Nakladatelství Knižní klub, člen skupiny Euromedia Group, přineslo v červnu 2018 novinku z pera Martina Goffy s názvem Rémi. Ilustrace do knihy dodala Barbora Tříletá.

Se současným českým autorem píšícím pod pseudonymem Martin Goffa se v recenzích setkáváme již poněkolikáté. Naposledy se tak stalo při představení jeho v pořadí již sedmé knihy Štvanice (2017). Na tento titul pak také v květnu 2018 navázal další příběh knižního kriminalisty Mika Syrového Vykoupení, jenž si představíme při některé z následujících příležitostí. Štvanici naopak předcházely knihy Dítě v mlze (2016), Plaváček (2016) či sbírka povídek Živý mrtvý a další policejní povídky (2015). Abychom měli výčet kompletní, přidejme i názvy autorových předchozích titulů. Kromě první knihy „Mikovské“ sady Muž s unavenýma očima se ve stejném roce 2013 představila ještě Vánoční zpověď, která stojí zcela mimo sérii. O rok později se objevily už zase seriálové tituly Bez těla a Mezi dvěma ohni.

Novinka Rémi se dosavadní tvorbě Martina Goffy vymyká hned v několika ohledech. V první řadě jde o první z jeho knih, jež nevyšla pod hlavičkou Mladé fronty, jak tomu bylo až do vydání Vykoupení (které uvedla Mladá fronta jen o pár týdnů dříve, než se na pultech objevil Rémi). Nově se na jeho úspěchu rozhodl podílet Knižní klub. Druhým na první pohled patrným odklonem od dosavadních zvyklostí je přítomnost ilustrací.  Naprosto nejpodstatnější odlišností je ale ta, jež na rozdíl od dosud zmíněných atributů není na první pohled vidět. Jde o znatelný odklon od dosavadní autorovy tvorby. Nejenom že se nepotkáme s nikým z policejního sboru (přesněji s nikým v podstatné roli), tím méně s Mikulášem Syrovým, ale na rozdíl od další nesériové knihy Vánoční zpověď nejde ani o detektivku. Abychom teď neodradili skalní fanoušky, prozraďme si, že Rémi zdaleka není „zločinu prostý“, ale všechny zmínky o nepravostech jsou spíše kulisou než nosnou vlnou. Mnohem blíže žánrovému zařazení by bylo označení melancholicko-filozofické zamyšlení. Hm, takto zjednodušeně podaný popis je jistě zavádějící, a tak si pojďme prozradit více (samozřejmě s ohledem na utajení vlastního děje, aby zástupy dychtivých čtenářů nebyly ochuzeny o momenty překvapení, o něž v Rémim rozhodně nouze není).

Děj Rémiho se odehrává v několika úrovních. Stěžejní částí příběhu je putování hlavní postavy, Rémiho (plným jménem Remek – ne, nemýlíte se, jde o křestní jméno inspirované příjmením našeho dosud jediného kosmonauta), za kořeny vlastních předků. Jde o cestu vážnějšího charakteru, než s jakou jsme s mohli setkat třeba ve filmovém Výletu. Tomu se ale přesto může podobat alespoň z pohledu názorového střetu generací. Přesto zmíněný konflikt není nepodobný některé tvorbě Petra Šabacha nebo, když už jsme si pro srovnání vypůjčili filmovou tvorbu, nedávnému seriálu České televize Svět pod hlavou. Dalším proudem, jímž Rémiho příběh proplouvá, je dlouhodobý boj se strašáky a nemocemi vlastní mysli i těla. Významnou část motivace činů hlavní postavy pak určují i reálné prohřešky, které může náhoda postavit do cesty prakticky komukoli a kdykoli. A nechybí ani zcela akční situace téměř v duchu chování Lee Childova sériového hrdiny Jackea Reachera, to celé ve chvílích, kdy je čekáte nejméně.

Zcela nový je i autorův styl, jenž na čtenáře dýchne hned od prvních stánek. Prolínání budoucího, přítomného i minulého času, a to i v rámci jedné kapitoly, působí bez ohledu na zaběhlé zvyklosti jako funkční prostředek k dosažení potřebné dynamiky děje. Přidejme ještě nepravidelné používání vyprávění v první i ve třetí osobě a máme před sebou dílo, jež přívlastkem „typický“ rozhodně nestrádá. Charakteristicky Goffovské naopak zůstává využívání retrospektiv i reverzních pohledů.

Co do rozsahu patří Rémi se svými dvěma sty a šestnácti stranami k průměru (dosud nejkratší byla povídková sbírka v rozsahu sto šedesáti stran, a naopak nejrozsáhlejší je druhá letošní novinka Vykoupení s dvěma sty a osmdesáti stránkami). Kniha je rozdělena do tří základních částí. První blok je tvořen Prologem a navazujícími čtrnácti kapitolami, přičemž zabírá asi tak čtvrtinu celkového rozsahu titulu. Druhou část uzavírá kapitola číslo třicet tři. Poslední a nejrozsáhlejší blok knihy ukončuje po čtyřicáté deváté kapitole ještě Epilog. Na celkovém úspěchu už tak pozoruhodného textu má svůj nemalý podíl i osmnáct ilustrací z tvorby Barbory Tříleté vytvořených Rémimu přímo na míru. Samozřejmě i ilustrace na přebalu publikace pochází ze stejného zdroje. Poměrně rozšířeným prvkem se v Rémim staly citáty, nejenom ty uvádějící jednotlivé části, ale i extrakty písně Ve stínu lamp autorovy zjevně oblíbené hudební skupiny WWW.

Projekt svého druhu zpovědi, což je přesně dojem, jakým Rémi působí, je něco, čím si někteří autoři během své kariéry procházejí. Někdo si to zkusí jednou a zase se vrátí k hlavnímu proudu. Někdo, jako třeba Henning Mankell, k tomuto zaměření dospěje jako k vrcholu a závěru vlastní spisovatelské pouti. A jiní se v otázkách hlubokých duchovních sond najdou natolik, že už jejich další tvorbu nepřestanou ovlivňovat nikdy, jako třeba v případě Antoina de Saint-Exupéryho. Ocitnout se ve společnosti právě takových ikon literárního světa je určitě svého druhu ocenění. Je to ale také závazek, jemuž může být nesnadné dostát. Problémem stoupající úrovně každé další vydané knihy je to, že si čtenáři snadno zvyknou a svá očekávání zvyšují. A v tu chvíli se dostaví otázka, jak takový tlak ustát? Jak nepodlehnout napětí, jež probuzená gradace logicky navozuje? Zdá se, že Martin Goffa zatím se vzrůstající úrovní svých prací problém nemá. Z každé jeho nové práce vyzařuje pohoda, tak příznačná pro někoho, kdo píše s chutí a kdo se zároveň nezalekne žádné výzvy. A i když je Rémi velmi intimním a niterním vhledem do témat více než vážných, na jeho zpracování se žádné zaskřípání neprojevilo. Další důkaz autorovy profesionality. Ne nadarmo se celým Rémim jako stěžejní motto prolíná prohlášení: Nosce te ipsum – poznej sám sebe.

Související knihy

Goffa, Martin

Knižní klub, 2018