Rozumíme si?

natisk_Zlato(v)lasky.indd
Celý náš život budujeme a rozvíjíme vztahy – v rodině, ve škole, v práci. Umíme si ale porozumět? Chápeme, proč náš protějšek jedná zrovna tím způsobem, který nám nejvíc ubližuje? A rozumíme vlastně sami sobě?

Pokud si i vy občas kladete otázky tohoto typu, pak vás po duši pohladí novinka z pera brněnské autorky Blanky Hoškové (*1967). Její knihu Zlato(v)lásky vydalo nakladatelství Jota, stejně jako předchozí Kamilenky, Horko domácího krbu či Láskobraní.

Nejedná se o žádnou psychologickou motivační příručku na téma, jak si lépe porozumět, ale o laskavé, řekla bych spíše ženské čtení. Ale i přes šťastný závěr bych knihu neházela do rance s nápisem „červená knihovna“, protože svůj smysl má i bez onoho klišé „a žili šťastně až do smrti“. To je spíš takový bonus navíc.

Hlavní postavy jsou dvě. Zralá žena Zlata (ano, proto ten název), která po letech strávených doma péčí o děti a tchyni hledá uplatnění na trhu práce a je odhodlaná světu ještě něco dokázat. Oproti ní stojí Renda, sebevědomý floutek, mladík z bohaté rodiny, pro nějž je práce nutné zlo. Dvě rozdílné povahy, dvě odlišné generace, oba, plní předsudků o tom druhém, hledají společnou řeč na kolbišti koupelnového studia. Ona z uklízečky povýšila na vedoucí směny, on se stal jejím podřízeným. Zlata má pocit, že Renda nic není schopen udělat správně, on si zase myslí, že se jí ničím nezavděčí.

Můj úkol je nyní u konce, je třeba se porozhlédnout a jít dál. Vydat se jiným, správným směrem. A záleží už jen na mně samotné, kterou stranou se vydám. Důležité je vidět cíl. Vidět cíl a zase si za ním jít. Dosáhnout ho a vychutnat si pocit dalšího životního štěstí. (str. 81)

Ale možná je to jen proto, že neznají navzájem své světy. Zlatu tíží problémy jejích dětí a Reného zdravotní stav matky. Kdyby navzájem věděli o svých starostech, určitě by neměnili. Jenže…

Asi to také znáte. Často máte pocit, že tomu druhému se žije snáz, když nemusí řešit vaše problémy. Oč by bylo lehčí si říct, že každý má své trápení, a neplivat na okolí jedy způsobené vlastní frustrací?

Ráno jsem si krájela v kuchyňce na plátky tvrdý sýr a najednou mě zničehonic napadlo: sytý, syn, sýr, syrový, sychravý, usychat, sýkora, sysel, sýček, syčet, sypat. Jsem už z toho paranoidní. Sýr. Krájím. Syn. Daleko. Sychravý. Počasí. Usychat. Já. Syčet. Škrtič. Sypat. Popel na hlavu. Znechuceně jsem odložila nůž a sýr jsem vrátila do ledničky. Sytý. Hladová.
Sytý hladovému nevěří. (str. 171)

Oddíly knihy psané z pohledu jedné a druhé strany se střídají. Oba vypravěči líčí střety ze svého úhlu pohledu a v kontextu celého jejich života čtenář vnímá, jak jsou k sobě navzájem nespravedliví a necitliví. Přitom oba touží po tom stejném: spokojeném naplněném životě.

Bylo to zvláštní. Přiznání vlastní porážky nebolelo. Možná jsem na chvíli zaznamenal pocit jakési pýchy. Teda v dobrým slova smyslu.
Dobrovolně jsem hodil svoje ego do pračky. A jsem zvědavej, co vytáhnu. Pár dnů ho tam nechám. Ať se propere. (str. 107)

Blanka Hošková napsala velmi realisticky působící příběh, který je jakoby opsán ze života. Dokonale jsem se dokázala sžít s její Zlatou, která se v domácnosti cítí nejlépe, nicméně poněkud nedoceněně, a touží po uznání v práci. Nemá žádnou praxi, a tak drapne svoji příležitost za pačesy. Ve své snaze obstát jde až „přes mrtvoly“. Opravdu jsem jí hluboce rozuměla.

Je zvláštní, jak ženy, obzvlášť matky s dětmi, musí v naší společnosti neustále dokazovat, že svoji práci zvládnou… A mladí muži jsou naopak přijímáni i se svými nedostatky. Nebo to tak není?

Každopádně Blanka Hošková ve svých Zlato(v)láskách otevírá prostor k úvahám o životě. Jaké je mé místo, kde budu užitečná, co mě naplňuje? Proč ten druhý jedná tak, jak jedná, co ho trápí, jaké má starosti? Prostě nás učí se dívat na problémy a konflikty i z druhé strany a to je moc dobře.

Nečiní tak však násilně, ani primárně didakticky, ale příjemně v čtivě sepsaném příběhu, který by mohla prožít každá z nás. A jako bonus přidává moudra jako z psychologické poradny:

„Všechno na světě je těžké, než to začne být snadné,“ pohladil mne Lukáš svými posledními slovy na dobrou noc a opravdu mi tím pomohl po dlouhé době ke klidnému spánku. (str. 206)

Prožíváte-li tedy ne příliš snadné období, nechejte se povzbudit Zlato(v)láskami. Ale přečíst by si je měli i ti, kterým zatím vše vychází, protože všechno „má svůj konec“…

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeZlato(v)lásky

Hošková, Blanka

Jota, 2015

Napsat komentář