Čtení ke kávě: Kterak zlobivý klobouk ke vzdělání přišel (Lenka Rožnovská)

Kterak zlobivý klobouk ke vzdělání přišel

6.2.2018 Lenka Rožnovská Bez komentáře

Už několik týdnů ležel nový klobouk ve staré skříni. Souseda si nevybral moc dobře. Vedle něho ležela ručně pletená čepice s bambulí.

Bambulatá čepice se celý den bavila jen o pletení: jak je dobře, když jde vše hladce, jak je hůř, když je třeba obrátit.
Když zase chtěla čepice vyprávět o důležitosti pletení, klobouk nevydržel mlčet: „Jsi pěkně přihlouplá čepice, v hlavě máš všechno popleteno!“
Klobouk vyplázl na čepici jazyk a pootevřenými dvířky vyklouzl ze skříně ven. V pokoji zmerčil otevřené okno, šup a je venku. Klobouk se rozhlížel po kolemjdoucích a zalíbil se mu kluk se zmrzlinou.
S VANILKOVOU!
Rozběhl se, hop, hoplá a ham, mňam. Klobouk si ani neutřel mlsnou pusu a odkutálel se pryč. Kluk, kterému sbodl zmrzlinu, zůstal stát jako solný sloup. Naštěstí měl hodného tátu, který mu koupil zmrzlinu novou, jahodovou. To pro případ, že by se klobouk, co rád mlsá vanilkovou, vrátil.
S jídlem roste chuť. A klobouk dostal další chutě na něco… na něco… hmmm… To je vůně…
Klobouk zůstal stát před restaurací pana Vaňka a paní Vaňkové. Pan Vaněk vařil domácí pivo, říkal tomu moku „pravý vaňkovský stoják“. A paní Vaňková dělala báječnější štrúdl.
Tady si skáknu na oběd, pomyslel si drzý klobouk. Nikoho se neptal, přitočil se k talířům a dal se do jídla. Tu si zobl do knedlíku, tady ochutnal zelí, vsoukal do sebe talíř špaget, slízl šlehačku z čokoládového dortu. Hosté se zlobili, volali pana restauratéra, dožadovali se omluvy a navrácení peněz.
Zatímco pan Vaněk lomil rukama, hosté se snažili žravý klobouk chytit. Ten se všem vysmekl a utekl do kuchyně, kde se na stole zlatavě usmíval štrúdl paní Vaňkové a kousek dál se pýchou rosil ještě zlatavější vaňkovský stoják. Ham a gloglogo, je to všechno v klobouku.
„Táto, podívej, nezvaný host!“ vykřikla paní Vaňková.
Táta, restauratér, vařič piva v jedné osobě – pan Vaněk – se postavil mezi dveře a celou svou tělesnou váhou a váhou své osobnosti zahalekal: „Á, pán chce platit!“
Ale pán nechtěl platit. Kdo to kdy viděl, aby klobouky u sebe měly peníze? Jenomže i pro klobouky platí staré známé heslo: Bez peněz do hospody nelez. A z hospody rychle vylez, domyslel si klobouk.
Kočka leze dírou, pes oknem, vzpomněl si klobouk, tak šup po psím způsobu na okno. Avšak ouha, pod oknem seděla jak kočka, která právě neměla tu správnou díru, do níž by vlezla, tak pes, kterému se nechtělo soukat se do okna. Kočka drápkem sekla po klobouku, pes ho chytil mezi zuby.
„Hodní,“ dostali pohlazení a pochvalu od pana Vaňka.
„Mámo, chytili jsme zloděje, zavolej policii,“ houkl pan Vaněk do kuchyně.
„Ale, táto, kvůli jednomu štrúdlu nebudeme dělat rozruch,“ dobrácky se usmála paní Vaňková a do zástěry si otřela své pomoučené ruce, neboť právě zadělávala těsto.
„Co si pán snědl, ať si odpracuje. Může škrábat brambory, cídit příbory, umývat kastroly, bude-li toho málo, večer by mohl hosty s náladou vyprovázet domů.“
To poslední jmenované se zamlouvalo panu Vaňkovi. Přece jen už to byl pán v letech a ponocování ho už zmáhalo.
Bylo rozhodnuto. Klobouk dostal zástěru, škrabačku, hadru, utěrku a mohl se činit. Velké činy náleží velkým mužům. Ale klobouky? Ty nechávají na hlavě, před prací se nesmeknou. Brambory byly nedoškrábané, příbory nevyleštěné, kastroly nedomyté.
Na hosty v lokále se klobouk mračil, hosté si neobjednávali ani pivo, ani štrúdl a do dobré nálady měli daleko.
Měl jsem ho strčit do sklepa, tam by zkrotl, pomyslel si pan Vaněk, když popatřil na svou restauraci bez hostů.
Tonoucí se stébla chytá. Nebylo to stéblo, byl to Prut. Lépe řečeno, pan učitel Prut.
„Pane učiteli,“ oslovil pana Pruta restauratér Vaněk a s nesmělým úsměvem před něho postavil vaňkovský stoják. „Měl bych pro vás žáka.“
„Žáka! Výborně, dnes je o dobré žáky nouze, nikdo se nechce učit,“ zajásalo kantorské srdce pana Pruta.
„No, víte…,“ pan restauratér nevěděl, jak s pravdou ven. Nervózně si utřel nos a potom ze sebe rychle vysypal: „On je to klobouk, který nám tu udělal dluh, je drzý a nepolepšitelný, a tak jsem si myslel, že jako vy, když jste ten učitel, že jako vy byste ho nějak už, jak to říct, převychoval.“ Pan Vaněk si oddych, neboť ze sebe dostal vše, co ho tížilo.
Pan učitel Prut se zamračil a chystal se odmítnout převychovávání nějakého klobouku, napil se tedy na kuráž.
„A to pivo máte samozřejmě zdarma! A k tomu každý den dostanete další půllitr vaňkovského stojáku,“ rychle vykoktal pan Vaněk, který už vše viděl černě.
Kdoví čím to bylo, snad tím, že vaňkovský stoják má ten správný říz a do pozoru postaví kdejakou umrtinu, snad to bylo tím, že kantoři, jak známo, mají hluboko do kapsy a každá věc zdarma je neobyčejně láká.
Pan učitel Prut dopil a přikývl: „Tak mi toho kandidáta polepšovny doveďte.“
Pan Prut si nasadil klobouk na hlavu a šel domů. Klobouk se počal všelijak vrtět: „Nemyslete si, že když jste mě vytáhl z hospody, že vám budu sloužit!“
Pan učitel na to nic neříkal.
V bytě pana Pruta měl klobouk svou židli vedle upovídaného zrcadla. Když se klobouk jenom trochu pohnul, zrcadlo to hlásilo do světa. Párkrát klobouk na zrcadlo vyplázl jazyk, ale to mu oplatilo vždy stejnou mincí. Klobouk se naučil trpělivosti. Trpělivě čekal, až ho pan učitel vyzve, aby se mu pro lepší rozhled posadil na hlavu.
Procházeli se pak spolu po parku a po lesích. A že byl pan učitel učitelem biologie, naučil klobouk vše o přírodě. Když se klobouk neprocházel, pilně u zrcadla studoval odbornou literaturu. A když vše uměl, složil klobouk zkoušky před slovutnými profesory z vysoké, z velmi vysoké školy a sám se stal profesorem biologie.
A v neděli odpoledne chodil s panem učitelem Prutem k Vaňkovým na vaňkovský stoják a štrúdl paní Vaňkové. A to vše platil klobouk, neboť jako profesor měl vyšší plat než řadový pan učitel biologie.
A jaké z toho plyne poučení? I nenažraný hulvát, má-li dobrého kantora, se může stát finančně zajištěným vzdělancem.

Lenka Rožnovská

Je pedagožka, autorka knih pro děti předškolního a mladšího školního věku.

Na Filozofické fakultě Slezské univerzity v Opavě absolvovala obor Literatura, její dokumentace a tvořivé využití, na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci vystudovala obory Jazyk český a literatura, Základy společenských věd.

Už v první třídě prohlašovala, že jednou bude paní spisovatelkou. Dětský sen se začal uskutečňovat v roce 2007, kdy v časopise Sluníčko vycházely její první pohádky na pokračování. Od té doby vydala řadu knih. Ukázky z jejích knih zde: Kubík Šikulík, Panenka Bára, Veronika zlobidlo, Školačka Kristýnka.

Spolupracuje s knihovnami, její projekty (Čtení pro kočku, ale taky pro psa, Šikulíci píší knihu, Indiánské nocování) mají za cíl prohloubit čtenářské kompetence u dětí mladšího školního věku.

Doporučení:

Share