Čtení ke kávě: Aljaška aneb Bacha, medvěd (pokračování) (Kristina Hlaváčková)

Aljaška aneb Bacha, medvěd (pokračování)

1.5.2018 Kristina Hlaváčková Bez komentáře

Náš průvodce je hustý týpek. A pohodář.

Mám vážné podezření, že Aljašku zná jako své boty. Chtěla bych umět psát, jak on umí mluvit. Sypal jednu historku za druhou, prokládal je vtipy a nám vršil zážitek na zážitek. Nebo alespoň mně. Já a mé klasické westernové vzdělání. První večer jsem mluvila o lovení lososů rukama, bez prutu. Já vím, dětské nápady. Všichni si klepali na čelo. Michal jen zkonstatoval, že to by ho fakt nenapadlo. O dva dny později nás dovedl do malé zátoky. Do moře tu vtékala říčka. Byla plná lososů. Ale fakt plná. Tak se líně váleli ve vodě. Dopluli domů, už nikam nepospíchali. A dali se chytit do „teplejch“. Byla jsem pocákaná až za ušima, podjely mi nohy a ve studené řece jsem skončila na zadku, ale byla jsem vysmátá jak lečo. Chytila jsem si tři lososy do pazourek a pak sledovala, jak naštvaně odplouvají.

Měla jsem z toho takovou radost, že jsem okamžitě zapomněla na nedobrovolný návrat do dětství. Rybařili jsme na večeři. Zasekla jsem lososa. Nebyl daleko od břehu a já s navijákem ještě nejsem tak rychlá, takže jsem s navíjením zároveň ustupovala vzad, abych rybu dostala na souš. Mrskala se a bojovala. Docela ji chápu. Byla už skoro na pláži, když se vyhákla. A co se stane s našponovaným vlascem, za který taháte ve chvíli, kdy se najednou uvolní? No, švihne. A protože má na konci háček a olůvko, krásně letí. V tomto případě mně za hlavu. Kde je samozřejmě strom. Pomineme, že jsem žuchla na zadek. Losos uplaval. Což byl v tu chvíli můj nejmenší problém. Háček s olůvkem nenapadlo nic lepšího než se omotat okolo větvičky blíže neurčeného jehličnanu zhruba asi tak čtyři metry nad zemí.

Moji spolucestující se mohli potrhat smíchy. Všichni do jednoho. Ani se jim nedivím. Taky jsem se zasmála. Jenomže jsem to já s osobním kouzlem klauna ve velkých holínkách a pískem v kalhotách. Začaly padat poznámky o blondýnách. Shodou okolností od dam, které prut ani nezkusily vzít do ruky. S ušima rudýma jako rak jsem měla dvě možnosti. První byla vyšplhat se na ten strom. V holinách a s mým těžkým těžištěm? Strom naštěstí rostl těsně vedle skály. A na tu se dalo pohodlně vyjít. S mírnou dávkou kaskadérského klaunovství jsem zvládla háček s olůvkem vyprostit. Ovšem ani toto se neobešlo bez další nehody. Spadla mi holínka. Naštěstí šla z toho stromu setřást. Kotníky přežily, takže se dá mluvit o notném vylepšení stylu.

Sice jsem to původně neměla v plánu, ale aljašské rybaření a fakt, že jsem každý den ulovila nejméně jednoho lososa, mě nadchly natolik, že jsem se na poslední chvíli rozhodla zúčastnit i lovu halibutů. Halibut je taková divná placatá ryba se šilhavýma očima navrch hlavy. Oproti lososům se loví na moři. To znamená, že dostanete těžký prut s navijákem. Na vlasci je kromě háčku i pětikilové závaží, aby se návnada dostala až na dno. Návnada je většinou rybí hlava a napichuje se na něco, co je spíš hák než háček. Pro nerybáře, a navíc malé pívo, jako jsem já, je to nejen zážitek, ale docela i záhul. Prut s navijákem a pětikilovým závažím je docela váha. Loď se s vámi houpe, vlascem pohybují vlny. Poznat, že za návnadu tahá rybiška, a ne voda, není úplně jednoduché. Tedy alespoň pro mě ne. Bavím se však dobře. Zatímco já si chci odvézt alespoň jednu rybičku, můžu dvě, většina ostatních jsou místní, kteří si dělají zásoby na zimu.

To je ta malá rybiška.

Prvního halibuta jsem z vody vytáhla už po deseti minutách. Dalo mi zabrat porvat se s vlnami i bojující rybou, ale na palubu jsem ji dostala. Okamžitě přiskočil jeden ze dvou majitelů lodi, halibuta sundal z háčku a změřil. Zatímco já mám pocit, že jsem ulovila největší rybu na světě, on mi laxně hlásí, že má 28 palců, takže si ho můžu nechat jako menšího. Každý si může odvézt dva kusy. Jednoho do 28 palců včetně, což je nějakých 71 cm, a druhého jakkoliv velkého. No, dobře, tak je to halibutí skoro prcek, ale na radosti mi to nijak neubralo. Bude úžasná večeře. Hurá na druhého.

Poté, co jsem si musela podvanácté říct o novou návnadu, protože mi ji někdo beztrestně sežral, se nade mnou rybář slitoval a pustil mě na moje původní místo na přídi. Lidí tu notně ubylo, protože tak polovina osazenstva už má své dva halibuty a uklidila se do kabiny. Naši dva profesionální rybáři hlásí, že pokud do dvaceti minut nebudeme mít vlastnoručně uloveno, pořídí nám úlovek oni. Jak jsem se zmiňovala, většina lidí je tu kvůli zásobám na zimu. Platí si hlavně maso.Rybář poněkud zchladil moje nadšení tím, že mě poslal na pravobok, pryč z mého původního místa. Nemusím být génius, aby mi došlo, že mě šoupl někam, kde je menší koncentrace ryb. Za další dvě hodiny jsem snad padesátkrát vytáhla to zatracené pětikilové závaží z hloubky nevím kolika desítek metrů. Sama zapříčená nohama o zábradlí, zády o stěnu kajuty, konec prutu zapřený o břicho, abych měla dostatečnou páku. Byla to fuška. Brzy jsem začala pochybovat, že zítra vůbec udržím foťák.

Někteří výletníci si profíkům říkají rovnou. Jenže já chci sama. Tentokrát jsem si byla jistá, že mi vlascem necloumá jen voda. Vytáhla jsem prázdný háček. Úplně prázdný háček. Jako fakt? Návnada sežraná asi tak za dvě minuty? Rybář stojící vedle mě se culí. Je asi tak starý jako já, možná o fous mladší. Vypadá jak z pobřežní hlídky, jen místo plavek a plováku má holínky a pogumované kalhoty na kšandách. Dobře se baví. Ani mu to nezazlívám. Za dalších deset minut vytáhl z vody tři ryby. Prý je to celkem normální, nemám si z toho nic dělat. On mi mého druhého halibuta vyloví.

Ne, ještě to zkusím. Vždyť vím, že další příležitost už nejspíš v životě nedostanu. Tvrdohlavě jsem začala spouštět háček na dno. Chvíli jsem stála a tvářila se zarputile. Pak vlasec zacukal a rozhodně to byla ryba. Začala jsem navíjet a zároveň zabrala. To cuknutí prutem byl asi ten trik. Tady jsem za sebou neměla stěnu, takže jsem stála dál. Jak jsem se zapřela proti prutu, popojela jsem po palubě a zarazila se až o stěnu zábradlí.

„To vypadá na dost velkou rybu, vytáhnu ti ji,“ ozval se vedle mě rybář.

„Ani náhodou, já sama,“ hekla jsem a dál se rvala s navijákem, zapřená o stěnu zábradlí, nahnutá dozadu. Jen jsem se modlila, aby mi ten prut nevyletěl z ruky. To by mi totiž bylo podobné. Můj kamarád rezignovaně pokrčil rameny, čapl mě za pásek a zatlačil dolů, aby mě udržel na lodi. Zřejmě proto, že se mi začínaly zvedat paty ze země. Nebýt toho, nejspíš bych hodila šipku. Byl to boj. To, co jsem vytáhla z vody, byla ale fakt velká rybiška. A vůbec se jí to nelíbilo. Mrskala se jak divá.

„Ani nezkoušejte tvrdit, že je to malý!“ varovala jsem chlapíka udýchaně. Zavrtěl nevěřícně hlavou.

„Jsi cvok!“ zkonstatoval a toho chudáka změřil. Můj drobeček měl 52,5 palce. To je nějakých 133 cm. Pro srovnání, já mám horko těžko 160 cm. Jeho líčka byla velká skoro jak moje dlaň. Spokojeně jsem se culila ještě druhý den. Vůbec mi nevadilo, že jsem ruce zvedla sotva k ramenům a na břiše a zepředu na stehnech jsem měla obrovské podlitiny. A mimochodem, maso halibuta je fakt úžasná lahůdka.

Tady rybařím já…

Pak přišel výlet do Katmai National Park, což je izolovaný kus země bez jakékoliv civilizace. Stejně jako většina míst na Aljašce i Katmai je dostupná jen malým letadlem s plováky. Proč plováky? Protože jediné dostupné přistávací plochy jsou jezera. A to znamená, že jsme na cestu nafasovali holínky až po kyčle. Budeme totiž vystupovat do vody a nejspíš se i někde brodit. Opustilo nás dosavadní hezké počasí, z krásných 30°C je najednou 15°C a mrholí, což se časem zvrtlo v mírný déšť. Ve své podstatě je hnusně. Do háje!

Až na to, že medvídci nesnášejí horko. S nízkými teplotami a deštěm vylézají z úkrytů a vydávají ses na lov. Rybolov, abych byla přesná. Prvního jsme viděli už z letadla. Druhého tak na dálku, že i se zoomem na foťáku je to jen malý flek. Asi po deseti minutách chůze jsme došli k zákrutu řeky, ve kterém stojí několik rybářů lovících lososy. Krve by se ve mně nedořezal. K rybářům stojícím ve vodě se zezadu blíží medvěd. Grizzly. Z křoví vylézají další. Rybáři jsou doslova v obležení pěti medvědů a nevidí je.

Masakr se nekonal. Chlapíci velmi pomalu a opatrně vyklízejí pole. Medvídky zajímají víc lososi, protože z těch je lepší tuková zásoba na zimu.

Můj flegmatický kamarád… a tah lososů

Pečení holubi přímo do huby? Houbeles. Syrový losos přímo do tlamy by nestačil? Fascinuje mě medvědí styl rybaření. Ti aktivnější bloumají pomalu řekou, hlavu většinou ve vodě a hledají proud lososů. Je tu ale jeden flegmouš, který si prostě dřepnul do vody a čekal. Úspěšně. O kus dál se dva chlupáči kočkují. Daleko od všech se drží Medvědice se dvěma mláďaty. Náš průvodce = náš pilot začíná být nadšený. Tak velká koncentrace medvědů se hned tak nevidí. Vysvětluje nám, že matka se drží od ostatních, protože větší medvědi mohou napadnout a sežrat ty malé.

Průvodce nás cíleně drží pohromadě. A pak přišel příkaz si sednout. Jsme obklíčení. Ze třech stran se k nám blíží různě velké skupiny medvědů. Nevím, jestli mám větší radost, nebo infarkt. Sedím na svahu a pode mnou se proud červených lososů pomalu blíží k mému flegmatickému oblíbenci.

Stačí si jen počkat… a losos do huby

Katmai je tundra. Nikde žádné stromy, nějak vysoké křoví. Jen tu a tam nějaký pahorek. Říkám si, to je v pohodě. Průvodce je v klidu. Když budeme opatrní, nemůže se nic stát. X desítek let se nic nestalo. Opakuji si, že proud lososů je zajímavější než já, pokud nezačnu panikařit a neudělám ze sebe zajímavou hračku. Musím si jen hlídat záda, ale chlupáčky určitě uvidím na dálku. Všude je vidět.

Baf!

Chyba. Břeh, na kterém stojím, má převis. Zpod něj se na mě z vody vyloupl méďa. Takový drobek. Ne, vážně, není z těch největších, ale … kdyby se postavil, je o hodně větší než já. Na čtyřech je mi nad pas. Errrr… Pomalu ustupuju a fotím. Je tak blízko, že ani nepotřebuju zoom. Oklepal se a já dostala trochu sprchu. Opatrně couvám. A zjišťuju, že co vypadá jako terénní boule pokrytá nízkým křovíčkem, je ve skutečnosti dolík s hromadou asi vyššího porostu. Jak to vím? Noří se odtud medvěd. Neutíkat, neutíkat, nepanikařit, sakra, co mám za sebou, do čeho šlápnu, když budu couvat? Medvídek se vydal opačným směrem. Uf!

O chvíli později se zpoza kopce vynořil další. Další dva. Běží přímo na mě. Když tak zachraňte alespoň foťák. Fotky dobré. Bez zoomu. Neutíkat, neutíkat, neutíkat… Ti dva medvědi jsou nejspíš bráchové. Prostě se honí. Uhnula jsem jim z cesty. Míjí mě tak blízko, že stačí natáhnout ruku a mohla bych si je pohladit. Vážně nejsem cvok. Jen v tu chvíli mírně vyděšený nejnadšenější turista na světě. Medvědi doslova na každém kroku.

Abych citovala Michala: „Spíš dobrý.“ Což, pokud ještě potřebujete vysvětlivku, znamená, že to byla naprostá bomba! Miluju Aljašku!

Kristina Hlaváčková

Spisovatelka se narodila 1979 v Praze do rodiny architektů. Část svého dětství strávila s rodiči v Nigérii. Jazykové dovednosti získané v Africe jí dopomohly k ročnímu stipendiu na střední škole v USA, kde si našla cestu k jedné ze svých životních „lásek“ – ke keramice. Velmi brzy začala psát, i když většinou „do šuplíku“. Je autorkou fantasy trilogie Dračí oči. V minulosti kromě jiného překládala titulky seriálů pro MTV a texty pro prestižní čínský architektonický časopis. V současné době spolupracuje s ČVUT jako překladatelka a jako Office Manager působí v architektonické firmě. V dubnu 2018 vydala soubor historek Ono samo se to…