„Vydávat knihy pod křídly nakladatele je pro autora jednodušší“, říká Blanka Hošková

BLANKA_HOSKOVA__nahled
V nakladatelství Jota přišla před Vánoci na svět nová kniha brněnské autorky Blanky Hoškové. O jejích začátcích i o novince s názvem Zlato(v)lásky jsme si povídaly v našem rozhovoru.

BLANKA_HOSKOVA__jpgBlanka Hošková (*1967) se narodila v Brně, vyrůstala v Modřicích. V období dospívání se věnovala psaní poezie a v čase, kdy jí začala dospívat dcera, si našla nového koníčka: psaní románů. V nakladatelství Jota jí vyšly knihy Láskobraní (2014), Kamilenky (2015), Horko domácího krbu (2015) a Zlato(v)lásky (2015), které jsme vám představili v naší recenzi. Píše o problémech současných lidí a její hrdinky se podobají ženám, které potkáváme na ulici.

O tom, jak těžké bylo ke čtenáři dostat první knihu, a o literární minulosti i budoucnosti jsme si povídaly v našem virtuálním rozhovoru.

 

Na Vašich stránkách se může každý dočíst, kdy a proč jste začala psát, ale nikde jsem nenašla, zda je nyní psaní Vaší „profesí“ či koníčkem. Lze se psaním v současné době živit?

Ano, já se psaním živím. Bohužel ne jako spisovatelka. 

Pracovala jsem jako energetik na bytovém družstvu a psaní jsem měla jako koníčka (začala jsem psát na podzim r. 2011 pro radost a za půl roku jsem si vydala svoji „první vlastní“ knihu). Zjistila jsem, že mě psaní baví, a tak jsem u tohoto krásného koně zůstala. Bohužel jsem však musela změnit zaměstnání a klikaté cestičky osudu mě zavedly do mezinárodní internetové společnosti, kde se nyní živím jako produktový copywriter. To znamená, že se celý den „živím psaním“, tedy jako textař. Osm hodin denně sedím u stolu se dvěma monitory s prsty položenými na klávesnici a se snahou podat co nejlepší kreativní výkon. Tato činnost mě živí. Paradoxně teď chodím z práce tak „vypsaná“, že na moji zálibu mi zbývá čím dál méně energie, času a hlavně inspirativních podnětů.

Ale abych odpověděla na váš dotaz: myslím si, že „obyčejný“ spisovatel se u nás neuživí. Otázkou zůstává, jakou měrou k zisku za prodané knihy přispívají vedlejší aktivity, jako jsou besedy, autorská čtení, příp. hostování v TV pořadech apod.

V biografii máte uvedeno, že jste psala básně. Nemáte chuť se k nim vrátit? Nebo si je celý život střádáte „do šuplíku“ a jednou je třeba vydáte?

Ano, básničky jsem psala ve věku 17 a více let. Potřebovala jsem se vypsat ze svých lásek, trápení, ale i radostí a pocitů štěstí. Bohužel moje největší skvosty už jsou nenávratně pryč, neboť jsem svá první díla psala v textovém editoru „T 602“ a ukládala je na disketu. Než jsem se nadála, všechno se tak rychle změnilo, že jsem s novým moderním PC zjistila, že disketa už mi je k ničemu. Dneska už nemám ani tu disketu. K poezii už se asi nevrátím, protože si myslím, že to je žánr hodně subjektivní. Člověk se někdy vypisuje ze svých pocitů takovým způsobem, že tomu nerozumí nikdo jiný než on sám. Já cítím, že už jsem jinde, a chtěla bych svojí tvorbou oslovit širší okruh čtenářů, resp. čtenářek.

Pomáhá Vám nějak básnický cit při psaní prózy?

Poezii píší lidé, vnímaví a citliví na jemné nuance života. Pocity, krásu, přírodu, chutě, vůně, roční období, noc, den. Umí je popsat lépe než člověk, který se nad takovými věcmi ve svém uspěchaném životě příliš nepozastavuje. Myslím si, že já toto vnímat dokážu.

Zlato(v)lásky jsou Vaší čtvrtou knihou vydanou v nakladatelství Jota. Ráda bych se zeptala, zda je jednodušší knihu vydat sama, jak jste udělala u titulů Prohraná výhra, Podruhé neznamená opakovat, Horko domácího krbu (ten vydala posléze v roce 2015 i Jota), Dietnikum a Kdo s koho, nebo pod křídly nakladatele?

Na to vám odpovím trochu obsáhleji. Pokud jsem si vydávala knihy sama, potřebovala jsem si napsaný příběh nahrát na flashku a zajít s ní do tiskárny. Poprosit kamaráda grafika, aby mi navrhl přebal, a jednoduše si nechat vytisknout brožovaný náklad ve výši 30 ks. Potom s dcerou knihy vyzvednout a v batůžku přinést domů. A radovat se. Pak už následuje proces oslovování kamarádek s vysvětlováním, že jsem napsala knihu a byla bych ráda, kdyby si ji koupily. Těch třicet prvních výtisků bylo tenkrát málo…

A takhle to pokračovalo. V podstatě podobný proces, jen těch knih už jsem si nechala udělat víc a oslovila jsem svého grafika (viz moje webovky), mého velkého rádce a pomocníka, aby mi pomohl uspořádat první autorské čtení a křest knihy. On vytvořil plakát, a coby kulturně činný člověk uvedl vše potřebné do pohybu. K tomu, aby byla akce úspěšná, jsem opět potřebovala všechny své kamarádky, kolegyně a známé. A jejich kamarádky, kolegyně a známé. Měla jsem štěstí. Mám kolem sebe skvělé lidi. Kdo mohl, ten mě podpořil, včetně několika mužů, kteří jsou dodnes mými čtenáři (nebo to alespoň tvrdí a knihy si kupují). Tímto způsobem jsem si sama vydala a uvedla na svět tituly: Prohrané výhry, Podruhé neznamená opakovat, Horko domácího krbu, Dietnikum a Kdo s koho.

Protože jsem si tímto vším vlastně plnila svůj sen, neznala jsem překážky. Našla jsem si nejlevnější a nejvstřícnější tiskárnu, našla jsem si paní profesorku češtiny, která mi dělala korektury, našla jsem si okruh svých čtenářek, a dokonce jsem si našla i lokálního distributora, který si vzal několik brožovaných výtisků a nabídl je do kamenných obchodů. Dodnes jsou ještě některé kousky na pultech. Už jsou ale vzácností, protože tato jejich původní podoba už nikdy nikde nebude k dostání.

Ač už mám dneska všechno jednodušší, mám dojem, že pokud člověk chce a jde si za svým, dokáže to. Je na cestě k nějakému cíli, a aniž by vlastně tušil, jakou konkrétní podobu ten cíl nakonec bude mít, baví ho i ta cesta.

Můj původní sen byl vydat knihu. Dneska už se mi zdá o něčem jiném.

Co se týká křídel nakladatele, je to všechno (pro autora!) daleko jednodušší. Jeho jediným úkolem je napsat dobrou knihu. O všechno ostatní už se postará tým nakladatelství, se kterým autor uzavře smlouvu.

Odpověď bych tedy shrnula takto: pokud má někdo stejný sen jako já a chce dostat svá díla na pulty všech velkých obchodů a na noční stolky čtenářů, musí potkat ve správný čas na správném místě správného člověka. A mně se to loni v červnu podařilo.

Vaše knihy jsou psané čtivě a velice lehce. Konkrétně u Zlato(v)lásek jsem měla pocit, že opisujete ze života. Je ta lehkost tvorby skutečností (jdou Vám slova na ruku, tedy do prstů sama), nebo musíte text tvrdě, jak se říká, „vysedět“ a tu samozřejmost, s níž působí, jim „vnutit“?

Lehkost slova se mi víceméně daří sama. To je ten potenciál, který jsem v sobě objevila, respektive mé kamarádky, jež stály na začátku té mé cesty a vydatně mě povzbuzovaly a podporovaly. Co se mi skvěle daří, je to, že si oblíbím nějaké slovo, které je potom v jedné knize stokrát. Při následném čtení musím hledat synonyma či náhradní způsob, jak myšlenku jinak, šikovně obejít.

Vaše Zlata řeší problémy ženy, která dlouhou dobu žila jen pro rodinu, ale nově se chce uplatnit i v zaměstnání. Chce něco dokázat. Proti ní stojí Renda, který na první pohled působí jako lehkomyslný floutek. Jak Vás napadlo postavit tyto dva světy proti sobě? Setkala jste se sama s někým takovým? Leč ne vše je takové, jaké se zdá. Tím, že příběh vyprávíte z pohledu Zlaty i Rendy, jste docílila toho, že se čtenářky mohou vžít do obou hrdinů. Ani jeden díky tomu nevychází jen černě nebo bíle…

Víte, moje první knížka (Prohrané výhry) byla na téma problém s otěhotněním. Deset let jsem chodila po všech možných čertech (byla jsem jednou z prvních adeptek, kdy byla metoda IVF ještě v plenkách – to je taky příběh na knihu) a snažila jsem se o miminko. Ve třiatřiceti letech jsem se dočkala krásné holčičky. Tak vznikla de facto moje představa, o čem vlastně chci psát své knihy. O problémech současnosti, týkajících se nejen žen, ale rodin vůbec. Od toho okamžiku už byl jen krůček k dalším tématům: skrytý alkoholismus, závislost na automatech, syndrom opuštěného hnízda, prázdninová romance, domácí násilí a šikana na pracovišti. Všechno se to dnes děje za okny domů a dveřmi domácností.

Chtěla jsem napsat o šikaně na pracovišti, neboť mi bude padesát let a od žen v mém blízkém okolí často slyším, co všechno musí v práci zkousnout a jak se k nim chovají mladí ambiciózní šéfové. To je téma, o němž se moc nemluví, ale které bolí a zraňuje. Jsou to ženy, které v životě porodily a vychovaly děti, staraly se o domácnosti, vydělávaly peníze a teď si musí nechat líbit rozmary a mnohdy zbytečné manýry mladých lidí, kterým by mohly dělat mámy.

Když jsem začala sbírat jednotlivé příběhy a „listovat“ ve světě psychologie, zdálo se mi potom to téma jednoduché. Uměla bych popsat sama sebe, jak trpím, když se po mně vozí třicetiletý kluk a chce ode mne stejné výkony, jako dnes podávají mladí dravci, kteří měli ve škole povinnou angličtinu a výpočetní techniku. Tak jsem si to trošku ztížila a napsala jsem to obráceně. Mladého kluka šikanuje stará baba. A právě v průběhu toho psaní jsem si uvědomila, že nic není černé nebo bílé. Že každý z nás má pro svoje chování opodstatnění, nebo alespoň vysvětlení. To se mi snad podařilo ve Zlato(v)láskách objasnit a popsat.

S odstupem času jsem si po odchodu z jedné práce, kterou jsem měla ráda, uvědomila, že jsem psychický teror na pracovišti vlastně také zažívala. Něco málo jsem si z toho vzala do příběhu, který právě v těchto dnech vzniká. Ale víc neprozradím.

Moc se mi líbila i postava manžela Zlaty – Lukáše. Sice místy působí jen jako vědec zažraný do své práce, jinde však pronese moudro, které značí, že o problémech, které odmítá řešit, přemýšlí, takže i přes negativní aspekty vyznívá kladně. Má tato postava nějaký konkrétní vzor?

Asi ano. Všechny moje postavy vznikají na existenci těch skutečných. Někdy jsou to spojené tři, čtyři osoby dohromady, jindy je to propletené třeba s postavou právě běžícího seriálu nebo autorkou příběhu v ženském časopise. Všechno reálné, co se děje kolem mne, zužitkuji ve prospěch knihy.

A pokud bych měla odpovědět na otázku upřímně: až v okamžiku, kdy jste mi ji položili, se mi vybavil maminčin bratr. Takže ano.

Osobně si myslím, že Vaše Zlato(v)lásky žádný happy end nepotřebovaly, přesto jste jej do epilogu vložila. Proč?

Protože každá žena má šanci na lepší budoucnost. Ať už prožívá cokoliv špatného, je to vždycky jen dočasné. A záleží jen na ní, jak to všechno dopadne, jak to zvládne a ustojí. A já jim chci dát naději. Ve svých knihách jim napovídám, že všechno záleží na nich samotných, na jejich rozhodnutí, odhodlání a vnitřní síle. V neposlední řadě na jejich rodině, přátelích a blízkém okolí.

Co Vás těší a co Vás nejvíc zaměstnává?

Těší mě psaní a nejvíc mě zaměstnává zaměstnavatel. Můj chlebodárce.

A na co se od Vás můžeme těšit my?

Na nový titul. Jak jinak?

Děkuji Vám moc za rozhovor i za upřímnost, s níž jste odpovídala na moje všetečné otázky. Budu se tedy spolu s s ostatními čtenářkami moc těšit na další setkání prostřednictvím nových knih a Vám přeji, abyste měla vždy dost času i inspirace pro svoji tvorbu.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeZlato(v)lásky

Hošková, Blanka

Jota, 2015

zobrazit info o knizeKamilenky

Hošková, Blanka

Jota, 2015

zobrazit info o knizeHorko domácího krbu

Hošková, Blanka

Jota, 2015

zobrazit info o knizeLáskobraní

Hošková, Blanka

Jota, 2014

„Vydávat knihy pod křídly nakladatele je pro autora jednodušší“, říká Blanka Hošková - DISKUZE

Počet reakcí: 1
  1. Jana napsal:

    Tak dobře, jako se čtou Tvé knihy, Blaničko, tak dobře se čte i rozhovor s Tebou.
    Ať se Ti taky knihy dobře píšou, Ti i nám (trochu sobecky) přeji. :)

Napsat komentář