Čtení ke kávě: Spolucestující (Hana Militká)

Spolucestující

25.10.2016 Hana Militká 3 komentáře

Cestování po Praze zabere hodně času. Mnozí se mezi spoustou lidí cítí osaměle. Pokud se však umíte dívat kolem sebe, občas se i zasmějete. O jedné takové poměrně krátké cestě si můžete přečíst právě teď.

Sedím v tramvaji. Jedu domů. Vyhlížím oknem ven. Radši jezdím tramvají než metrem. Výhled z okna stojí za to. Praha je nádherná.
Nedaleko sedí dva starší lidé.
„Koukni se na svý ruce. Máš je samej flek. To jsou stařecký skvrny.“
„Ne. Pleteš se. Tohle je znamení, že mi špatně fungujou vnitřní orgány nebo co.“
„Ty seš kripl na játra? Nebo na ledviny? Proč jsi to neřekla hned na začátku. Dal bych si na tebe majzla.“
„Prosím tě. Nepanikař. Zajdu k doktorovi. Dá mi prášky. Flíčky zmizej.“
„Myslíš stařecký skvrny? Ty už nikdy nezmizej.“
„Říkám ti snad jasně, že je to něco jinýho. Slyšela jsem v rádiu, jak to doktor vysvětloval. Je to vod jater, nebo čeho.“
„Jo, vod jater budeš mít asi žlutý bělmo na vočích. Ty fleky na rukou jsou určitě stařecký.“
„Nekecej blbosti. Nemám žlutý voči. Nejsem Číňan.“
„To vím, že nejseš Číňan. Leda Číňanka. Určitě bych si všim, kdybys byla chlap,“ kření se smyslně.
„Neřvi na celou tramvaj. Co si o mně budou lidi myslet?“ rudne stařena.
„Co by si mysleli? Že seš pořád ještě k světu. Tebe ani důchoďák nezastaví. Seš pořád děsně žádoucí,“ svítí mlsně starci očka.
„Ty toho tak vo mně víš,“ šeptá stydlivě.
„Vím všechno, co potřebuju. Vím i to, že máš na rukou stařecký skvrny,“ usmívá se poťouchle.
„Koukám, že nedáš pokoj. Abych tady neřekla nahlas, že chrápeš.“
„No a co má bejt? Chrápe každej pořádnej chlap.“
„Jo? Ale ne tak jako ty.“
„Prosím tě. Co může bejt jinýho na chrápání?“
„Ty totiž chrápneš a prdneš,“ vítězně se rozhlíží po cestujících.
„To je nesmysl,“ šeptá zahanbeně.
„Prdneš a děsně smrdíš.“
„Kecáš,“ vyhrkne naštvaně.
„Smrdíš tak, že se to nedá vydržet,“ končí souboj ránou z milosti.
Tramvaj zastavuje.
Stařík se hrne k výstupu.
Stařenka ho následuje. Rozhlíží se vítězně po cestujících.
Tuhle bitvu vyhrála.
„Neměl si začínat. Nejsem žádná stařena. Stařecký skvrny neexistujou,“ hrdě vystoupila.
Do tramvaje se přihrnula třída osmiletých dětí se dvěma učitelkami.
Najednou je všude plno štěbetání.
„Všichni se pevně držte!“ zavelí jedna z učitelek.
Několik dospělých se podvědomě chytne držadel pevněji.
Dvě dívky stojí na špičkách. Drží se pohyblivého ucha nahoře. Jsou nadšené, jak dosáhnou vysoko. „Už jsme skoro dospělé,“ usmívají se. Přitom baletí, aby se na špičkách udržely, přestože tramvaj drncá.
„Dneska jsou ty holky divočejší než kluci,“ prohlásí paní za mnou.
„To byly vždycky,“ ozve se na celou tramvaj sušinka středního věku stojící nade mnou. Usmívá se blaženě při nějaké vzpomínce.
„To není pravda!“ odporuje paní. „I když vlastně…, vzpomínám si, že jsem víc kamarádila s klukama než s holkama.“
„Vidíte, já to říkal,“ rozzáří se sušinka.
Mezi cestujícími proběhly záhadné úsměvy. Každému z nich tato slova něco zajímavého připomněla.
Uprostřed stojí dva kluci bez držení. Očividně řeší nějakou mezinárodní situaci. Přece se při tak důležitých záležitostech nebudou držet jako malí.
Tramvaj zastavila. Sušinka se nahlas srdečně loučí s půlkou tramvaje. Pár lidí vystupuje.
„Někdo si sedněte,“ zavelí silný učitelčin hlas. „Aha, správně, sedla si paní učitelka.“ Za chvíli následuje příkladu kolegyně. Sesune se na uvolněné sedadlo.
Baletky se neustále drží na špičkách.
Zbytek cesty se taky potutelně usmívám.
Že by mi debata o zlobivých holkách něco připomněla?

Možná…

Hana Militká s maminkou Miladou Militkou

MgA. Hana Militká

MgA. Hana Militká vystudovala základní školu ve Svobodných Dvorech. Poté střední ekonomickou školu v Hradci Králové. V devatenácti letech vyhrála Wolkerův Prostějov v recitaci. Byla přijata na JAMU, obor herectví. V Brně na studiích si užila hodně legrace i hostování. Byla v ročníku s Nikou Brettschneiderovou, Marcelou Večeřovou, Evou Gorčicovou, Zdenou Moučkovou, Evou Lapešovou, Renatou Doleželovou, s Miroslavem Donutilem, Pavlem Zedníčkem, Františkem Horáčkem, Ivošem Hyršem, Svatoplukem Skopalem, Pavlem Trávníčkem a dalšími. Stala se členkou Divadla na provázku. V roce 1981 odešla do Prahy. Hrála v několika filmech vynikajících režisérů. Spolupracovala se slavným režisérem Jurajem Herzem na filmu Zastihla mě noc, na seriálu Wolfgang. S Jurajem Jakubiskem na filmu Frankensteinova teta, Perinbaba, s Jaromilem Jirešem na filmu Lev s bílou hřívou, s Janem Svěrákem na filmu Kolja, s Pavlem Hášou na Povídkách Malostranských, s Jiřím Krejčíkem a dalšími. Pro švýcarskou televizi ztvárnila roli Mileny Jesenské v němčině ve filmu Wer war Kafka, režie Richard Dindo. Mezi divadelními režiséry byla vynikající spolupráce s Petrem Scherhauferem, Ivo Krobotem, Mirkem Krobotem, Evaldem Schormem, Janem Antonínem Pitínským, Zbyňkem Srbou. Nyní spolupracuje s režisérem a šéfredaktorem nakladatelství Krigl panem Jiřím Halberštátem jak na svých knihách, tak na vystoupeních u příležitosti křtů knížek, při každoročním setkání v klubu Golem, na různých slavnostních představeních. Hostuje v Národním divadle. Povídky z povětří vyšly zjara roku 2013, detektivní román Záhadný šepot spatřil světlo světa zjara 2015. O rok později vydává opět nakladatelství Agentura Krigl další detektivku
Pronikavý smích. Povídky z povětří se objevily v nakladatelství E-knihy jedou Martina Koláčka jako první elektronická kniha Hany Militké začátkem února 2016, zjara vyšel napínavý román Vilma. Nyní vychází román Sára.