Jako kurátor fondu fotodokumentace jsem v Muzeu romské kultury začal pracovat teprve nedávno. Již krátce po nástupu na tuto pozici jsem se dostal do kontaktu se souborem stovky fotografických negativů Andreje Pešty. V té době jsem ještě netušil, o koho se jedná, jaké fotografie Pešta fotil a co se s rozsáhlou pozůstalostí bude dále dít.

Fotografie Andreje Pešty šly ještě několik měsíců mimo moji pozornost. Ta se soustředila na fotografickou výstavu žijícího autora původem ze Sarajeva – Nihada Nina Pušiji – a další aktivity spojené s prací kurátora sbírky fotografie v muzeu. Půl roku před plánovanou výstavou Andreje Pešty a vydáním doprovodné fotografické publikace k výstavě jsem se ke snímkům dostal a byla to zkušenost velice zajímavá.

Andrej Pešta byl osobnost vskutku renesanční. Narodil se v roce 1921 a svým životem by vydal na několik tlustých knih, jak ostatně sám naznačil v jednom z dopisů adresovaných muzeu. Za II. světové války byl nasazen v armádě, poté přesídlil v první fázi migrace na Jesenicko, kde pracoval jako řidič v papírenském provozu. V 50. letech se vrátil zpět na Slovensko, a to do Spišské Nové Vsi, kde se živil jako zámečník. Byl zde dvakrát zvolen poslancem Mestského národného výboru obce. Angažoval se ve školství a kultuře a zasazoval se o lepší situaci Romů, kteří zde žili. Poté přesídlil do Brna, kde se na přelomu 60. a 70. let stal součástí redakce časopisu Románo ľil, vůbec prvního tištěného romského periodika na našem území vydávaného Svazem Cikánů-Romů (1969–1973, dále jen Svaz). Vedl taneční a pěvecké kroužky, fotografoval, psal básně a prózu. Tohle a mnohem více mi bylo utajené. Jediné, s čím jsem pracoval, byly Peštovy nezpracované fotografie a ty bylo potřeba v první fázi důkladně protřídit. Koneckonců jeden z požadavků mých kolegů byl, abych svůj pohled na Peštovu fotografickou tvorbu nezatěžoval informacemi zvenčí a hodnotil pouze kvalitu Peštových fotografií bez znalosti kontextu.

Celý soubor obsahuje necelých 1500 snímků na kinofilmových a svitkových černobílých negativech. Objevuje se zde i několik diapozitivů a barevných filmů, které v tehdejší době nebyly kvůli vyšší ceně a náročnosti zpracování používané tolik jako černobílé materiály. V neroztříděném stavu si šlo jen těžko udělat o autorovi a jeho tvorbě konkrétní obrázek. Už při letmém procházení se však rýsovaly jednotlivé tematické celky. Fotografie jsem začal třídit podle tohoto klíče: Pravděpodobně nejstarší fotografie focené odlišným fotoaparátem než zbytek pozůstalosti, svatby, pohřby, romské osady, fotografie z Brna, z prvomájových oslav svátku práce, především ale velké množství fotografií rodiny, rodinného domku a zahrádky nebo fotografie dětí. Poslední zmíněné „téma“ na mě zpočátku zapůsobilo více než ostatní. Bezprostřednost a přirozená radost ze života se zde protínala s osobním životem Andreje Pešty. Neostrá fotografie dítěte sedícího za stolem nebo napůl poničený negativ holčičky, která stojí u stromu. Do tváře jí vidět nejde – dívá se do stromu, který je za ní a snad zkoumá, před jakým pozadím je focená. Fotografie, jež se na první pohled od celého souboru liší a které pravděpodobně vznikly shodou náhod. Nevěděl jsem, zda jde o jeho děti, vnoučata nebo děti příbuzných. To ale podstatné nebylo. Důležité bylo uvědomění si toho, jaký význam má pro fotografovu práci výběr témat, která fotografuje. Začal jsem se ptát sám sebe: „Co by si o mě řekl cizí člověk, kdyby si procházel pouze mé fotografie, ale jinak o mně nic nevěděl? Kolik toho fotografie dokážou skutečně prozradit o člověku a nakolik může být tato výpověď pravdivá?“ Mám za to, že obecnou představu o něčem (vytvořenou na základě absorpce vizuálního obrazu) vytváří především odlišný způsob vnímání každého z nás, zkušenost a znalosti, které si do obrazů projektujeme. Fotografie Andreje Pešty jsem vnímal jako opravdu autentické. Nakolik byl můj pocit pravdivý, jsem už logicky nebyl schopný určit.

Postupně jsem se stále více seznamoval prostřednictvím Peštových fotografií převážně s jeho osobním životem. Věděl jsem, že Pešta se na Muzeum romské kultury obrátil v roce 2002 formou dopisu, v němž představil sám sebe, a o rok později k němu proběhla výzkumná cesta, v rámci které nám daroval krabici již zmíněných negativů. Mělo jít o snímky vzniklé pro svazový časopis Románo ľil, na základě kterých nám Andrej Pešta chtěl dokázat své působení ve Svazu. Obsah fotografií byl pro mě překvapením. Svazové snímky se v souboru objevují, ale je jich o poznání méně než snímků, které jsou v podstatě autobiografické. Otevřel se mi tak před očima život člověka, který již nežije a jehož vzpomínky mám nyní možnost určitým způsobem utřídit a vyprávět jimi nový příběh. Jak bude takový příběh vypadat, je záležitost výběru jednotlivých fotografií a jejich postupného skládání vedle sebe. Jde o důležitou část práce kurátora.

Při procházení fotografií bez znalosti kontextu hraje důležitou roli představa. Nakolik je představa skutečná, zjišťujeme až se znalostí historických reálií. V tom je možné spatřovat hodnotu fotografie. Není potřeba text, aby si člověk uvědomil určitou skutečnost. Bohužel však může dojít k omylu a představa se může od skutečnosti podstatně lišit. U Peštových fotografií zpočátku o skutečnost nešlo. Pešta na sklonku svého života tvrdil, že není Rom, že se narodil na jiných místech, než jsou ta, která muzejní historik a romistka, jež se na přípravě výstavy a knihy podíleli, vypátrali v archivních pramenech. Když se za přípravou projektu ohlédnu zpětně, jsou to tyto faktory, které ovlivnily můj pohled na Peštovy fotografie a následně také přemýšlení o přípravě výstavy a knihy. U té nešlo v podstatě o vytvoření přesného obrazu Andreje Pešty prostřednictvím fotografií, které se nám dochovaly, ale o vytvoření představy takové, o níž se my v danou chvíli domníváme, že by správná být mohla. Správná ale ve smyslu vnímání života Andreje Pešty v rámci dochovaných obrazů, archivních pramenů a textů, které byly doposud publikované. Je logické, že náš obraz se od pravdy mohl mírně lišit, ale jednotlivé kusy mozaiky do sebe začaly stále více zapadat.

Společně s teoretikem fotografie, kterého jsme k přípravě výstavy přizvali, jsme začali postupně tvořit hlavní osu výběru fotografií do knihy i na výstavu. V souvislosti s podstatou fotografií se objevila myšlenka, že fotografická pozůstalost Andreje Pešty je především deníkem. Rodinným albem neúnavného dokumentátora a zapisovatele Andreje Pešty. V tomto duchu se také odvíjel výběr fotografií, které ve výsledku zobrazují jen relativně vymezený úsek života autora, ale jako takové nám toho vypráví mnohem více. Unikátní je zde pohled na romskou komunitu, ve které se Pešta pohyboval. Pohled okem jednoho z nich, pohled autentický a bezprostřední. Dnes v podstatě neznáme jiného romského fotografa, který by od 50. do 90. let 20. století fotografoval na území tehdejšího Československa. I přes to, že máme před sebou snímky každodenního života běžného občana Československé republiky, takové, které bychom mohli najít v albech desítek dalších rodin, jsou pro nás s ohledem na zmíněné skutečnosti vzácné. Jednak fotografie boří předsudky, jež společnost vůči Romům obecně má, a to paradoxně právě onou obyčejností. Na snímcích vidíme, že i život Roma může být stejný, jako život nás, gádžů. Za druhé máme před sebou snímky Romů, které Rom vyfotografoval – v historii československé dokumentární fotografie se do této doby setkáváme pouze s takovými fotografiemi, jež pořídili fotografové neromští.

Fotografickou knihu o Andrejovi Peštovi jsme tvořili souběžně s přípravou výstavy. Výstava je divákovi více otevřená a je na něm, aby si v souvislosti s průvodními texty vytvořil vlastní interpretaci fotografií. V knize pracujeme se stejným výběrem fotografií s tím rozdílem, že jsou doplněné popisky a články o autorovi. Výstava časem skončí, kniha veškeré informace zafixuje a uchová na delší časové období. Proto je detailnější, více zaměřená na fakta. Má představa o výběru fotografií se mírně lišila od té, která vznikla kooperací vcelku pěti lidí, již na výstavě vzájemně spolupracovali. Podstatné je ale uvědomění si toho, jakou sílu mohou mít obrazy i v dnešní době, v době technické reprodukovatelnosti. Robert Silverio ve své poslední knize Nefotografie, neslova napsal: „Vedle Lásky a Smrti jsou jazyk a fotografie (pomineme-li základní biologické funkce) tím nejpodstatnějším v lidském životě. Přinejmenším v tom ohledu, že jsou nejvýznamnějšími zdroji zprostředkovaného poznání v nejširším smyslu toho slova.“ S fotografií Andreje Pešty jsem měl možnost pracovat beze slov – o to silnější toto uvědomění bylo.

Adam Holubovský

Na filozofické fakultě Masarykovy univerzity vystudoval magisterský obor dějiny umění. Stálec je studentem dálkové formy studia na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Od roku 2017 působí jako kurátor fondu fotodokumentace v Muzeu romské kultury.

Muzeum romské kultury je státní příspěvkovou organizací Ministerstva kultury ČR, kde spadá pod Odbor ochrany movitého kulturního dědictví, muzeí a galerií. V evropském kontextu jde o unikátní instituci, která globálně dokumentuje kulturu Romů a Sintů, respektive mnoha různých romských subetnických skupin a komunit. Sbírka muzea je zapsána v Centrální evidenci sbírek.

Související knihy

Muzeum romské kultury , 2018