Přinášíme vám ukázku z knihy Neobvyklý typ,
kterou vydalo nakladatelství Domino v edici Mimo edice.

Tři úmorné týdny

1. DEN
Anna prohlásila, že jediné místo, kde pro MDashe můžeme najít dárek, který pro něj bude mít trvalý význam, je Velkosklad starožitností, ani ne tak úložiště starých pokladů, jako každodenní bleší trh v budově bývalého kina Lux. Dřív než HBO, Netflix a sto sedm dalších zdrojů povyražení přivedly Lux k bankrotu, proseděl jsem v tom kdysi nádherném paláci spoustu dlouhých hodin a díval se na filmy. Teď se tam v dlouhé řadě stánků nabízí, co se vydává za starožitnosti. Anna a já jsme se byli podívat úplně ve všech.
MDashovi mělo být uděleno americké občanství, což pro nás byla stejně velká událost jako pro něj. Prarodičům Steva Wonga ho udělili ve čtyřicátých letech. Můj táta utekl východoevropským komunistům – těm neschopným vrahounům − v 70. letech, a Annini předkové už kdysi dávno veslovali na lodích přes severní Atlantik s cílem vydrancovat všechno, co se v Novém světě vydrancovat dalo. Podle jejich rodinné legendy právě oni objevili ostrov Martha’s Vineyard.
Mohammed Dayax-Abdo se už zakrátko měl stát stejným Američanem jako Abdo Pie, takže jsme mu chtěli dát něco starobylého, nějaký objet d’patriotic, ve kterém by bylo celé dědictví a humor jeho nové vlasti. Myslel jsem, že starý vozíček „Radio Flyer“ v druhém stánku by to dokonale splňoval. „Až bude mít americké děti, dá ten vozíček jim,“ mínil jsem.
Anna však nehodlala koupit první starožitnost, která nám přišla pod ruku, takže jsme pátrali dál. Koupil jsem americkou vlajku ze 40. let, s osmačtyřiceti hvězdami. Měla MDashovi připomínat, že jeho adoptivní vlast se ještě stále vytváří – že někde na jejích úrodných pláních je místo pro dobré občany, právě tak jako se do modrého pole nad červenými a bílými pruhy mohou vejít ještě další hvězdy. Anna to schválila, nepřestávala však hledat; chtěla najít dárek, který by byl mnohem mimořádnější. Chtěla něco jedinečného, něco, čemu by nebylo nic rovno. Po třech hodinách usoudila, že s tím vozíčkem „Radio Flyer“ je to konec konců dobrý nápad.
Právě když jsme v mé VW dodávce vyjížděli z parkoviště, začalo pršet. Museli jsme ke mně domů jet pomalu, protože mám na stěračích tak staré lišty, že na předním skle zůstávaly šmouhy. Bouřka pokračovala až do pozdních večerních hodin, takže Anna, místo aby jela domů, vysedávala u mě a pouštěla si staré matčiny pásky (které jsem přehrál na cédéčka) a kroutila hlavou nad jejím eklektickým vkusem, do něhož se vešlo snad všechno od Pretenders přes O’Jays až po skupinu Taj Mahal.
Když došlo na „Nezvedené děcko“ Iggyho Popa, zeptala se: „Máš vůbec nějakou hudbu z posledních dvaceti let?“
Udělal jsem kukuřičné placky s trhaným vepřovým. Anna pila víno, já pivo. Rozdělala oheň v mých krbových kamnech a prohlásila, že si připadá jako první osadnice v prériích. To už se snesla noc a seděli jsme na pohovce; svítil nám jenom oheň v krbu a ukazatel síly zvuku na displeji přehrávače, přecházející od zelené k oranžové a občas i červené. V bouři, která byla na míle daleko, šlehaly vzdálené plošné blesky.
„Víš co?“ zeptala se mě. „Je neděle.“
„To vím,“ řekl jsem jí. „Žiju přítomností.“
„Právě to na tobě obdivuju. Jsi chytrý. Starostlivý. Lehkovážný, skoro až lenivý.“
„Přešla jsi od lichotek k urážkám.“
„Tak místo lenost dosaď unylost,“ řekla a usrkla si vína. „Jde o to, že se mi líbíš.“
„Ty mně taky.“ Zauvažoval jsem, kam tenhle rozhovor povede. „Ty se mnou flirtuješ?“
„Ne,“ řekla Anna. „Dělám ti návrhy. To je něco úplně jiného. Flirtování je rybolov. Možná se na háček chytíš, možná ne. Návrhy jsou první krok k tomu, abychom se dohodli.“
Pochopte, že Anna a já se známe už od střední školy (Venkovská škola svatého Antonína s každodenní docházkou! Vpřed, křižáci!). Nechodili jsme spolu, ale patřili jsme ke stejné partě a rádi jsme vídali jeden druhého. Po několika letech na vysoké a několika dalších, kdy jsem se staral o mamku, jsem si opatřil licenci a nějaký čas jsem předstíral, že se živím jako realitní agent. Jednou přišla ke mně do kanceláře, protože potřebovala najmout místnosti pro svou grafickou firmu a já jsem byl jediný agent, kterému mohla důvěřovat, poněvadž jsem svého času chodil s jednou její přítelkyní. A když jsme se rozešli, nezachoval jsem se jako mamlas.
Anna byla stále velice hezká. Nikdy neztratila svou štíhlou postavu podobnou napjatému provazu, jaká se dá vypěstovat jedině při triatlonu; v minulosti se mu totiž opravdu věnovala. Ukázal jsem jí několik prostor, které byly k dispozici, ale nestála o ně z důvodů, které mi nedávaly valný smysl. Viděl jsem, že je i nadále rázná, cílevědomá a neustále ve střehu, jako bývala ve VŠSA. Neušla jí sebemenší maličkost a nenechala jediný kámen neobrácený, neprohlédnutý, nezaznamenaný nebo nevyměněný, pokud ho bylo potřeba vyměnit. Dospělá Anna nebyla můj typ ani o trochu víc, než bývala Dospívající Anna.
Je tudíž dost zvláštní, že se z nás stali tak dobří přátelé, mnohem bližší, než když jsme byli dětmi. Patřím k těm lenivým samotářům, kteří dokážou v klidu proflákat den a nemít přitom pocit, že promarnili jedinou vteřinu. Abych pravdu řekl, hned jak jsem prodal mamčin dům a uložil jsem peníze do investic, stáhl jsem se ze svého údajného podnikání a zařídil jsem si ten nejlepší život, jaký si kdo může představit. Dejte mi pár košů prádla na vyprání a hokejový zápas na kanálu NHL, a mám zábavu na celé odpoledne. Za dobu, kterou strávím koumáním nad bílým a barevným prádlem, postaví Anna v podkroví sádrokartonové příčky, zpracuje si daňové přiznání, udělá si vlastní čerstvé těstoviny a spustí na internetu výměnný obchod s oblečením. Spí v záchvatech přerušovaných procitáním, od půlnoci do svítání, a to jí dodá dost energie, aby celý den jela na plný plyn. Já spím, jak dlouho jen můžu, a každé odpoledne si o půl třetí schrupnu.
„Teď tě políbím,“ a Anna hned udělala přesně to, co řekla.
Tak to jsme ještě nikdy nedělali, až na ta zběžná líbnutí na tvář, která patří k objetím na pozdrav. Ten večer se mi však předváděla ve zcela nové podobě, a já jsem byl zmatený a napjatý.
„Heleď, uvolni se,“ řekla šeptem. Držela mě kolem krku. Voněla setsakra příjemně a bylo z ní cítit víno. „Je den Páně, den odpočinku. Tohle nebude práce.“
Znovu jsme se políbili; tentokrát jsem byl soustředěným a zaujatým účastníkem. Obemkl jsem ji pažemi a přitáhl jsem ji k sobě. Přitiskli jsme se jeden k druhému a uvolnili jsme se. Oba jsme našli krk toho druhého a propracovali jsme se zpátky k ústům. Takhle jsem žádnou ženu nelíbal už skoro rok, od té doby, co mi ta mrcha Mona nejenže dala kopačky, ale ještě mi z náprsní tašky šlohla hotovost (s Monou byly problémy, ale při líbání byla báječná).
„Jsi pašák,“ vzdychla Anna.
„Sabat šalom,“ odpověděl jsem jí. „Tohle jsme měli udělat už dávno.“
„Myslím, že by nám přišlo vhod spolu chvilku pobýt pěkně kůží na kůži,“ šeptla Anna. „Svlékni se.“
Udělal jsem to. A když se svlékla také, byl jsem už ztracený případ.

2. DEN
V pondělí jsem si dal k snídani pohankové lívance, klobásu chorizo, velkou misku borůvek a překapávanou kávu. Anna si vybrala bylinkový čaj, který jsem měl kdovíjak dlouho zastrčený ve spíži, a malou misku ořechů, ty si rozsekala sekáčkem. Potom si ještě odpočítala osm borůvek, aby doplnila svou výživnou snídani. Neměl bych asi říkat, že ani jeden z nás neměl při jídle nic na sobě, protože by nás mohli mít za nudisty, ale po pravdě jsme vylezli z postele bez nejmenších zábran.
Když se oblékala do práce, oznámila mi, že se přihlásíme na hodiny potápění s dýchacím přístrojem.
„My dva?“ zeptal jsem se jí.
„Jasně. Uděláme si zkoušky,“ řekla. „A ty si musíš pořídit nějaké sportovní oblečení. Běžecké boty a tepláky. Zajdi si do prodejny Foot Locker v nákupním centru Arden. Potom přijď ke mně do kanceláře a půjdeme na oběd. Vezmi s sebou ten vozíček a vlajku pro MDashe a zabalíme je.“
„Fajn,“ přikývl jsem.
„Dneska připravím večeři u mě, podíváme se na nějaký dokumentární film a pak budeme v mé posteli dělat to, co jsme včera v noci dělali ve tvé.“
„Fajn,“ opakoval jsem.

3. DEN
Nakonec mě do prodejny Foot Locker zavedla Anna, a přiměla mě, abych si vyzkoušel pět různých párů bot (shodli jsme se na tretrách) a čtyři druhy teplákových kalhot a triček (od Nike). Pak jsme nakoupili jídlo a pití na večírek, který Anna chtěla uspořádat pro MDashe. Řekla, že můj dům je na tu oslavu jediné vhodné místo.
Kolem poledne byl MDash jedním ze šestnácti set nastávajících Američanů, kteří v hale Sportovní arény se zdviženou pravou rukou přísahali věrnost Americe – noví občané, kteří budou zachovávat, ochraňovat a hájit Ústavu, jež teď byla právě tak jejich jako prezidenta Spojených států. Steve Wong, Anna a já jsme seděli na tribuně a sledovali jsme naturalizaci záplavy přistěhovalců, jejichž pleť měla všechny barvy lidského rodu. Byla to úžasná podívaná a všechny tři nás dojala – ze všeho nejvíc Annu. Plakala, s obličejem zabořeným do mých prsou.
„Je to… tak… krásné,“ nepřestávala vzlykat. „Bože můj… já… tuhle zemi… miluju.“
MDashovi kolegové z obchodu Home Depot s potřebami pro dům a zahradu, kteří dostali volno, ke mně dorazili se spoustou levných amerických vlaječek, koupených se zaměstnaneckou slevou. Steve Wong nainstaloval karaoke a přiměli jsme MDashe, aby zpíval písně, v jejichž textech byla zmíněna „Amerika“. Došlo na: „Americkou ženu“, „Americké děvče“ a dokonce i „Ducha Ameriky“ od Beach Boys, i když ta je po pravdě o autu, ale stejně jsme ho přiměli, aby ji zazpíval. Vozíček „Radio Flyer“ jsme použili jako chladicí box, a v šesti jsme rozvinuli vlajku s osmačtyřiceti hvězdami, jako kdybychom byli námořní pěchotou na Ivodžimě; MDash stál v čele.
Večírek se protáhl, ale pak už jsme tam zbyli jen my čtyři, dívali jsme se na vycházející měsíc a slyšeli jsme, jak se Stará sláva třepotá na žerdi. Právě jsem si otevřel další pivo vylovené z napůl rozbředlého ledu ve vozíku, když vtom mi Anna vzala plechovku z ruky.
„Přibrzdi, brouku,“ řekla. „Hned jak ti dva odjedou domů, budeš potřebovat všechnu svou zdatnost.“
Hodinu nato Steve Wong a MDash odjeli; novopečený americký občan přitom zpíval „Kůň, co se nijak nejmenuje“ (od skupiny America). Jakmile Stevův vůz vyjel z příjezdové cesty, Anna mě vzala za ruku a odvedla dozadu na dvůr. Do měkké trávy položila polštáře, a tam jsme leželi, líbali jsme se, no a potom, vždyť mi rozumíte, jsem vystavil zkoušce svou zdatnost.

4. DEN
Anna běhá, kdykoliv může vměstnat několik mil do čtyřiceti minut, a tenhle zvyk hodlala vnutit i mně. Zavedla mě na jednu ze svých tras, do kopce po pěšině, která obtáčí Vista Point, a zase zpátky. A řekla mi, ať vyrazím. Ona že prosviští přede mě a setkáme se, až poběží zpátky dolů; věděla, že jí v žádném případě nebudu stačit.
Já se oddávám cvičení, jenom když se mi chce. Občas si zajedu na svém starém třírychlostním kole do kavárny Starbucks, nebo si zahraju několik kol frisbee golfu (svého času jsem dokonce hrával ligu). Toho rána jsem supěl po špinavé cestě do kopce, Anna byla tak daleko vepředu, že jsem ji neviděl, a rozšlapával jsem si své nové tretry (poznámka jen pro mě: koupit si o půl čísla větší). Celým tělem mi proudila krev nahoru a dolů jako zběsilá – až dosud jsem takový pocit neznal – takže jsem měl ramena i krk napjaté a v hlavě mi dunělo. Když se Anna přihnala dolů z Vista Point, zatleskala mi.
„Jsi pašák!“ křikla, když mě míjela. „Napoprvé je to dobré!“
Otočil jsem se a běžel za ní. „Mám lýtka v jednom ohni!“
„To se zpěčují,“ křikla na mě přes rameno. „Časem se poddají!“
Zatímco jsem byl ve sprše, Anna mi přerovnala kuchyň. Měla za to, že mám hrnce a pokličky v nesprávných policích. A proč mám zásuvku s příbory tak daleko od myčky? Neuměl jsem jí odpovědět. „Pojď, půjdeme. Na první hodinu potápění nesmíme přijít pozdě.“
Ve škole potápění s dýchacím přístrojem to páchlo neoprenovými obleky a v bazénu chlórovanou vodou. Vyplnili jsme přihlášky, dostali jsme příručky, které jsme si měli prostudovat, a rozvrh hodin naší třídy, a mohli jsme si zvolit datum zkoušky na otevřeném moři. Anna se rozhodla pro neděli za čtyři týdny a na místě nám rezervovala kóje na lodi.
Šli jsme do restaurace Viva Verde Salad na salátový oběd; sestával ze salátů se salátem jako přílohou, a po něm jsem chtěl jet domů a dát si dvacet. Jenže Anna přišla s tím, že potřebuje u sebe v domě přemístit nějaké věci, udělat nepříjemnou práci, kterou už dlouho odkládá. Byla to stěží pravda, spíš lež. Ve skutečnosti chtěla, abych jí pomohl znovu vytapetovat předsíň a pracovnu, takže jsem jí musel přestěhovat počítač, tiskárnu, skenery a grafická zařízení a potom celé odpoledne plnit její příkazy.
Ten večer jsem se nedostal domů. Navečeřeli jsme se u ní – vegetariánské lasagně se zeleninou jako přílohou – a na Netflixu jsme se dívali na film o chytrých ženách s přitroublými milovníky.
„Podívej, brouku,“ řekla Anna. „To je přece o nás!“ Potom se uchechtla a hrábla mi do kalhot, aniž se namáhala mě předtím aspoň políbit. Buď jsem byl ten nejšťastnější muž na světě, nebo jsem ze sebe nechal dělat blbce. Ani když mě Anna nechala sáhnout jí do kalhot také, nebyl jsem si stále jistý, co z toho je pravda.

5. DEN
Anna musela jít do práce, tedy do své firmy. Zaměstnává čtyři pracovité ženy a stážistku – problémovou dívku ze střední školy. V loňském roce získala smlouvu na grafické zpracování učebnic jednoho vydavatele, což je sice stálá práce, jenže asi tak nudná jako živit se tapetováním. Řekl jsem jí, že pojedu domů.
„A proč?“ zeptala se. „Nemáš dneska nic na práci.“
„Půjdu si zaběhat,“ řekl jsem, co mě v tu chvíli napadlo.
„Jsi pašák,“ řekla mi.
Jel jsem domů a opravdu jsem si obul tretry a běhal kolem sousedních domů. Pan Moore, policista v penzi, jehož dům má s mým společný zadní plot, viděl, jak utíkám kolem, a houkl na mě: „Co to do vás sakra vjelo?“
„Je za tím ženská!“ křikl jsem na něj, a nejen že to byla pravda, ale cítil jsem se blaženě, když jsem to říkal. Když muž myslí na nějakou dámu a těší se na to, až jí řekne, že čtyřicet minut běhal, znamená to, kamaráde, že žije v zemi Důvěrné známosti.
Ano, měl jsem důvěrnou známost. Milenka muže změní od bot, které nosí, až po to, jak si dává stříhat vlasy (což Anna udělala hned následující den, a to přímo u mého holiče) – prostě mě hodlala předělat. Byl jsem natolik zmámený milostným adrenalinem, že jsem utíkal déle, než bylo mé tělo schopné vydržet.
Anna mi zavolala, právě když jsem se vzdal myšlenky, že si zdřímnu, protože jsem měl lýtka tuhá jako plechovky piva. Řekla mi, ať si zajedu k jejímu akupunkturistovi s tím, že mu zavolá a vyjedná mi u něj okamžité ošetření.
Wellness centrum Oáza v East Valley sídlí ve středisku odborných služeb s podzemním parkovištěm. Kroužit s mou dodávkou VW, která nemá posilovač řízení, po těch klesajících kruhových rampách si vyžádalo značné tělesné úsilí, a vyznat se v množství výtahů, které v budově byly, zase kladlo značné nároky na můj mozek. Když jsem konečně našel kancelář 606-W, nejdřív jsem vyplnil pětistránkový dotazník; seděl jsem přitom u fontány, jejíž elektrické čerpadlo dělalo větší hluk než dopadající voda.
Souhlasíte s používáním Vizualizace? Jistě, proč ne? Jste ochotný podstoupit Řízenou meditaci? Nevím, jak by mi mohla ublížit. Vysvětlete důvody, proč jste vyhledal ošetření. Buďte prosím konkrétní. Má partnerka mi řekla, abych k vám přišel se svými unavenými, zmučenými, zablokovanými lýtkovými svaly, které touží, aby se zase mohly volně pohybovat.
Odevzdal jsem své odpovědi a čekal jsem. Po chvíli nějaký týpek v bílém laboratorním plášti vyvolal mé jméno a zavedl mě na ošetřovnu. Zatímco jsem se svlékal do spodního prádla, přečetl si mé písemné cvičení.
„Anna říká, že máte potíže s nohama?“ zeptal se. Ošetřoval Annu už tři roky.
„Jo,“ řekl jsem. „S lýtky, tedy spolu s dalšími vzbouřenými svaly.“
„Podle tohohle,“ řekl a poklepal na mou písemnost, „máte s Annou poměr.“
„To je čerstvá záležitost,“ vysvětlil jsem mu.
„Tak vám přeju hodně štěstí. Lehněte si na břicho.“ Když do mě napíchal jehly, brnělo mě celé tělo a lýtka sebou neovladatelně cukala. Než odešel z místnosti, zapnul starý CD přehrávač s nahrávkou sloužící pro mou řízenou meditaci. Ženský hlas mi řekl, abych všechno pustil z hlavy a myslel na nějakou řeku. Půl hodiny jsem to svým způsobem opravdu dělal; měl jsem sice chuť usnout, ale nemohl jsem, poněvadž ve mně vězely ty jehly.
Anna čekala u mě doma a připravila nám večeři z nějakých listnatých rostlin se semeny a z rýže, která měla špinavou barvu. Potom mi mnula nohy takovou silou, až jsem sebou škubal. Nakonec řekla, že se od vysoké školy nemilovala pět nocí v řadě za sebou, ale že to zkusí.

—————————-

Přečtěte si celou ukázku.

—————————-

Tom Hanks

Tom Hanks se narodil roku 1956 do rodiny s portugalskými a anglickými kořeny. Jeho herecká kariéra začala v divadle, ale od roku 1979 se věnuje výhradně filmu. Má na svém hereckém kontě bezpočet rolí, jejichž výčet by si vyžádal mnohem větší prostor, než je záhodno vypisovat na tomto místě, a tak zmíníme jen dvě, za které získal Oscara: Forresta Gumpa a právníka Andrewa v dramatu Philadelphia. Tom Hanks je také režisérem, producentem… a vášnivým sběratelem psacích strojů. A právě na jednotlivých exponátech ze své sbírky napsal v průběhu několika let svou literární prvotinu Neobvyklý typ.

Informace byly čerpány ze stránek nakladatelství Domino.

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout takové knihy, které stojí za to číst. Vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku, např. Jefferyho Deavera, Rowan Coleman, Lucy Diamond nebo Richelle Mead atd.

Související knihy

Hanks, Tom

Domino, 2018