Ukázka z knihy Láska k Praze (Gene Deitch)

z-lasky-k-praze-perex
Gene Deitch přijel z donucení v roce 1959 do Prahy a nakonec zde zůstal až do současnosti. Podílel se na vzniku československého animovaného filmu. Ve své čtivé autobiografii podává vtipný nadhled na realitu komunistického Československa a humorně popisuje svá setkání s významnými osobnostmi.

Knihu Láska k Praze autora Gena Deitcha
vydalo nakladatelství Garamond.

HOBIT

aneb jak jsme přišli o ta nejlepší práva všech dob.

Jednou z nejneuvěřitelnějších kapitol mé kariéry je fakt, že jsme s Billem Snyderem byli prvními filmaři na světě, kteří získali filmová práva na Tolkienova Hobita a opci na Pána prstenů! Věřte tomu nebo ne, je to pravda. Bill Snyder se ukázal v Praze v roce 1963 s výtiskem knížečky, kterou si přivezl z Anglie. Nedělala nijak závratný dojem, jako ilustrace v ní byly zejména zvláštní mapy mysteriózních míst a celá řada run. Jmenovala se Hobit, aneb cesta tam a zase zpátky. Působila zvláštně a její jazyk byl archaický. Byla to jednoduše podaná dětská knížka, která poprvé vyšla ve dvacátých letech a po prvním čtení dělala dojem mišmaše pohádky s prvky nordických mýtů. Nikdy předtím jsem o Tolkienovi ani o jeho knize neslyšel, ale Snyder tvrdil, že prý se mluví o tom, že by mělo vyjít její pokračování pro dospělé a že tato první podoba knihy začíná žít novým životem.

A tak Snyder impulzivně na Hobita koupil filmová práva s exkluzivní opcí na další knihy, které se chystaly k vydání s názvem Pán prstenů, a to všechno za cenu 19 000 dolarů! Snyder mi zadal, abych o Hobitovi natočil celovečerní film. Jakmile jsem se do toho pustil, bylo mi rychle jasné, že to bude skvělý příběh. Čím více jsem na něm pracoval, tím více mě pohlcoval. Ačkoliv první díl pozdější trilogie Pán prstenů vyšel už v roce 1954, my jsme o ní tehdy nevěděli – tolkienovská horečka měla propuknout teprve až za několik let. Já jsem předpokládal, že Hobitem to končí, a tak jsem na přání Snydera k námětu přistoupil volně – nezapomeňme, že se jednalo o první polovinu šedesátých let, kdy heslem doby bylo všechno „poameričtit“!  Zakomponoval jsem do příběhu několik písní, změnil jména některých postav, volně si pohrával s příběhem, a dokonce jsem vytvořil i dívčí postavu, princeznu, která se účastnila putování a která měla nakonec skoncovat se staromládenectvím Bilba Pytlíka! O několik let později bych za to býval skončil na pranýři. Dnes bych si samozřejmě nemohl dovolit jakýmkoliv způsobem upravovat Tolkienovy postavy, ale v té době byl tento příběh z Anglie dvacátých let v Americe naprosto neznámý.

Na scénáři jsem spolu s Billem Bernalem pracoval téměř rok. Snyder chtěl, abych výtvarné pojetí filmu svěřil Jiřímu Trnkovi. Měla to být velkolepá, bohatě kreslená produkce! Uvažoval jsem, že využiju zručnosti Trnkových scénografů a navážu na to, o co se Max Fleischer pokoušel už o několik let předtím – použít skutečné pozadí a překrýt ho kreslenými animovanými postavičkami. Nezapomeňte, že o luxusu počítačové animace se nám tehdy nemohlo ani zdát! Trnka souhlasil, že mi vytvoří předběžný koncept jednotlivých postav. Zapomněl sice udělat Bilbovi Pytlíkovi chlupaté nohy a ani jeden z nás neměl ponětí o skutečném významu Gluma, ale výsledkem jeho poměrně rychlé práce bylo osm nádherných obrázků. Od začátku byly myšleny jen jako první studie, i když z nich jasně čišela magická vize, o niž jsem usiloval.

V lednu 1966 mě a Zdenku Snyder vyzval, ať přijedeme do Ameriky prezentovat náš projekt Hobita společnosti 20th Century Fox. Ovšem než jsme dojeli do New Yorku, bylo po všem – Snyder od 20th Century Fox požadoval příliš mnoho peněz a oni z toho vycouvali. O mnoho měsíců později jsem v Praze pracoval na jiných projektech, když se Snyderovi podařilo spojit se Zdenčinou kanceláří (dovolat se do Prahy bylo v té době jako telefonovat na Uran). Měl pro mě pošetilý úkol: natočit na jednu 35milimetrovou filmovou cívku dvanáctiminutovou verzi Hobita a do třiceti dnů ji dopravit do New Yorku! Měl jsem za to, že vykouřil něco o dost silnějšího než jen pašované kubánské doutníky.

Mezitím totiž došlo k následujícímu: propukla tolkienovská horečka a hodnota filmových práv k jeho knihám vyletěla do nebes. Bill měl najednou příležitost vydělat majlant, aniž by vůbec musel něco financovat nebo produkovat – stačilo, aby svá práva prodal. K tomu ale musel naplnit podmínku opční smlouvy na Pána prstenů, která zněla: „vyrobit celobarevnou filmovou verzi Hobita nejpozději k 30. červnu 1966. Prosím, povšimněte si, že tam nikde nebylo uvedeno, že se musí jednat o animovaný film, ani jak dlouhý ten film má být. Snyder proto hodil do koše můj scénář na celovečerní film, na němž jsem pracoval celý předchozí rok a jehož výrobu jsme odhadovali na další tři roky, a objednal si kondenzovaný výcuc z Hobita ve formě dvanáctiminutového traileru (který ovšem měl příběh převyprávět od počátku do konce). Levárna. Po mně chtěl, abych udělal výtvarné práce, nahrál hlasy a hudbu, natočil to, sestříhal a dopravil do projekční místnosti v New Yorku do 30. června 1966.

Nezbylo mi než sepsat krátkou synopsi a několik klíčových dialogů. Netroufl jsem si chtít po Trnkovi, aby do toho šel se mnou poté, co ztroskotal scénář na celovečerní film, a navíc jeho bohatě prokreslené postavy by bylo naprosto nemožné za měsíc rozpohybovat, a tak jsem požádal o pomoc blízkého přítele Adolfa Borna, který se později stal předním knižním ilustrátorem. Ada byl pro takový úkol mnohem flexibilnější a technicky zdatnější. Vymysleli jsme jednoduchý obrázkový scénář, Ada přišel s nápadem použít ploškovou animaci, já jsem vymyslel několik vizuálních efektů pomocí vícenásobné expozice a prolínání scén. Byl skvělý výtvarník a mazaný satirik. V jeho satiře byla jakási romantická okázalost, barvitost a lesk rakouského mocnářství, z něhož mezitím vyvanula bývalá zatuchlost (první, čeho jsem si všiml při své první návštěvě Adova ateliéru, byla jeho kolekce rakouských vojenských helem a drobných vojenských dekorací a medailí. Když jsem se ho ptal, co jej tak fascinuje na zašlé slávě Rakousko-Uherska, pravil bez příkras, že lituje, že se do té pohádkové doby nenarodil! Měl za to, že rakouská říše byla „vrcholným obdobím“ této země.)  Ada byl jemný člověk, talentovaný dříč a geniální mistr, v jehož pevném držení se šikovaly štětce a tužky ve službách magického umění s potutelným nádechem absurdna.

S autorskými právy jsme si nemuseli dělat starosti, protože jsem věděl, že tento krátký film nikdy nepůjde do distribuce. Jeho účelem bylo pouze na oko naplnit podmínky smlouvy. Nechtěl jsem, aby bylo mé jméno spojováno s tak osekanou verzí původního scénáře, ale i tak – díky Bornovi – to byl v konečném výsledku krásný filmový počin. Snyder díky tomu mohl prodat filmová práva a docela dobře na tom vydělal – myslím, že za ně utržil 100 000 dolarů. Dnes samozřejmě víme, že to byla směšná částka za patrně nejhodnotnější filmová práva všech dob!

Mně zbyly nádherné pastelové obrázky Jiřího Trnky. O pět let později jednoho mrazivého prosincového dne roku 1969 mi došlo, že jsem zapomněl Trnku poprosit, aby mi je podepsal, a tak jsem se vydal k němu domů – bydlel jen pár kroků od místa, kde jsme na Malé Straně bydleli my. V okamžiku, kdy jsem přecházel můstek nad Čertovkou vedoucí k jeho domu, jsem si všiml, že před domem stojí zaparkovaná sanitka a dva záchranáři do ní vedou vyzáblého Trnku, který byl jen stínem svého bývalého statného vzezření. A tak jsem tam stál, třásl se chladem a v ruce svíral svých pár nepodepsaných obrázků, zatímco Trnkovi opatrně pomáhali do sanitky. Už nikdy jsem ho potom neviděl, zemřel den před Silvestrem roku 1969 v pouhých sedmapadesáti letech. Čtyři z jeho obrázků jsem si zarámoval a od té doby nám visí nad postelí jako připomínka zmeškané šance být prvním, kdo přenese J. R. R. Tolkiena na velké plátno. Zvládli bychom to? Nevím, ale byla by to naprosto jiná a mnohem skromnější produkce než ta, která se nakonec objevila na plátnech.

——————–

Kniha vyšla v rámci pravidelné knižní akce Velký knižní čtvrtek, kdy se na pultech knihkupectví ve čtvrtek 15. března objevilo rovnou patnáct nových titulů. Na vybrané z nich se můžete podívat v našem článku.

A pokud vás kniha zaujala, můžete ji vyhrát v naší soutěži, která trvá do 27. března.

——————–

O autorovi

Gene Deitch (* 1924), americký režisér a scenárista animovaných filmů, držitel Oscara za animaci, se narodil v Chicagu, vyrůstal v Hollywoodu a v roce 1959 zakotvil v Praze. V československé koprodukci natočil protiválečný film Munro, který v roce 1961 získal Oscara za animaci. Ve spolupráci s českými animátory natočil pro společnost MGM dvanáct dílů seriálu Tom a Jerry a pro King Features některé příběhy Pepka námořníka. V 60. letech se dokonce spolu s Adolfem Bornem a Jiřím Trnkou podílel na přípravě animované verze Tolkienova Hobita. Během své kariéry převedl na plátno slavné obrázkové knihy mnoha význačných autorů a ilustrátorů dětských knížek, natočil více než 70 animovaných filmů a 7 televizních animovaných seriálů. V roce 2004 obdržel za celoživotní dílo cenu Annie Winsor McCay Award. Z prvního manželství má v USA tři syny – Kima, Simona a Setha. Podruhé se oženil v roce 1964 s animátorkou Zdenkou Najmanovou, žijí spolu v Praze.

Zdroj informací: tisková zpráva nakladatelství Garamond


logo_garamondNakladatelství Garamond vydává knihy na českém trhu již 20 let a zaměřuje se na překladovou literaturu z francouzštiny, angličtiny a hebrejštiny, dvojjazyčné tituly v pěti jazycích a české autory literatury faktu. Mezi nejúspěšnější řady patří série případů soudce Ti z Číny 7. století.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeZ lásky k Praze

Deitch, Gene

Garamond, 2018

Napsat komentář