Zbavit se zlých snů

Zuzana Hartmanova_Zbavit se zlych snu
Nix je tvrdohlavá, impulzivní a vyniká v umění dělat si nepřátele. Nutno zmínit také její pomstychtivost – pokud ublížíte někomu, na kom jí záleží, pak všichni bohové s vámi. A to nejdůležitější na závěr: je to nekromantka.

Klečela jsem nad umírajícím mužem, do jehož mysli nyní proudila moje magie, abych z něj dostala alespoň nějaký střípek informací. To, co mi mohl poskytnout, mě ale nedokázalo dostatečně uspokojit. K čemu mi bude, že jsem vybila skupinu únosců dětí obdařených magickým nadáním, když strůjce toho všeho unikne spravedlnosti? Samozřejmě spravedlnosti v mém podání – tudíž by ho nečekal soud s nejistým výsledkem, ale nepříjemně pomalá smrt.
Rozčileně jsem vstala od své poslední oběti a obrátila se do místnosti. Po mé návštěvě tu zůstalo sedm mrtvých. Pravda, svůj díl na tom měl i Echev, který právě pilně úročil léta strávená u Irgy – žoldáckého cechu, který se z nedostatku jiné práce dal na nájemné vraždy –, když mrtvolám zručně vybíral kapsy.
„Možná bys příště měla změnit taktiku,“ navrhl, aniž by vzhlédl od své činnosti, „nejdřív se ptát, a teprve potom zabíjet.“
V odpověď jsem jen podrážděně zamručela.
„Klídek, byl to jen nápad a už je po něm.“
Uprostřed místnosti stál velký stůl s odtokovými žlábky po stranách. Na jedné straně měl v nohách zahnědlé vědro –
člověku nedalo moc práce uhodnout, kde přišlo ke své barvě. Vědomí toho, co se tu dělo a co se dozajista děje i někde jinde, mě dohánělo k zuřivosti. Představila jsem si Mavu, malé děvčátko, které jsem našla teprve před nějakými dvěma lunami a přivedla ho do kláštera jasnozřivé bohyně, jak na tomhle stole leží, zatímco ji tu zkoumá banda zvrhlíků…
Mava náležela k měničům. Dokázala na sebe vzít podobu jedné z velkých accadských kočkovitých šelem – lapary. Podobné dary patřily k velice vzácným. Dalo se tudíž pochopit, že když ji skupina rádoby učenců a údajně pokrokových ranhojičů ze zdejšího cechu dostala do rukou, museli být nadšením bez sebe z takového studijního materiálu. Napadlo mě, co by asi řekli na mou maličkost – čarodějka popírající veškeré známé přírodní zákony tím, že dokáže ovládat dva druhy magie, ani živá ani mrtvá. Rozličné nástroje povalující se jak na stole, tak na nedaleké nízké skříni dávaly jasně tušit, co by mě potkalo. Stejně jako tolik dalších.
Echev vzhlédl od čištění svých nožů, když pocítil záchvěv magie. Se zájmem sledoval, jak veškerý kov v místnosti pokrývá rez, dokud její vločky nepřikryly zem jako nezvyklý sněhový poprašek. Brzy je následovalo dřevo, které zpráchnivělo stejně rychle jako těla sedmi fanatiků. Během chvilky tak nezbylo po hrůzách, které se zde odehrávaly, ani památky.
Echev obdivně hvízdl.
„Proč mě nikdy nenapadlo vzít s sebou na kšeft nekromanta? Koukejme, jak jsi to tady perfektně uklidila!“ Z mého ledového pohledu si nic nedělal a s potměšilým úsměškem se vydal prozkoumat další prostory.

Dům se nacházel v poměrně slušné městské čtvrti, na konci jedné z ulic, v nichž se sdružovaly méně význačné cechy. Dost daleko od pátravých očí rytířů Řádu, kteří tu dohlíželi na pořádek, ale zároveň nijak zvlášť blízko chudinské části. Na první pohled by nikdo nehádal, co se tu odehrávalo za zvěrstva. Zdejší obyvatele nikdo nepodezíral z ničeho nekalého. Ano, mohli být možná trochu podivínští, ale působili neškodně. Jen stěží by někoho napadlo, že tu řežou do dětí – které se na rozdíl od dospělých, cvičených čarodějů, nemůžou pořádně bránit –, aby zjistili, jak funguje magie.
Uplynuly sotva dvě čtvrtě od chvíle, kdy jsem zanechala malou měničku v klášteře, když mě dostihl posel s prosbou od tamní velekněžky, abych se vrátila. Mavu trápily noční můry. Mé přítomnosti doma si tak ostatní užili sotva dva dny, než jsem se společně s Echevem vydala zpět do kláštera a následně do Lati – města, v němž sídlí Řád a které se na čas stalo Maviným útočištěm, než jsem ji našla a odvedla pryč.
Za pomoci magie se mi podařilo velice snadno zjistit, co je příčinou jejích zlých snů. Dlouho mě nic nevyvedlo z míry tolik jako to, co mi vyjevila její mysl. Bohové vědí, že nejsem žádný svatoušek, nemám problémy se zabíjením ani mrzačením – Echev by o tom mohl vyprávět –, ale oni ubližovali dětem!
Ráda bych Mavě pomohla a zbavila ji nepříjemných vzpomínek, ale byly bohužel velice těsně provázány s celou řadou událostí a prožitků. Pokud bych dané vzpomínky jakkoliv poškodila, mohla by snadno přijít i o spoustu dalších.
A tak jsem se místo toho rozhodla ji pomstít. Viděla jsem, kdo jí ubližoval a kde. I když mě netěšil návrat do Lati – na černokněžníky, byť pod ochranou Konkláve, se tu nedívali dvakrát přátelsky –, neexistovalo nic snazšího než vtrhnout do domu pochybného ranhojičského cechu a zabít všechno, co mi přijde pod ruku. Jak moudře podotkl Echev, příště bych ale možná měla radši nejprve klást otázky a až potom se uchýlit k nepřiměřenému násilí s následkem smrti. Ne, nelituji toho, co jsem udělala. Jen by nejspíš opačný postup byl ve výsledku trochu praktičtější. Jistě, dokážu z mrtvých dostat to, co potřebuji. Jenže jen po určitý čas. A dnes jsem se trochu unáhlila…

Zatímco Echev procházel pokoje našich obětí, já se porozhlédla jinde. Podařilo se mi bez větších obtíží najít pracovnu, zahlcenou stohy papírů s poznámkami a nákresy. Jeden z místních ranhojičů byl nadaný kreslíř, protože jeho črty lidského těla a vnitřních orgánů vypadaly skutečně působivě. Pokud člověk pominul skutečnost, jak přišel k jejich předloze.
Listovala jsem deníky, kterých se tu povaloval bezpočet. Jednalo se o záznamy různých pacientů a průběhů jejich léčby. Přišlo mi fascinující, že oni podle všeho opravdu věřili, že některým těm dětem pomáhají. O jejich přínosu pro stále více se rozmáhající vědu ani nemluvě. Zjevně se zaměřovali i na zvířata, na nichž dělali různé pokusy. Netroškařili – fušovali do ledasčeho. Kdo ví, čeho by za chvíli byli schopni…
Narazila jsem na útlou knížečku, která skrývala seznam jmen. Některá byla přeškrtaná – mezi nimi se nacházelo i to Mavino. Z toho jsem usoudila, že šlo o ty, kteří už jim prošli rukama. Jiná jména ale stále čekala, až na ně přijde řada. V některých případech se dalo dle krátkých titulů rozeznat, že jde o šlechtice – zdejší prominentní dětičky. Tohle by rozhodně mohlo zajímat velmistra Řádu…
Natolik jsem se zabrala do čtení, že mě Echev vylekal, když se neslyšně připlížil a položil mi hlavu na rameno. Vzhledem k tomu, že byl o víc jak půl hlavy vyšší, to pro něj nepředstavovalo problém. Využil situace, aby pohledem přelétl pár řádků, které jsem právě pročítala.
„Taky jsem našel něco zajímavého, měla by ses na to podívat.“
Přikývla jsem a vzala ze stolu brk. Jeho hrot jsem namočila v otevřeném kalamáři a narychlo naškrábala do knihy pár vět.
„Zařiď, aby to našel Řád.“
Echev si mě nedůvěřivě změřil, ale pak si knihu vzal. Než odešel, ukázal mi místnost, o níž mluvil. Byla plná věcí naložených v páchnoucí tekutině, která dráždila mé smysly. V nádobách různých velikostí tu plavaly orgány i drobná zvířata. Cítila jsem, jak mi pod náporem toho všeho proniká do těla více magie, než bývá běžné. Musím se uklidnit, jinak bych to tady mohla srovnat se zemí. Vzhledem k tomu, že jsem chtěla Řádu ukázat, co se jim dělo pod nosem, aniž by si toho všimli, nebylo by ode mě moudré zničit všechny důkazy toho, co se tu odehrávalo…
Pak mou pozornost upoutal šramot ve vzdálenějším koutu místnosti a já pochopila, co mi chtěl Echev ukázat. V malé kleci tam ležel chomáček zažloutlé srsti. Netušila jsem, kde k němu zdejší fanatičtí ranhojiči přišli, ale měli tu zavřené mládě arsa – kočkovité šelmy žijící více na severu, v Mowaku či Radasu. Kvůli jejich husté srsti jim zdejší teplé podnebí příliš nevyhovovalo.
Bez potíží jsem klec rozbila a vzala kotě do náruče. Bylo zesláblé a ještě hodně malé, mohlo být nanejvýš lunu a půl staré – ještě ani nemělo viditelné špičáky, které arsům v dospělosti o několik palců přerůstají z horní čelisti –, mělo by ještě pít od mámy. Podle barvy srsti šlo o albína – arsové mívali srst v odstínech hnědé –, proto nejspíš tolik zaujalo bývalé obyvatele tohoto domu…
„Kde ses tady vzal?“ zeptala jsem se zbytečně a pohladila kotě po hlavičce. Po rychlé obhlídce jsem našla misku s mlékem, kterou tu pro něj měli nachystanou. Namočila jsem v něm prst a nabídla ho mláděti. Sotva si k němu přičichlo.
„Vezmu tě s sebou, ale musíš se trochu snažit!“ pokárala jsem ho, zatímco jsem ho i s miskou nesla do pracovny. Tam mě také našel Echev – s prstem od mléka v tlamičce malé šelmy, která ho hladově olizovala.
„Vidím, že sis našla nového zvířecího přítele,“ podotkl s úsměvem, zatímco se opíral o rám dveří a pozoroval mě.
„Předpokládám, že tě napadlo totéž, co mě,“ nadhodila jsem.
„Pokud mluvíš o tom, že by se Mavě v její kočičí podobě hodil nějaký společník, pak ano.“
Jedno se Echevovi nedalo upřít – měl výtečný pozorovací talent a odhad na lidi. S malou měničkou se sice seznámil jen krátce, během setkání cestou sem, přesto si o ní už dokázal udělat obrázek. Který se příliš nelišil od toho mého, ačkoliv já s ní strávila mnohem více času. Proto mě nijak zvlášť nepřekvapilo, že na děvčátko myslel, když arsa našel.
„Ale veze se s tebou, pod košili si ho strkat nebudu.“ Tím zcela zabil svou předchozí starostlivost.
Chytila jsem kotě za volnou kůži na krku a zdvihla ho. Nakrčilo čumák a zasyčelo na mě, což mě rozesmálo.
„Zjevně si budete s Mavou skvěle rozumět!“


Zuzana Hartmanová

Zuzana HartmanovaNarodila se ve znamení Býka v roce 1990 ve slavné kolínské rovině, o níž pojednává lidová píseň, a jak to vypadá, pravděpodobně tam zapustila kořeny natrvalo. Už od útlého věku ví, že kniha je nejlepší přítel člověka, a tento vztah se pilně snaží utužovat. Pracuje jako knihovnice v oddělení digitalizace Městské knihovny v Praze a v mezičase odbíhá k recenzování knih pro webzin Dagon.cz.
Čte především fantastiku, ale nepohrdne ani historickým či detektivním románem. První fantasy knihou, kterou přečetla a která ji zároveň nejvíce ovlivnila, byl Dračí princ od Melanie Rawn. Jednoho krásného rána si řekla, že zkusí napsat vlastní příběh, a od toho okamžiku nebylo cesty zpět…
V roce 2017 jí vyšla první kniha s názvem Noční labuť u nakladatelství Gorgona Books, která vypráví o osudech nekromantky Nixariem ze Zarthu.

Autorkou fotografie je Kateřina Hurtová.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeNoční labuť

Hartmanová, Zuzana

Gorgona Books, 2017

Napsat komentář