Pátý díl Milénia inspirovaný sérií Stiega Larssona, jak se ostatně píše i na přebalu knihy s názvem Muž, který hledal svůj stín, souvisí s původní trilogií ještě méně než Dívka v pavoučí síti (jejíž recenzi jsme vám přinesli).

David Lagercrantz se narodil v roce 1962. Vyrostl v Solně nedaleko Stockholmu jako syn známého literáta a profesora Olofa Lagercrantze.  David studoval filozofii a religionistiku a následně Gothemburskou školu žurnalistiky. Patří mezi švédské novináře a spisovatele, je autorem několika populárně naučných knih a románů.  V roce 2014 vydal životopisnou knihu Já jsem Zlatan Ibrahimovič. V Čechách se stal známým až díky pokračování celosvětového fenoménu Milénium. Jeho Dívka v pavoučí síti (Host, 2015) vyšla ve čtyřiceti zemích světa a prodalo se jí více než šest miliónů výtisků. Pátý díl, který by měl být předposledním dílem celé série, nese název Muž, který hledal svůj stín.

Ačkoliv se čtenáři opět setkají s postavami, které dobře znají, jako by se jejich oblíbení hrdinové z děje pomalu vytráceli. David Lagercrantz napravil některé své chyby z předešlého románu. Mikael Blomkvist už není líčen jako totální ztroskotanec – je poměrně úspěšný a známý, lidé ho poznávají na ulici a u dveří se mu s trochou nadsázky střídá jedna žena za druhou.

I časopisu Milénium se konečně daří, což je možná trochu s podivem. Investigativní žurnalistika totiž už dávno netáhne tolik jako dříve. Ovšem autor se existenci časopisu zrovna dvakrát nevěnuje, a tak čtenář snadno soustředí svou pozornost na něco docela jiného.

Přestože se není až tak čemu divit, možná bude pro některé čtenáře zklamáním, že se autor ve své knize nevyhnul nyní již otřepanému tématu přistěhovalců. Příběh bangladéšské rodiny tvoří vedlejší dějovou linku románu. I Lisbeth Salanderová ztrácí na důležitosti – David Lagercrantz jí tentokrát věnuje mnohem méně prostoru, než doposud v Miléniu měla. Čtenáři, kteří Milénium hltali hlavně kvůli ní, budou mít s hledáním Lisbeth Salanderové dost práce. Fária Kázíová, patřící do přistěhovalecké rodiny z Bangladéše, si ovšem čtenářské sympatie zcela jistě získá také. Je sice úplné jiná než Lisbeth, přesto jako by měly tyto dvě dívky něco společného – na jedné straně osamělost, na straně druhé velkou vnitřní sílu.

Lisbeth se ve vězení setkává s Fáriou Kazíovou. Fária byla dlouho terorizována svými bratry, kteří se v cizím státě ještě více přimkli k ortodoxní islámské víře. Jednoho dne se vzepřela a neúmyslně zabila jednoho ze svých sourozenců. Ve stejném zařízení, kam byla umístěna Fária, se nachází i Lisbeth, která si odpykává svůj trest za záchranu autistického chlapce. Toho totiž nejprve unesla, a za to si nyní musí odsedět několik týdnů v kriminále. Její uvěznění má vést také k tomu, že na nějaký čas zmizí z očí veřejnosti a současně bude i ona chráněna před nebezpečím zvenčí, jelikož se o ni začalo zajímat příliš mnoho lidí. Vězení ovšem neovládá oficiální ředitel, nýbrž násilnická doživotně odsouzená Benita, která ubližuje bezbranné Fárii. A to se Lisbeth samozřejmě nelíbí…

Překvapivou návštěvou ve vězení je bývalý Lisbethin poručník Holger Palmgren. Z tohoto setkání však není vyvedena z míry jen Lisbeth, ale i čtenář, který si pamatuje Holgera Palmgrena jako velmi starého a téměř nepohyblivého muže. Pouto mezi Holgerem a Lisbeth je však silnější než průběh nemoci a starý pán má na srdci něco, co musí s Lisbeth před svou smrtí nutně probrat. Dostaly se mu totiž do rukou složky, které objasňují některé dosud nevysvětlené události z jejího dětství. Obsah těchto dokumentů však vede i k dalším lidem. Zejména k Leu Manheimerovi. Ten je zaměstnán na vysokém postu ve finanční společnosti Alfreda Ögrena. Původně se chtěl věnovat hudbě, dokonce měl velký talent a dokázal komponovat a nádherně hrát na klavír. Jeho adoptivní rodiče tomu ale nebyli nakloněni a viděli jeho úspěch v ekonomických kruzích.

O Leu Manheimerovi se toho čtenář v románu dozví mnohem více než o samotné Lisbeth Salanderové. Ta se v podstatě kromě dvou bitek a několika zpráv Mikaelu Blomkvistovi v knize příliš neobjevuje. I když vše souvisí se vším a život Lea Manheimera je velmi zajímavý a dokáže strhnout.

David Lagercrantz je především novinář a autor literatury faktu než spisovatel beletrie. Komu ovšem nevadí jeho autorský styl, bude pravděpodobně jeho novým románem nadšen. Citlivějším povahám se však může stát, že se při četbě budou cítit jako na houpačce. Pasáž, která čtenáře chytne a nepustí, je vystřídána jinou, docela nezáživnou, do které se musí trochu nutit. A kam zmizela Lisbeth? Snad v posledním díle série dostane mnohem více prostoru…

Ukázka z knihy Muž, který hledal svůj stín:

„Vše nadále pokračovalo ve starých kolejích a Lisbeth Salanderová byla navenek stále pasivní. Nedělala nic, jen sledovala své okolí a vše si ukládala do paměti, ale spíše to vypadalo, jako by si v duchu odpočítávala danou lhůtu. Pět dní nechala Alvara na pokoji. Dala mu pět dní na to, aby se vzchopil, všechno sám vyřešil a ochráníl Fáriu Kázíovou. Pokud to neudělá, Salanderová zasáhne, jak mu pohrozila. Oněch pět dní právě uplynulo, ale Alvar se nezmohl vůbec na nic. Atmosféra na oddělení byla stále napjatější a vyhrocenější. Nepochybně se tu schylovalo k něčemu zlému.

Vypadalo to, jako by se Benita připravovala na souboj. Uzavírala stále nová spojenectví a chodilo za ní neobvyklé množství návštěv, což také znamenalo, že získala spoustu nových informací, ale především stále citelněji šikanovala Fáriu Kázíovou. Je pravda, že Lisbeth se vždycky vyskytovala ve Fáriině blízkosti, což Alvarovi dodávalo jistou kuráž. Ale Benitě to lezlo na nervy. Začala se do Lisbeth navážet, nadávat jí a vyhrožovat, a jednou v tělocvičně dokonce Alvar zaslechl, jak na ni syčí: „Ta černá štětka Kázíová je moje. Jenom já a nikdo jinej nemá právo tu uzenou děvku pořádně zvalchovat!“

Lisbeth Salanderová zaťala čelisti a hleděla do země. Alvar nevěděl, jestli je to tím, že uplynula kýžená lhůta, nebo jestli je Lisbeth bezmocná. Později se přiklonil k druhé variantě. Ať je ta žába sebeostřejší, na Benitu nemá, to ani náhodou. Benita byla naprosto bezohledná, odsouzená k doživotnímu pobytu za mřížemi, takže neměla co ztratit, a navíc se kolem ní pořád motaly její gorily Tine, Greta a Josefin; kromě toho měl Alvar poslední dobou panickou hrůzu z toho, že se jí v ruce zablyští ocel.“ (str. 47)

Související knihy

Lagercrantz, David

Host, 2017