Dveře baletního sálu se pomalu zavírají.
S cvaknutím kliky zmizel ve velkém zrcadle obraz uplakaného děvčátka. To zůstalo za dveřmi.

Někdo zazvonil. Libuše pootevřela oči a pomalu se posadila. Trochu ji bolela hlava, ale vzhledem k množství vypitého alkoholu v průběhu minulého večera to nebylo tak strašné.
„Oslava to byla opravdu pěkná,“ pousmála se vzpomínce.
„Tahle svatba číslo dvě je prostě dílo Fortuny,“ byla si Libuše jistá.
Zvonek nepřestával zvonit. Již zcela probuzená žena se rozhlédla po velkém obývacím pokoji.
Kromě několika zbytků jídel a nedopitými sklenicemi završených provizorně postavených sklápěcích stolů a pár dřevěných lavic v místnosti nikdo nebyl.
Velká kožená sedačka zela prázdnotou. Jen malý polštář a poodhrnutá kostkovaná deka byly důkazem, že tu nenocovala sama.
„Ach jo, ty cigarety,“ povzdechla si a vykročila ke dveřím.
„Že sis zapomněl vzít nové klíče, viď? Už jdu,“ broukla smířlivě a zrychlila krok.
Se širokým úsměvem na rtech otevřela prudce dveře novostavby. Slaměné srdce s nápisem L+J se nebezpečně rozhoupalo.
Za dveřmi přešlapovaly dvě postavy v policejních uniformách.
Libuše se zarazila. Muž a žena přede dveřmi se tvářili vážně.
„Nejlépe když to hned všechno vysvětlím,“ pomyslela si Libuše a rozpačitě se na návštěvníky pousmála.
„Jestli si někdo stěžoval kvůli včerejšku, tak se opravdu upřímně omlouvám. Víte, slavili jsme svatbu. Jiří a já. Jirka, to je můj muž. Asi si skočil pro cigarety. Pojďte prosím dále, automat je kousek za rohem. Určitě hned přijde. Mohu vám něco nabídnout?“
Policejní příslušníci vstoupili do nabílené chodby a následovali novopečenou paní domu do velkého pokoje.
„Mohu vám nalít štamprličku domácí meruňkovice? Dneska je taková vlezlá únorová zima.
Můj táta by řekl: ,Je zima, až vrabci padajó ze střech.‘ Prosím,“ poprosila Libuše a vzala ze sousedního stolu načatou láhev. Bleskurychle vymyla čtyři skleničky a způli je naplnila.
„Tak na zdraví a na omluvu. Pokutu rádi zaplatíme. Už se to nebude opakovat. Tohle je poslední svatba mého života. Tentokrát jsem si vzala toho pravého,“ vysvětlila Libuše a mrkla na oba zaražené vyšetřovatele.
Žena v uniformě si odložila na lavici čepici a rozpačitě zakašlala.
„Nezlobte se, jsme ve službě,“ dodala na vysvětlenou.
Její kolega pokýval hlavou, ale při pohledu na Libušin prosebný pohled nakonec pozdvihnul nabídnuté štamprle. Obrátil se na kolegyni a zašeptal: „Na štěstí. Toho není nikdy dost.“
Žena v uniformě si prstem nerozhodně projela dlouhými vlasy. Nervózně poposedla. Její kolega zamával skleničkou, a tak se chopila té své a beze slova ji vypila.
Poté postavila pohárek na stůl a podívala se Libuši zpříma do očí.
„Váš manžel je Jiří Novobranský?“ zeptala se.
„Ano, od včerejška jsem Libuše Novobranská,“ potvrdila dotázaná.
„Je mi to opravdu moc líto, paní Novobranská, ale Vašeho muže srazilo v noci auto. Stalo se to u cigaretového automatu. Podnapilý řidič nezvládl zatáčku a vjel na chodník. Naboural se přímo do automatu. Už se nedalo pomoci.“
Libuši se zatočila hlava. Musela si sednout.
„To musí být omyl,“ pokusila se odporovat a zároveň smířit se s pravdou.
„Třeba je to někdo jiný,“ hlesla odevzdaně.
„Přejetý muž měl u sebe průkaz na jméno Jiří Novobranský, ale stejně Vás musím požádat o identifikaci,“ vysvětlila žena v uniformě.
„Hned?“ zeptala se Libuše.
„Jestli to jde, tak hned, paní Novobranská,“ ozval se vyšetřovatel.
„Dejte mi chvilku, ano, prosím?“ požádala Libuše a zmizela v koupelně.
Pod studenou sprchou přišla zase k sobě.
„Identifikace je nezbytná,“ usoudila. „Třeba si někdo z hostů vypůjčil Jirkovu občanku kvůli automatu,“ chlácholila se. „Třeba je všechno jen krutý omyl.“
Na patologii přišla Libuše na to, že ji Fortuna obdarovala jen na velmi krátkou dobu.
Zhroutila se z toho a skončila na psychiatrii.
Po dvou měsících ji propustili.
„Libuše, rozbité štěstí zanechalo ve Vašem životě spoustu střepů. Nepoužívejte jejich hrotů jako ostří k ubližování. Rozbila se Vám už někdy sklenka? Určitě. Když si skleněný střípek nastavíte proti slunci, zaleskne se jako drahokam. Pokuste se i Vy Vaše střepy přinést k lesku. Ať Vás ta jejich záře hřeje na duši,“ poradil jí na konci pobytu sympatický terapeut.
Libuše Novobranská se vrátila do vybíleného domu. Přespávala na velké sedačce a snažila se zvyknout si na samotu nových stěn.
Dveře do ložnice míjela s bolestí v hrudníku. Místnost nebyla ještě zařízená, ale Libuše dobře věděla, že na zdi proti dveřím visí krásné velké zrcadlo.
Jednoho dne překonala samu sebe a stiskla chladnou kliku.
Zůstala stát na prahu, dívajíc se na smutnou tvář v zrcadle.
Ta scéna ji bodla přímo do srdce. Libuše zavřela dveře a schoulená na sedačce uvažovala o slovech svého terapeuta.
Druhý den objednala zábradlí. Během týdne bylo doručeno a umístěno u zrcadlové zdi.
Poté, co řemeslníci odešli, otevřela Libuše dveře ložnice dokořán a vešla.
Zastavila se u tyče a pevně se jí chytla. Pátravě pozorovala svůj obličej v krásném zrcadle.
Po skráních jí stékaly slzy.
„Jirko, moc mi chybíš,“ zašeptala do zrcadla tak horoucně, až se místo před jejími ústy krátce orosilo.
Políbila zrcadlo a vrátila se ke dveřím.
V pomalu zavírajících se dveřích sledovala svoji mizící uplakanou tvář.
Na internetu objednala baletní cvičky. Došly za dva dny.
Nazula si je a trochu nemotorně se vypravila k zrcadlu.
Chopila se brlení a stoupla si na špičky.
Zavřela oči a soustředila se na napětí v lýtkách.
Jako by hořela.
Otevřela oči a krůček za krůčkem, držíc se zábradlí, přešla na špičkách celé zrcadlo.
Stoupla si na chodidla a několikrát prudce zadýchala. Pak se postavila opět na špičky a ručkujíc po tyči, vrátila se na její začátek.
Unaveně se zastavila.
Dýchla na zrcadlo a smířlivě hlesla: „Jiříčku, tohle je náš prostor nesplněných přání.“

---

 Zuzana Zimmermannová

Narodila se v Brně roku 1965. Na Karlově Univerzitě vystudovala dálkově speciální pedagogiku a přitom sbírala zkušenosti v práci s postiženými dětmi a dospělými. Roku 1991 založila česko-německou rodinu. Od té doby žije v Norimberku a pracuje jako vychovatelka ve chráněné dílně. Čas od času má hlavu plnou kvítí a pouští se do psaní. V Německu vyšly její pohádky Andy a lázeňské povídky z Norderney. V češtině vydala pohádku Babička teď bydlí v nebi a její poezie byla několikrát zveřejněna v antologii Posvícení a v Divokém vínu. V nakladatelství Brána jí v březnu vyšla kniha Objížďka, soubor humorných erotických povídek.

Související knihy

Babička teď bydlí v nebi

Zimmermannová, Zuzana

BALT-EAST, 2014

Objížďka
Erotické povídky z autobusu

Zimmermannová, Zuzana

Brána, 2016

Sraz v kavárně Vídeň

Zimmermannová, Zuzana

Brána, 2016