha a užívat si volna po práci. Jsme jako rozhádaní manželé, kteří pracují na různé směny.
Když potom ležím v posteli, mám tělo jako z olova. Dům by mohl začít hořet, a já bych měl i tak problém spustit reflexy a dát se na útěk. Není to tak, že bych nechtěl vstát – naopak. Jenže jsem z olova. Z tmavého, bezbarvého olova. A na mně leží peřina z ještě těžšího olova. A hromada oblečení vedle postele, kterou jsem měl už před dvěma týdny vyprat, je taky z olova. A všechno, co by mohlo na mě klást nějaké požadavky, je tak jako tak z olova, brzdí mě to a tíží, pořád to zůstává v mých myšlenkách a při každém pomyšlení je to ještě těžší.
„Nazdar,“ ozve se hromada oblečení vedle mě, „hele, fakt tě nerada ruším v povalování, ale nechtěl bys mě uklidit? Připadám si děsně přehlížená.“
„Ne, já tě vidím,“ opáčím, „ale má to vůbec smysl? Když tě vyperu, skončíš nakonec zase tady, u mé postele. Mohl bych tě dát do skříně, jenže to tě pak kus po kusu zase vyndám. Takže tě tady můžu rovnou nechat ležet.“
„Jenže když uklidíš, bude to tu vypadat mnohem útulněji.“
„V téhle ložnici nebyla už rok žádná dlouhodobá návštěva, které by mohl nepořádek vadit. Ten zbytek byl ožralej.“
„Bingo,“ odpoví hromada šatstva. Imaginární rozhovory s hromadou prádla. Věřím, že existují i optimálnější scénáře pro začátek nového dne.
Člověk má hodně času, když sice nedokáže vstát, ale zato o tom dokáže přemýšlet a dělat si výčitky. A sakra – v tom jsem fakt dobrej. Jeden by skoro řekl, že jsem v tom profesionál. Ovšem kdyby se tím daly vydělat peníze, zaručeně bych propásl ten vhodný okamžik.
Racionální myšlení mi v podobných chvílích pomáhá překvapivě málo. Ležet celý den v posteli, protože nemůžu vstát kvůli frustraci z toho, že ležím v posteli, je perfidní nekonečná smyčka opravdu giganticky ironických rozměrů.
Je vidět, že vždycky uvažuju pozitivně. Jiné silné stránky jsem na sobě ještě nedokázal objevit. Že prý jsem fakt vtipnej. Kdysi se někdo rozhodl, že bude mé letargické odmítání jakékoli životní reality považovat za výraz humoru. Jenomže můj život jakožto perpetuum mobile permanentní frustrace je nakonec spíše vyčerpávající.
Kdybych mohl, zasmál bych se tomu. Jenomže smích je taky vyčerpávající.
Nějak jsem do něho sklouznul. Do svého současného „života“. Tak jak to prostě chodí, řekl bych teď, kdybych věděl, jak to prostě chodí. Studoval jsem, germanistiku, to se dá zvládnout, aniž by se člověk musel do toho fakt ponořit, ale potom už jsem nikdy u ničeho dlouho nevydržel. Pendloval jsem mezi různými vedlejšáky a snahou o uměleckou seberealizaci. Rozdával jsem na pěších zónách křiklavé reklamní letáky, v pět ráno nakládal zboží do kamionů, zcela nesmyslně třídil miliony dokumentů v katakombách kanceláří rozpálených letním horkem. Nosil jsem lidem zavazadla a později jsem o nich psal povídky, dělal jsem vlastně všechno – akorát jsem v centru města nehrál na Panovu flétnu. A mezitím jsem pořád jen psal, psal, psal.
Představě, že by můj život měl časem nabrat produktivní směr, jsem se vyhýbal tak dlouho, dokud to jen šlo. A najednou jsem tu stál s univerzitním diplomem v kapse, ale zcela neschopný dodržovat pravidelnou pracovní dobu. Mé jediné rozhodnutí až do té chvíle bylo nerozhodovat se. Dělat rozhodnutí je největším strašákem mé generace.
A tak jsem udělal to jediné správné: nechal jsem se vláčet životem a dělal jsem to co vždycky. Akorát že jsem si začal říkat umělec. Píšu. Píšu o svých myšlenkách a o svém životě a snažím se v tom najít něco jako smysl nebo přinejmenším nějaký nepatrný rozpor, podnět ke krátké básni, kterou pak můžu na jevišti zašeptat do mikrofonu a připravit lidem pěkný zážitek.
Zcela konkrétně to znamená, že si vlastně můžu dělat, co chci. Jenomže já nechci nic. Jenom ležet, a aby bylo všude ticho. A pak si povídám se svou hromadou prádla. Pomaloučku mě začíná zaplavovat pocit, že se mnou možná není něco v pořádku.
Jak bych byl šťastný, kdyby se mi to všechno jenom zdálo. Kdyby poslední dva, tři roky mohly v okamžiku zmizet. Protože žít svůj sen je na hovno, když je to špatný sen. Nebo když se zdlouhavě táhne a člověk se v něm většinu času jen letargicky povaluje a všechno mu připadá úplně naprd.
Nic už nedává smysl, uklízet nemá význam, protože se beztak každou chvíli probudím. Docela určitě se probudím a pak bude veškerá práce ve snu k ničemu. Jsem si tím naprosto jistý. Tak jako jsem si jistý, že se v tom mýlím.
V těchto polosvětech se žije bez konsekvencí. A probuzení je sen, na který jsem už dávno rezignoval.

—————

Na stránkách nakladatele naleznete další ukázky.

—————

O autorovi

Tobi Katze (* 1981) píše povídky, eseje, básně a scénáře. Více než deset let vystupuje v rámci velmi populárních poetry slamů. Získal několik literárních ocenění. V roce 2014 začal psát na webových stránkách časopisu Stern blog o svém životě s depresí. Zítra je bohužel taky den je jeho druhá kniha.

Zdroj informací: nakladatelství Portál


portalPortál byl založen v roce 1990 a dnes patří mezi dvacet největších nakladatelství v ČR. Vydává publikace z těchto oblastí: psychologie, pedagogika, sociální práce, média, populárně psychologická literatura, příručky pro rodiče, knihy her, knihy o zdravém životním stylu, rozhovory se zajímavými osobnostmi, knihy pro děti aj. Vydává také čtyři periodika: Psychologie dnes, Děti a my, Rodina a škola, Informatorium 3–8. Portál pořádá též odborné semináře pro pedagogy (akreditace MŠMT) a kurzy pro rodiče.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeZítra je bohužel taky den
Nějak jsem od té deprese čekal víc

Katze, Tobi

Portál, 2018

Napsat komentář