Ukázka z knihy Nejlepší britské krimipovídky

nejlepsi-britske-krimipovidky-perex
Maxim Jakubowski pečlivě vybral dvaačtyřicet krimipovídek zahrnujících noir, komorní detektivní případy i příběhy s prvky psychothrilleru. Mezi autory se objevují hvězdná jména jako Lee Child či Neil Gaiman.

Přinášíme vám ukázku z knihy Nejlepší britské krimipovídky,
kterou vydalo nakladatelství Domino v edici Napětí.

 

Lee Child – Spolek pitomců

FBI taky jednou udělala správnou věc: poslala anglofila do Anglie. Konkrétně do Londýna, na tříletý pracovní pobyt na ambasádě Spojených států na Grosvenorském náměstí. Radostí tam bylo požehnaně a povinností pomálu. Většina agentů prověřovala minulost žadatelů o víza a potenciálních přistěhovalců a sledovala mezinárodní dění, ale já jsem spolupracoval s londýnskou metropolitní policií na případech zločinů, ve kterých figurovali američtí občané, ať už jako oběti, svědci nebo pachatelé.
Užíval jsem si tam každou minutu, ostatně jak jsem dopředu předpokládal. Tenhle druh práce mám rád. Mám rád britský životní styl, mám rád divadlo, kulturu, hospody, zábavu, lidi, domy, Temži, mlhu, déšť. Dokonce i fotbal. Čekal jsem, že to bude fajn, a taky že bylo.
Až do jisté doby.
Jedno vlhké středeční únorové dopoledne jsem strávil obvyklou výpomocí s razítkováním přistěhovaleckých papírů, před nímž mě zachránil telefonát jednoho seržanta ze Scotland Yardu, který mě jménem nadřízeného inspektora žádal, abych se dostavil na místo činu mezi Wigmore Street a Regent’s Parkem. Konkrétně na adresu Baker Street 200, což stačilo k tomu, aby se moje anglofilské srdce zatetelilo, protože každý anglofil ví, že na fiktivní adrese Baker Street 221b sídlil Sherlock Holmes. Bylo tedy celkem dobře možné, že budu pracovat přímo pod fiktivním oknem slavného detektiva.
A taky že ano, stejně jako pod mnoha jinými okny, protože metropolitní policie si místo činu vždycky dokonale obšancuje a připraví. V televizi běží Kriminálka Las Vegas, kde se všechno vyřeší během čtyřiceti tří minut díky DNA. Londýnská policie má zase speciální strážníky, kteří čtyřicet tři minut zavírají ulice a odklánějí chodce, pak se čtyřicet tři minut navlékají do speciálních ochranných obleků, bot a kapucí, dalších čtyřicet tři minut rozvěšují mezi stožáry pouličních lamp a plotovými sloupky pásky s nápisem Nevstupovat a nakonec čtyřicet tři minut staví bílé stany a zástěny kolem všeho, co by mohlo být jakkoli zajímavé. Takže když jsem dorazil na místo, našel jsem tam velice zdařilou napodobeninu kočovného cirkusu.
Kolem byl samozřejmě také kordon sestávající z několika vrstev policistů, přes které jsem se dostal díky dokladům amerického ministerstva spravedlnosti a odvolání na inspektora, který se jmenoval Bradley Rose. Jeho samotného jsem našel pár metrů od největšího bílého stanu, jak si to těžkým krokem štráduje po mokrém chodníku. Byl to malý, avšak robustní muž s vyholenou hlavou, elegantními brýlemi a bez kravaty. Londýnský policajt ze staré školy, který mluvil tichým hlasem, ale neměl trpělivost na nesmysly, jimiž ho jeho vlastní oddělení zásobovalo měrou vrchovatou.
Trhl palcem směrem ke stanu a řekl: „Mrtvej chlap.“
Přikývl jsem. Samozřejmě mě to nepřekvapilo. Nepřekvapilo by mě, ani kdyby metropolitní policie používala stany a skafandry i při vyšetřování krádeží peněženek.
Znovu škubl palcem a pravil: „Američan.“
Znovu jsem přikývl. Věděl jsem, že Rose by to dokázal určit i podle zubů, oblečení, bot, účesu nebo postavy, zároveň mi však bylo jasné, že by mě oficiálně neoslovil, kdyby neměl v ruce něco průkaznějšího. Jako odpověď na mou nevyřčenou otázku vytáhl z kapsy dva igelitové sáčky na důkazy. Jeden obsahoval otevřený modrý pas USA a druhý bílou vizitku. Oba sáčky mi podal, znovu škubl palcem a řekl: „To měl v kapsách.“
Věděl jsem, že samotného důkazního materiálu se dotýkat nesmím. Různě jsem tedy pytlíky otáčel a zkoumal oba předměty přes igelit. Pasová fotografie zachycovala zasmušilého muže s bledou pletí, převislými víčky a očima, které působily vyhýbavě, ale současně vyzývavě. Když jsem vzhlédl, Rose pronesl: „Nejspíš to bude on. Ciferník odpovídá fotce, je si dost podobnej.“
Ciferník v londýnském dialektu slangově znamenal obličej. Pár podobných výrazů už jsem znal, a tak mě to nezaskočilo. „Na co umřel?“ zeptal jsem se.
„Na nůž do žeber,“ odtušil Rose.
Podle pasu se mrtvý jmenoval Ezekiah Hopkins.
„Slyšel jste už někdy takový jméno?“ otázal se Rose.
„Hopkins?“
„Ne, Ezekiah.“
Zvedl jsem oči k oknům nad sebou a odpověděl: „Ano, slyšel.“
Jako místo narození bylo uvedeno: Pennsylvánie, USA.
Vrátil jsem pas v sáčku Roseovi a podíval se na vizitku. Nemohl jsem to říct s naprostou jistotou, aniž bych ji vzal do ruky, ale vypadala lacině. Tenký papír, hladký povrch, obyčejný tisk, žádná ražba. Takovou věc si dneska může objednat na internetu každý a za pár liber jich pořídí tisíc. Na vizitce stálo Hopkins, Ross & Spaulding, jako by šlo o firmu. Nedalo se z toho však vyčíst, v jakém oboru by dotyční měli podnikat. Bylo tam telefonní číslo s předvolbou 610. Východní Pennsylvánie, ale ne Philadelphia. Adresa zněla jednoduše: Lebanon, PA. Východně od Harrisburgu, jak jsem si vybavil. Předvolba 610 by souhlasila. Nikdy jsem tam nebyl.
„Volali jste na to číslo?“ zeptal jsem se.
„To je váš džob,“ odpověděl Rose.
„Nikdo to nevezme,“ řekl jsem. „Vsadím se, že je falešné.“
Rose se na mě dlouze zadíval a vytáhl telefon. „Doufám, že se nepletete. Na mezinárodní hovory nemáme fondy. Jestli to v Americe někdo vezme, bude mě to stát majlant.“ Namačkal 001, pak 610 a následně sedm dalších číslic. I na vzdálenost téměř dvou metrů jsem slyšel triumfální triplet telefonní společnosti, který ohlašoval, že volané číslo neexistuje. Rose ukončil spojení a znovu se na mě upřeně zahleděl. „Jak jste to věděl?“ zajímal se.
„Omne ignotum pro magnifico.“
„Co to je?“
„Latina.“
„A co to znamená?“
„Vše neznámé vypadá úžasně. Jinými slovy: dobrý kouzelník svoje triky neprozrazuje.“
„A vy jste jako kouzelník?“
„Jsem zvláštní agent FBI,“ odvětil jsem. Znovu jsem vzhlédl k oknům. Rose následoval můj pohled a řekl: „Jo, já vím. Bydlel tady Sherlock Holmes.“
„Omyl,“ opravil jsem ho. „Sherlock Holmes neexistoval. Byl vymyšlený. Stejně jako tyhle domy. V dobách Arthura Conana Doylea sahala Baker Street jen asi k číslu devadesát. Nebo možná sto. Zbytek tvořila venkovská cesta. Čtvrť Marylebone byla tehdy samostatnou vesnicí ležící míli odsud.“
„Narodil jsem se v Brixtonu,“ pravil Rose. „Tohle jsem nevěděl.“
„Conan Doyle si číslo dvě stě dvacet jedna vymyslel,“ vysvětlil jsem mu. „Stejně jako si filmoví a televizní scénáristé vymýšlejí telefonní čísla, která vidíte na plátně nebo na obrazovce. Nebo registrační značky aut. Aby nedělali problémy opravdovým lidem.“
„Kam tím míříte?“
„Zatím přesně nevím,“ přiznal jsem. „Ale budete mi muset půjčit ten pas. Tedy až s ním budete hotoví. Protože je asi taky falešný.“
„Co se to tady děje?“
„Kde bydlíte?“
„V Hammersmithu.“
„Máte v Hammersmithu knihovnu?“
„Nejspíš jo.“
„Tak si tam půjčte jednu knížku. Dobrodružství Sherlocka Holmese. Druhá povídka. Jmenuje se ‚Spolek ryšavců‘. Dneska večer si ji přečtěte a já se u vás ráno zastavím.“

Návštěva Scotland Yardu je vždycky radost. Jde o kus historie. A jde také o kus budoucnosti. Scotland Yard je v dnešní době velice moderním místem se spoustou pokročilé techniky. A spoustou lidí, kteří ji obsluhují.
Rose jsem našel v jeho kanceláři, která nebyla ničím víc než otevřeným prostorem obestavěným nábytkem. Jako dětská pevnost. „Sehnal jsem tu knížku, ale ještě jsem se k ní nedostal,“ řekl Rose. „Přečtu si to teď.“
Ukázal na tlustý brožovaný svazek ležící na stole. Abych mu poskytl čas, odnesl jsem si pas Ezekiaha Hopkinse s sebou na velvyslanectví a nechal ho prověřit. Byl to padělek, ale velice dobrý, až na nějaké chyby, které byly tak zjevné, že muselo jít o záměr. Něco jako výsměch nebo provokace. Když jsem se vrátil do sídla metropolitní policie, Rose mi oznámil: „Tak jsem si tu povídku přečetl.“
„A?“
„Jsou v ní všechna ta jména. Ezekiah Hopkins, Ross i Spaulding. A taky Lebanon a Pennsylvánie. A Sherlock Holmes řekl stejnou latinskou větu jako vy. Zřejmě to byl vzdělaný muž.“
„A o čem ta povídka byla?“
„O návnadě,“ odpověděl Rose. „Někdo vymyslel lest, díky které pravidelně odlákal jistého pana Wilsona na pevně danou dobu z pracoviště, aby v jeho nepřítomnosti mohl provádět určitou nezákonnou činnost.“
„Velmi správně,“ pochválil jsem ho. „A co z té povídky plyne?“
„Nic,“ odvětil Rose. „Vůbec nic. Mě nikdo z pracoviště neodlákal. Já jsem na svém pracovišti byl. Chodím tam, kde jsou mrtví.“
„A dál?“
„Kdyby se mě snažili odlákat, nenechávali by přece nápovědu, ne? Neprozradili by mi to předem. Jakou by to mělo logiku?“
„Nějaká by se v tom možná najít dala,“ řekl jsem.
„Jaká?“
„Co byste dělal, kdyby ten zabodnutý muž v Baker Street byl cizinec?“ zeptal jsem se.
„Upřímně řečeno nic moc.“
„Přesně tak. Šlo by o jeden případ z mnoha. Ale co uděláte teď?“
„Teď hodlám zjistit, kdo mě tahá za fusekli. Nejdřív se vrátím na místo činu a přesvědčím se, jestli jsme nic nepřehlédli.“
„Quot erat demonstrandum,“ pravil jsem.
„A to je zas co?“
„Latina.“
„A konkrétně?“
„Snaží se vás vylákat ven. Něco si naplánovali, a to jim vyšlo.“
„Od čeho by mě chtěli vylákat? Nemám teď v kanceláři na práci nic důležitého.“
Trval na tom, že půjde. Vydali jsme se tedy zpátky do Baker Street. Stany tam pořád byly. Páska se pořád třepotala. Žádné další stopy jsme nenašli, a tak jsme namísto toho pátrali po souvislostech a usilovně přemýšleli, k jakým vážným zločinům by eventuálně mohlo dojít v případě nepozornosti bezpečnostních složek. Na nic jsme však nepřišli. V té části Baker Street se nacházelo oficiální Muzeum Sherlocka Holmese s výstavou voskových figurín, řádka obchodů, které nebyly ničím důležité, a také pár bank, ale ty byly stejně všechny před krachem. Kdyby jednu z nich vyhodil někdo do povětří, prokázal by jí velkou laskavost.
Pak Rose projevil zájem o nějakou knížku, kde by se různé holmesovské odkazy rozebíraly do větší hloubky, a tak jsem ho vzal do Britské knihovny v Bloomsbury. Tam jsme strávili hodinu nad výtahem z díla Arthura Conana Doylea opatřeným poznámkami. Inspektora upoutaly zeměpisné chyby, jichž se autor dopustil. Začal se domnívat, že povídka, kterou si přečetl, by se dala vykládat nepřímo – jako by byla napsaná v šifrách.
Společně jsme nad tím strávili celý zbytek týdne. Středu, čtvrtek i pátek. Dohromady snad třicet hodin. Nikam jsme se nedostali. Nezaznamenali jsme žádný pokrok. Nic se však nestalo. Žádný z dalších Roseových případů nezůstal bez objasnění, ani zločinnost v Londýně prudce nestoupla. Nemělo to žádné následky. Vůbec žádné.
Takže jak týdny plynuly, Rose i já jsme na tu záležitost úplně zapomněli. A Rose už na ni, pokud je mi známo, jaktěživ nepomyslel. Já samozřejmě ano. O tři týdny později totiž vyšlo najevo, že jsem to byl já, kdo se nechal odlákat. Hodili mi návnadu, vzbudili můj zájem, a já jsem se dlouhých třicet hodin věnoval směšným anglofilským věcem. Oni samozřejmě věděli, že se to stane. Měli to naplánované dobře. Věděli, že budu povolán k tomu mrtvému Američanovi, a věděli, jak nastražit vějičku, po které skočím jak slepice po flusu. Tři dny. Třicet hodin. Mimo budovu, daleko od razítek, s nimiž jsem jim měl vypomáhat. Proto jsem si nemohl všimnout, že si vydělali na dobré školy pro svoje děti orazítkováním víz, která se měla okamžitě zamítnout. Následkem čehož se jisté čtyři osoby dostaly do Spojených států amerických, následkem čehož v Denveru zemřely tři stovky lidí, následkem čehož byly ty čtyři osoby popraveny. Já teď sedím ve věznici Leavenworth v Kansasu a jednou z mála knížek, které tady mám povolené, jsou shodou okolností Dobrodružství Sherlocka Holmese.

—————————–

Přečtěte si celou ukázku a také recenzi.

—————————–

Maxim Jakubowski

Maxim Jakubowski (* 1944) se narodil v Londýně a vzdělával se ve Francii. Od raného věku byl fascinován populární kulturou a jeho psaní i editace překračují všechny oblasti, od sci-fi a fantasy až po thrillery a erotiku. Jeho knihy byly přeloženy do mnoha jazyků. Řadu let pracoval na vydávání knih jako editor a uvedl do provozu knihkupectví Murder One, první knihkupectví specializující se na zločin a tajemství ve Velké Británii. Vlastnil ho a provozoval přes 20 let. Nyní píše, edituje a překládá na plný úvazek v Londýně. Sestavil také antologii Světové krimipovídky.

Informace byly čerpány z autorových stránek.


Nakladatelství Domino vzniklo roku 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ ale zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout takové knihy, které stojí za to číst. Už dvacet let vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeNejlepší britské krimipovídky
Lee Child, Neil Gaiman a dalších čtyřicet pečlivě vybraných autorů

Jakubowski, Maxim (ed.)

Domino, 2018

Napsat komentář