Pouto napříč tisíciletími

Posledni-neandertalska-zena-recenze
Dělí je od sebe 40 tisíc let, přesto mají mnoho společného. Když archeoložka Rose odkryje v jedné jeskyni první kosti, ví, že stojí u svého životního objevu. Statečná Dívka mezitím v daleké minulosti bojuje o přežití vlastního druhu…

Koncem června 2018 se na pultech českých knihkupectví objevil unikátní román s názvem Poslední neandertálská žena, který vydalo nakladatelství Jota. Jeho kanadská autorka Claire Cameronová o sobě hrdě prohlašuje, že je z 2,5 % neandertálka. Tato láska a fascinace našimi předchůdci a následně i souputníky prostupuje celým jejím příběhem.

Pro jeho výstavbu si zvolila hned dvě časové roviny a zároveň i dvě dějové linie, jež spolu úzce souvisejí. V jedné linii se vrací do desítky tisíc let vzdálené minulosti a mapuje život poslední neandertálské rodiny. Ve druhém případě pak popisuje současnost a útrapy těhotné archeoložky Rose.

Stejně jako mnoho ostatních, i mě více oslovila ta část příběhu, v níž můžeme nahlédnout hluboko do minulosti. Zde potkáváme Velkou matku, Křivého, nalezence Skrčka, Jeho a především silnou a statečnou Dívku. Z pohledu třetí osoby pak sledujeme jejich každodenní činnosti a rituály. Až na pár základních hesel toho rodina moc nenamluví, ale její členové si vzájemně pomáhají. Společně se připravují na velký tah ryb, kde se mají setkat s ostatními rodinami a konečně si pořádně naplnit břicha. Je to zároveň i příležitost pro Něj a Dívku, protože tu mohou najít partnery, zplodit potomky a tím posílit ztenčující se populaci. Život v této době je však tvrdý a neúprosný. Po kruté zimě mají všichni tvorové hlad. A už tak malá rodina ještě před cestou postupně přichází o své členy…

Dívka klusala bahnem. Kde je Křivý? Skočil mezi ni a zuřivou bizonici. Dívka pohlédla zpět do soutěsky a pak podél břehu, ale v tu chvíli už věděla. Tělo Křivého leželo na zemi. Bizonice ho musela nabrat na roh a vláčet ho, aby ho nakonec ještě podupala ostrými kopyty, když ji On napadl zezadu. Dívka se rozhlédla po ostatních bizonech, strach z celého toho pozdvižení ale všechny zahnal hluboko do křoví. Doběhla ke Křivému a poklekla k němu. (str. 82)

O čtyřicet tisíc let později se archeoložka Rose vrací do jeskynního komplexu ve Francii, aby naposledy zkontrolovala, zda jí něco neuniklo. Uniklo. Tam, ukryté pod vrstvou hlíny, jako zázrakem nachází dvě neporušené kostry. Jsou uložené čely k sobě, jako kdyby si vzájemně hleděly do očí. Devětatřicetiletá žena je přesvědčená o tom, že před sebou má svůj životní objev. Horlivě se pouští do řešení jeho záhady a dalšího odkrývání. V tom samém období také zjišťuje, že je těhotná. Její úsilí to ovšem neoslabí. Právě naopak. Na Roseinu část příběhu nahlížíme z pohledu první osoby a brzy zjišťujeme, že i ona musí bojovat. Spíše než predátoři ji ale trápí vlastní démoni.

 „Zranitelní,“ zopakovala jsem temně. Simon měl pravdu. Znělo to podivně výhrůžně. Naježily se mi chloupky na krku.
„Caitlin?“
„Ano.“
„Jsem těhotná, ne nemocná.“
„Nic takového netvrdím.“
„Mluvíš o mně, jako bych byla zvíře.“
Caitlin stiskla rty v suchém úsměvu. „Vždyť jsi.“ (str. 233)

Obě ženy toho nakonec mají společného více, než se může na první pohled zdát, byť obě přežívají v úplně jiných dobách svým vlastním způsobem. Fakt, že mě více upoutala linie z minulosti, neznamená, že ta současná linie byla špatná. Ačkoliv Rose mnohdy některé věci přeháněla a její muž s ní musel mít královskou trpělivost, její chování bylo autentické a odpovídalo dané situaci. Stejně tak rozumím Dívce, když v momentech nejvyšší nouze udělala, co musela. I když to bylo o poznání drsnější. Na knize je zkrátka velmi znát, že o ní autorka dost přemýšlela a vtiskla postavám duši.

Moderní poznatky o neandertálcích představují jeden z hlavních motivů celého příběhu. Díky mnoha odborným publikacím a článkům nám paní Cameronová mohla ukázat ucelenější obraz neandertálské komunity na pokraji jejího úpadku. Coby nástroje pro jeho vykreslení posloužily barevné a velmi sugestivní popisy. Neandertálci samozřejmě měli k přírodě mnohem blíže než my dnes. Daleko lépe jí rozuměli. Byli také o dost silnější, dokázali rozeznat mnoho různých zvuků a pachů, ošetřit si rány. Ale i když se řídili velmi silnými základními pudy, od zvířat je odlišoval hlavně cit. Starali se o své nemocné a pohřbívali mrtvé. Dokonce mezi sebe dokázali přijmout i takové, kteří ani pořádně nevypadali jako oni, byli znatelně slabší a ubírali jim už tak těžko dostupnou potravu…

Zdařilé popisy se objevují také v úsecích ze současnosti. Ty se s kapitolami z minulosti střídají a mají své vlastní nadpisy (např. Kečup, Gumička, Porod), přičemž kapitoly z minulosti jsou očíslované. Asi nejvíc na mě zapůsobila detailní scéna porodu ze stejnojmenné kapitoly, kterou možná doporučuji přeskočit zatím bezdětným ženám a citlivějším pánům. Díky ní už nepochybuji o tom, že každá matka je hrdinka. Našlo se ale i něco, co mě trochu zlobilo – a nemyslím, že pouze mě. Je to takový zlozvyk autorů píšících knihy na pokračování, ale tady se autorce dařilo i během střídání dějových linií. Nejednou ukončila kapitolu z minulosti ve velmi napínavém bodě a navázala současností. Věřím, že tento aspekt také mohl trochu přispět právě k onomu snížení atraktivity dějové linie z přítomnosti, ale vesměs nejde o nedostatek jako takový.

Za sebe mohu říct, že je dílo velmi zdařilé. Na konkrétních příkladech v něm sledujeme, co všechno naši předchůdci – a nejen oni – museli zvládnout a přežít, aby se dopracovali až do současného bodu. Prostřednictvím větších scén i menších gest nám autorka nenásilně předkládá svůj náhled na život, přičemž zůstává na nás, zda se zkusíme pozastavit a zamyslet. Myslím si, že pokud si knihu přečte kdokoliv, rozhodně neprohloupí. Zůstane však pouze na něm, jak moc se jí nechá obohatit.

Posledni-neandertalska-zena-ukazka

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizePoslední neandertálská žena

Cameronová, Claire

Jota, 2018

Napsat komentář