Přinášíme vám ukázku z knihy Královna ze Železné hory,
kterou vydalo nakladatelství Klika.

Požár

Ve Slunečném městě také pocítili jaro, nebyl to ale zpěv ptáků, co večer rozezvučel ulice. Velitel tudy vedl Riana, pro nějž měl nějakou práci mimo úkryt. Mladý kovář tak uviděl po dlouhé době nebe nad hlavou, pohlédl na hvězdy a bodlo ho u srdce. Otázal se velitele, který zde žil: „Nepřijela do města poslední dobou skupina cizinců?“ Brány byly otevřené. Připadalo mu, že tu nikdo nějak bedlivě nehlídá vstup do pevnosti.
„Kdepak, jen pár známých obchodníků z Růžového přístavu, o cizích bych dostal hlášení. Pokud přijede někdo z daleka, lidé se na něj lepí jako mouchy na med. Je jim jedno, jestli si cizinec vymýšlí, jsou dychtiví po příbězích z neznámých zemí. Těchto ničemů si užili dost, umí jen pít a řvát.“ Ukázal s odporem na krčmu plnou rozjařených vojáků. Někteří se pokoušeli o něco, co jen vzdáleně připomínalo zpěv. „Naštěstí začali s přípravami na cestu,“ pokračoval znechuceně velitel spiklenců. „Už dlouho ožebračují a obtěžují naše lidi. Doufám, že vypadnou co nejdříve. Čekali na nějakou posilu od pobřeží, prý se tam ale strhla hrozná bouře. Kéž je moře všechny pohltilo!“
Rian zbledl. V duši mu křičel jeho vlastní hlas: „Jak jsi mohl jen pomyslet, že opustíš vlastní rodinu?! I kdyby otec zahynul, doma čeká Bet, Zefirka, hodná Ariada. Také nešťastná Brenda.“ Zároveň měl pocit, jako by z oblohy zněl hlas Luny: „Najdi královskou družinu!“
Veliteli neunikly náhlé vrásky na kovářově čele. „Chápu tvé pocity. Máš strach o svoji zemi a své nejbližší. Nevím sice, co s tebou náš pán zamýšlí, ale pokud k nám zavítá někdo cizí, snad ti dovolí s nimi promluvit. Určitě ti dáme vědět.“
Rian vynaložil hodně úsilí, aby si Ajla ničeho nevšimla. V duchu jí dal slib: „Jestli přežiji a v mé zemi zavládne klid, vrátím se pro tebe.“
Velitel ukončil výcvik, přinesl mapu města a ukazoval, které části komu připadnou na osvobozování od zbylých nepřátel. „Palác si vezme na starosti sám Bres.“
Pozornosti kováře neunikla ještě jedna mapa. Sledoval velitele, jak pouze některým obyvatelům z města ukazuje, co plánuje princ dál po převzetí vlády v pevnosti.
Svitek, odložený v koutě, zajisté obsahoval mapu Jižního království. Před odchodem majitel pergamenu rozčileně pokřikoval: „Neviděli jste mou mapu? Někde tady jsem ji nechal!“
„Nějak ti už neslouží paměť,“ podotkl někdo škodolibě.
„Mně ještě slouží všechno dobře,“ odsekl velitel. Muže to pobavilo, ale on mávl rukou. „Nevadí, však já ji najdu.“ Jediný, kdo se nesmál, byla dívka schoulená u ohniště. Rian byl blázen, když věřil, že na něm Ajla nic nepozná. Postřehla, jak je stále zamyšlený a nepozorný. Uhodla, co má v plánu. Jak vojáci odejdou, brány se uzavřou a on by už odsud jen tak neunikl. Bude chtít využít zmatku, který při odjezdu žoldáci způsobí. Její milý je opravdu rozhodnut utéci.
„Pokud nenajdu otce s družinou, nebo o nich nezískám nějakou informaci v Růžovém přístavu, zbývá mi ještě skříňka pro pána Hromové hory,“ umínil si Rian. Udělá cokoliv, jen aby přehlušil bolestné výčitky svědomí. Netušil, že dívka je jediná, kdo sleduje každý jeho pohyb, ostatní mu plně důvěřovali.
Už vůbec pak nemohl předpokládat, že v tuto dobu do Růžového přístavu dorazil chlapec s narezlými vlasy a koupil si tam koně a vůz. Kvůli babičce zde museli přenocovat. Ráno vyjedou ke Slunečnému městu a potom dál, jak si to Bran pamatoval z Olvinovy mapy. Jakmile unavená Etelin usnula, doběhl naposledy k moři.
„Měl bych ještě poděkovat siréně,“ napadlo chlapce a vyndal z ošoupané kabely lasturu. Stará brašna se hodila k obnošenému obleku spíše než k uniformě, kterou schoval do cestovního koše, aby na sebe zbytečně neupozorňoval. Jen meč a dýku si nechá pro jistotu po ruce. Musí přece chránit babičku i vzácné kameny. Zašel, co jen mohl od přístavu nejdál. Pak zatroubil na podivný nástroj. Dlouho nic nezahlédl. Stmívalo se, a tak lasturu schoval. Bran vstal a chtěl odejít. Naposledy pohlédl na živel, který mu doma nejspíš bude scházet. Vtom v dálce spatřil známou hřbetní ploutev. Siréna opravdu připlula na zavolání, jen raději zůstala v delfíní podobě.
Při loučení, jen jakoby mimochodem, prohodila: „Myslím, že jsem poznala tvého otce“.
Bran za ní málem skočil do vody. „Kde! Povídej! Byl s ním také můj bratr?“
Delfíní tělo se začalo s rozkoší převalovat ve vlnách. „Je to pořád fešák!“ napínala zvědavce.
„Okamžitě mi všechno řekni, nebo za tebou skočím! Budeš první uškrcený delfín,“ křičel nedočkavý chlapec. Sirénu ale bavilo posluchače napínat.
„S vámi lidmi je hrozná legrace,“ smála se. Znělo to jako jemné šplouchání vlnek o pobřežní oblázky. „Dobře, tak poslouchej,“ řekla postavě, zrudlé i ve tváři. „Plula jsem dlouho za lodí, která mi zprvu připadala plná pirátů. Vichr je hnal na jih od Prokletého přístavu. Nemusím ti doufám připomínat, kdo si tuhle bouři vyprosil.“ Nedbala na to, že tentokrát chlapec pro změnu zbledl, a pokračovala. „Měla jsem na příkaz Liry všechny utopit. Posádka se mi hned nějak nezdála, protože někteří z nich vypadali zbídačeně a ošuntěle. Piráti si ale potrpí na výstřední oblečení a ještě ohavnější slova. Naštěstí jsem zaslechla, jak někdo zvolal: ‚Přeci nezahyneme teď, sotva jsme vyvázli z otroctví!‘“
Bran zarýval nehty do dlaní. „Ta protivná víla to schválně protahuje.“ Netroufl si však ani hlesnout.
Siréna se převalila na druhý bok. „Pak jsem si všimla toho rezavého. Stále je povzbuzoval. Zdál se tak silný a statečný…“  Zase se začala kroutit, až když Bran naznačil, že po ní skočí, pokračovala: „Dobře, už to rychle dopovím. Ukázala jsem jim cestu do zálivu, jenže pod vodou si nevšimli zrádné skály. Vlny na ni zahnaly loď a ten zrzavý vypadl. Neboj,“ dodala rychle. „Pomohla jsem mu na břeh. Cestou k pevnině jsem se o tobě zmínila, ale tvrdil, že má jen dospělého syna a malou holku. Ty jsi však něco mezi tím.“ Delfín vypadal zase rozverně.
„Jestli si někdo z posádky povídal s delfínem, tak to mohl být jedině Ruf. Pro něj budu pořád malá holka. Takže jsou v pořádku? Kde je najdu?“
„Tak tohle mi moře nepoví. Vím jen, že se všichni dostali živí na břeh. Další den šli do rybářské vesnice, odkud jim určitě ukázali cestu.“
Bran nahlas přemýšlel: „Od té hrozné bouře už uběhla dlouhá doba, možná zatím došli domů. Musím si také pospíšit!“
„Na to bych nespoléhala. Samotný Prokletý přístav je odsud daleko na jih a vichr je zahnal ještě mnohem dál, nevyznám se ale v lidských cestách. Přeji ti, ať je brzy potkáš.“
Vděčný chlapec řekl ještě na rozloučenou: „Ani nevíš, jak moc jsi nám pomohla.“ Za odplouvajícím delfínem ještě zavolal: „Co lastura, neměl jsem ji vrátit?“
„Jen si tu věc schovej, nevíš, kam tě osud zase zavane!“
„Vyřiď tedy vřelé díky tvé paní!“
S písní moře zanikal i mizející hlas: „Jistě, vzkážu Liře, že máš dobré vychování.“

—————————–

Přečtěte si také náš článek o knize.

—————————–

Jana Brnušáková

Jana Brnušáková se narodila v Kladně, kde prožila své dětství, a kromě psaní se amatérsky věnuje fotografování a malování. V současnosti žije v prostředí Podbrdska. Zdejší krásná krajina ovlivnila její tvorbu.

Když jako začínající spisovatelka vydala Věra Nosková svou první knihu, zjistila, že ačkoli autor odvede na knize největší objem práce, procenta ze zisku mu náleží více než skromná. Založila si proto vlastní vydavatelství. Pod jeho záštitou se vydával i měsíčník a knihy autorů sdružených v Klubu českých skeptiků Sisyfos. V současnosti kromě knih Věry Noskové vydává i knihy ze dvou edic, Kenyho VOLEJ (edice vodáckých publikací a knih) a edice Otevřeno, ve které vycházejí knihy externích autorů.
Rodinné nakladatelství Klika sídlí v soukromém bytě a nemá žádné zaměstnance, pouze externí spolupracovníky.

Související knihy

Brnušáková, Jana

Nakladatelství Věra Nosková – Klika, 2017