Přinášíme vám ukázku z knihy Třpytný dvůr 2: Půlnoční klenot,
kterou vydalo nakladatelství Domino v edici Young Adult & Fantasy.

Když jsem Cedrikovi slíbila, že se budu chovat slušně, myslela jsem to vážně. Chtěla jsem se chovat slušně. Tahle příležitost pro mě i pro Lonza znamenala hrozně moc, nemohla jsem si dovolit ji promarnit. A navzdory všemu násilí a nebezpečí, které jsem v životě viděla, jsem se opravdu nevyžívala v konfliktech. Toužila jsem po řádu. Po míru.
Když jsem se tedy po šesti měsících pobytu ve Třpytném dvoře ocitla v situaci, v níž jsem mířila jinému člověku na hrdlo hrotem dýky, neměla jsem z toho ani trochu radost.
„Slyšíš mě?“ křičela jsem. „Ještě jedno slovo, jediná zmínka o tomhle, a budeš toho do konce života litovat!“
Má soupeřka, Clara Hayesová, odpověděla vzdorovitým úšklebkem, i když v očích jsem jí četla nejistotu. Bylo těžké cítit se přehnaně sebevědomě, když vás někdo tiskl k venkovní stěně domu nožem téměř zapíchnutým do hrdla. Kolem nás vytrvale padal déšť, ale já jsem vnímala jen ženu před sebou, nikoli promočené vlasy a noční košili.
„Pravda bolí, co?“ odsekla.
„Není to pravda, a ty to víš. Celé sis to vymyslela.“
„Ale zní to věrohodně.“ Clara se pokusila pohnout, byť nepatrně, ale já jsem ji držela přišpendlenou ke zdi. „Proč jinak by si do domu pouštěl Simku? Teda, pokud by to samozřejmě nebyla uklízečka. Asi se ti nemůžu divit. On je fakt nádherný. Ale až to zjistí jeho otec, jako omluva ti to stačit nebude.“
Nehnula jsem ani brvou. Dokonce jsem nejspíš ani nemrkla, což nebylo lehké, protože se mi do očí řinula voda. Clara byla doslova mojí zhoubou už od okamžiku, kdy jsme dorazily do domu U Modrého pramene. Přesně jak mi předpověděl Cedric, chovaly se ke mně některé z místních dívek se stejnými předsudky, jaké jsem znala z města. Zcela upřímně, Claře byla má minulost zřejmě ukradená. Jednoduše jen ráda někoho ponižovala. Potřebovala oběti. Já jsem byla vůči jejím vtípkům a posměškům imunní, ale tenhle týden zašla moc daleko, protože začala roznášet, že jsem si místo ve Třpytném dvoře získala přes Cedrikovu postel. To mě hluboce zasáhlo, protože tím nechtěně probudila moje vzpomínky na dobu, kdy jsem byla nucena prodávat své tělo za různé výhody.
Jsi zbabělá krysa, Miro. Musíš se naučit dělat drsná rozhodnutí.
„Jeho otec se to nedozví,“ odpověděla jsem Claře. „Hlavně proto, že není co se dozvědět.“
„Komu myslíš, že bude věřit, tobě, nebo mně? Jasper ještě pořád zuří, že tě Cedric najal. A až se k němu dostane tohle… No. Neumím si představit, že tě tady nechá. Připravit nás na cestu do Adorie ho stojí hotové jmění. A naši nápadníci za svatbu s námi zaplatí ještě víc. Za tu cenu očekávají krásu, šarm, vzdělanost… a počestnost.“
Sklonila jsem se k ní. „Krásu? Máš pravdu, ta je důležitá. Tady, v Adorii, všude. Bylo by mi moc líto, kdybys o tu svou přišla.“
Z tváře jí zmizel úsměv. „Co… co tím myslíš?“
„Myslím tím, že jestli o mně nepřestaneš roznášet lži a nezačneš všem říkat pravdu, zničím tě, teda tvoji tvář.“ Abych dodala svým slovům váhu, přesunula jsem hrot dýky na její tvář. „Zničím všechny tvoje šance, že bys kdy v Adorii nebo kdekoli jinde mohla najít manžela. Když ty mi zničíš pověst, maximálně mě vyhodí. Ale když já tobě zohavím tvář? To spolehlivě odradí všechny nápadníky, bohaté i chudé.“
Zalapala po dechu. „To by sis netroufla!“
„Chceš mě odsud nechat vyhodit. Copak mám co ztratit? Stačí, když se ti jednou v noci vplížím do ložnice a…“ volnou rukou jsem sekla do vzduchu.
„Řeknu o tom paní Mastersonové!“
„Přeju hodně štěstí, až jí to budeš dokazovat.“ Pustila jsem ji a couvla. „Tak co? Pochopila jsi to všechno? Vím, že ti můj přízvuk občas dělá potíže.“
Clara místo odpovědi prudce škubla dveřmi od kuchyně, kterými jsem ji sem prve přitáhla, vztekle prošla a pak jimi za sebou praštila. Zahlédla jsem však ještě její výraz. Vyděsila jsem ji.
Zhluboka jsem se nadechla a opřela se o dům. S překvapením jsem si uvědomila, že se chvěju. Skutečně jsem právě vyhrožovala dívce, že ji zohyzdím, jestli o mně bude roznášet klepy? Neměla jsem v úmyslu svou výhrůžku splnit, ale i z tohohle pokusu zastrašit ji jsem si připadala ničemná.
Udělala jsi, co jsi musela, Miro, řekl mi vnitřní hlas silně. Musíš se dostat k Lonzovi. Nemůžeš riskovat, že tě odtud vyhodí kvůli pomluvám nějaké slečinky. A v sázce není jen tvůj osud. Cedric se potřebuje dostat do Adorie stejně jako ty.
Pochybovala jsem, že by Jasper Thorn věřil, že všechny jeho dívky jsou panny, ale choval se tak, aby tomu věřili ostatní. Musel si chránit reputaci. Nemazlil by se s nikým, kdo by pošpinil jeho „zboží“, dokonce ani se svým synem.
Narovnala jsem se a zastrčila starou dýku zpátky do kapsy. Stejně byla tak tupá, že bych s ní nic nerozřízla, natož něčí tvář. Teď jsem se musela vrátit dovnitř, než si někdo všimne, že tam nejsem. Takhle pozdě jsme ven nesměly, a kdyby navíc paní domácí zjistila, že jsem úplně promočená, bylo by to ještě horší.
Vzala jsem za kliku od dveří do kuchyně, ale nic se nestalo. Ještě několikrát jsem zatahala, abych se ujistila, že není zaseklá, ale pak jsem zaúpěla.
Clara mě venku zamkla.
„Ne, ne,“ zašeptala jsem a rozběhla se ke dvojitým skleněným dveřím v zadní části domu. Vedly do salónku a byly rovněž zamčené. Zkusila jsem okno. Zamčené. Přeběhla jsem zpátky ke dveřím do kuchyně a znovu zalomcovala klikou. Nic. Co kdybych zaklepala? Měla jsem uvnitř i kamarádky. Třeba bude některá poblíž kuchyně a pustí mě dovnitř. Stejně tak by ale poblíž kuchyně mohla být i paní Mastersonová.
„Vypadáte, že potřebujete pomoct.“
Prudce jsem se otočila a ze tmy zahrady se vynořila postava. Byl to muž, poněkud shrbený, a na sobě měl potrhané a příliš veliké šaty, které byly ještě víc promočené než moje. Nejdřív jsem si myslela, že se na náš pozemek dostal nějaký vandrák, ale pak jsem si uvědomila, že dneska je den, kdy chodí pošta. Dokonce jsem měla pocit, že jsem podobně shrbeného muže viděla mezi dělníky, kteří přivezli z vesnice zásoby. I tak jsem se přitiskla ke dveřím a připravila se na ně zabušit, a riskovat dokonce i hněv paní Mastersonové. Ruku jsem pomalu posouvala ke kapse s nožem.
„Uklidněte se,“ řekl muž chraplavým hlasem. Jeho přízvuk mi připomínal Ingrid, dívku, která pocházela z jihozá­padní části Osfridu nazývané Planiny. „Neublížím vám. A kdyby ano, klidně mě můžete tím nožem pořezat na tváři.“
„Vy jste to slyšel?“ zeptala jsem se.
Byla jsem ráda, že tma a déšť skryly, jak se červenám. Neuvědomila jsem si, že mám publikum.

——————————————

Přečtěte si další ukázku.

——————————————

Richelle Mead

Richelle Mead se narodila roku 1976 ve znamení Štíra. Vystudovala umění a komparativní religionistiku, ale v současnosti je spisovatelkou na plný úvazek. Celosvětovou slávu si získala především Vampýrskou akademií, na kterou volně navazují Pokrevní pouta, obrovský ohlas získala i série Sukuba. V češtině všechny Richelliny knihy vydalo nakladatelství Domino. A co vaše oblíbená autorka dělá, když zrovna nepíše? Sleduje pokleslé reality show, cestuje, ochutnává neobvyklé koktejly a kupuje si oblečení. Spoustu oblečení. Svědomitým pitím kafe se dopracovala k závislosti na kofeinu. S tou už se smířila. Nadále se však snaží bojovat s tendencí odkládat věci tak dlouho, jak je to jenom možné. Přečtěte si také ukázku z jejího samostatného románu Neslyšno a z prvního dílu Třpytného dvora.

Informace byly čerpány ze stránek nakladatelství Domino.

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout takové knihy, které stojí za to číst. Vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku, např. Jefferyho Deavera, Rowan Coleman, Lucy Diamond nebo Richelle Mead ad.

Související knihy

Mead, Richelle

Domino, 2017