Temné pokračování Divoké písně

Temny duet
Divoká píseň připravila půdu pro znepokojivé a tragické finále. Zavřete oči a nechte svou duši odplout na vlnách Augustovy hudby…

Divoká píseň Victorie Schwabové nám představila příběh svéhlavé lidské dívky Kate Harkerové a citlivé příšery jménem August Flynn. Navzdory všudypřítomné temnotě to byla kniha mající občas i světlé okamžiky, uvolněné chvíle pohody a všedních starostí.

Druhý díl dystopické dilogie Monstra z Verity s podtitulem Temný duet, jenž vyšel v květnu 2018 v nakladatelství CooBoo, naproti tomu většinu světélek nemilosrdně zhasíná a ještě více přitvrzuje. Z nepatrných chvilek drobných radostí se stala ponurá melancholická elegie, ze které doslova kape smrt a zoufalství nad nemožností změnit sám sebe. August se nikdy nemůže stát člověkem, ať se snaží sebevíc, a vlastně už ho to marné doufání nesmírně unavuje. Takže se zatvrdí. Setřese soucit i sebe samého a stane se tím, čím měl vždycky být. Sunajem, jakého v něm toužil mít jeho nekompromisní bratr Leo. Sunajem, který trestá hříšníky.

Téměř šest měsíců poté, co se on a Kate poprvé potkali, se válka mezi monstry a lidmi rozroste do obludných rozměrů. August se stane vůdcem ve Verity, aniž by po tak významné pozici toužil, a Kate se živí jako lovkyně monster v Prosperity. Právě tam se však ze stínů vynoří dosud neznámá příšera podobající se černé mlze. Živí se chaosem a násilím, které vyvolává v lidech kolem sebe. Její prapodivná moc zasáhne i Kate. Dívka se tak musí vrátit do Verity, aby varovala Augusta a spolu s ním vymyslela plán, jak stvůru zničit. Záměry našich hrdinů ovšem nemálo komplikují malchajové – lstivý Sloan a nevypočitatelná Alice. (Malchajové jsou bytosti podobné upírům, které sají lidskou krev.)

Prasklinami ve dveřích a oknech sem proudily paprsky odpoledního slunce, ale Sloan se nenechal odradit. Měl práci. Kromě toho, pomyslel si, když vystavil ruku světlu, bylo nutné lidem připomenout, že malchajové na světle sice slábnou, ale jsou pořád nebezpečnější než ten nejsilnější z nich.
Na světle mu zprůhledněla kůže, takže přes ni prosvítaly tmavé kosti a jeho vězni na chvíli ustrnuli v naději, že vzplane, ale brzy se zklamali. (str. 134)

Victoria Schwabová před námi rozehrála příběh vskutku tak temný, že se až divím věkovému doporučení. Stránky společnosti Albatros Media uvádí, že je kniha vhodná pro čtenáře od dvanácti let. Hodí se však pro tak mladé duše román plný krve, fyzického i psychického ubližování, zabíjení (neřkuli přímo masakru), příšer a stínů? V dnešní době na mládež zřejmě hned tak něco nezapůsobí, pročež je ze strany spisovatelů třeba být „trošku drsnější“.

Nad Kateinou hlavou zasvištěly nehty. Přikrčila se a vrazila železný bodec rovnou do bojovně natažené dlaně.
Příšera zavrčela, vrhla se na ni a ucukla jen tehdy, když se její tesáky zakously do měděné síťky pod rukávem. Brnění spolklo většinu nárazu, ale i tak Kate bolestně sykla, když jeden zub přece jen škrábl do živé kůže a z ranky vykvetla krůpěj krve.
S rozezleným zaklením kopla příšeru těžkou botou rovnou do hrudi.
Byla dvakrát větší než Kate, zrozená z hladu, krveprolití a bůhvíčeho ještě, ale Kate měla podrážku pobitou železem, takže obluda vrávoravě ucouvla a zaryla si v bolesti drápy do masa, když jí dotek kovu vypálil do hrudi díru dost velikou na to, aby odkryl membránu chránící srdce.
Teď už jen stačilo trefit do černého. (str. 18–19)

Nicméně i v moři krve, malchajího slizu, korsajích zubů a rudých duší lze nalézt kapky souznění a náznaky přátelství. Přicházejí hned na začátku a nepříjemně rychle zase mizí, tak si je patřičně užijte. Jedná se o scény z Prosperity, kde se Kate během svého pobytu seznámí s partou mladých sympatických hackerů.

Z prvního dílu se pak vrací dobrácký Colin, Augustův bývalý spolužák. Jeho úsměvy a drmolení vnášejí do příběhu špetku humoru a iluzi klidu, byť před bouří. Co se týče složitého vztahu mezi Kate a Augustem, i ten dospěje k jakémusi prohloubení a dočkáme se konečně i nějaké té romantiky.

Dále je rozhodně třeba ocenit samotný autorčin nápad a dílčí originální myšlenky. Vezměme si kupříkladu sunaje. Jsou to příšery, které se rodí na místech, kde došlo k nějaké velké katastrofě, při níž zemřeli nevinní lidé. Živí se dušemi hříšníků a lákají je z těl pomocí hudby. Kdyby tak nečinily, začaly by brzy trpět hrozným hladem, jenž by je dohnal k takzvanému „uklouznutí“. Spadly by do temnoty a na svět by se vydrala jejich druhá stránka – děsivá, nebezpečná a smrtící.

August lidem nechce brát duše, ale také netouží uklouznout, protože by pak ztratil poslední zbytky vlastní lidskosti. Stala by se z něj skutečná příšera s velkou mocí, které se těžko odolává a která by mohla zničit všechno kolem sebe. A to by nebylo dobré. Proto čas od času sklízí hříšné duše, ačkoli je mu to nepříjemné. Na jeho pažích se den za dnem objevují černé čárky jako připomínka dnů, během nichž neuklouzl.

Takový nápad, který je vlastně základem celého příběhu, pokládám za nesmírně zajímavý a plný možností. Nezbývá nám než žasnout nad autorčinou představivostí, nad jejím krutým a nebezpečným světem, v němž lidské zločiny dávají vzniknout hrozivým tvorům noci. Jen pomyslete, jaké by to bylo, kdyby se i z našich hříchů rodila ohavná monstra…

Musím přiznat, že nový bezpohlavní sunaj Soro mi příliš nesedl. Vnímala jsem ho spíše jako muže. Snad mi i připadalo, že Kate ho tak také bere, proto mi daná představa byla bližší. Nemůžu se však zbavit rozmrzelosti – potěšilo mě, že nás v prvním díle opustil Leo, a nijak mě tedy nenadchlo, že ho nahradila podobně smýšlející příšera, zpočátku značně nesympatická, neuchopitelná, neženská i nemužská. Jak ale čtivé stránky ubíhaly, měnil se skoro nepostřehnutelně i můj názor na Sora. Pokusím se autorce odpustit, že ho tam vložila… Ostatně, kde sympatie scházejí, tam je zdatně doplňuje Augustova sestra Ilsa.

Pravděpodobně jsme všichni tušili, že závěr knihy nedospěje k takovému rozuzlení, v jaké jsme doufali. Otázkou je, zda jsme si při všem tom napětí a strachování vůbec ještě dovolili v něco doufat. Konec patrně není takový, jaký bychom si pro hrdiny přáli, přesto ho nepovažuji ani za nešťastný. Je zvláštní, snad i příliš urychlený, ovšem zaznívají v něm tóny naděje na světlejší zítřky. Upřímně přeji celému Verity, tamním lidem i sunajům, aby se jich dočkali.

Temný duet pak doporučuji čtenářům s pevnými nervy, které hned tak něco nerozechvěje. Dále čtenářům pozorným a majícím zálibu v hudbě, poněvadž knížka obsahuje i jakési útržkovité „písňové“ texty, v nichž je občas těžké se vyznat. Věřím také, že zaujme všechny citlivé a romantické duše, ačkoli je skoro jisté, že právě ty rozpláče.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeTemný duet

Schwabová, Victoria

CooBoo, 2018

zobrazit info o knizeDivoká píseň

Schwabová, Victoria

CooBoo, 2017

Napsat komentář