Přinášíme vám ukázku z knihy Kde jsi, Pierote?, kterou vydalo
nakladatelství Grada.

Zapojte se do vánoční soutěže s Gradou pro děti, ve které můžete vyhrát nejen tuto knihu, ale i mnoho dalších!

Kapitola I

„Tak dělej, holka, dělej, svlíkej se. Proboha, co sem to ta agentura zase poslala?“ rozkřikl se režisér a nervózně pohlédl na hodinky. „Dvě hodiny natáčecího času v pytli, a my máme sotva jeden obraz.“
Žorža se zmateně rozhlédla kolem. Skupinka asi patnácti dívek se sebevědomě odhalenými ňadry se pochopitelně stala středem zájmu všech přítomných od asistenta režiséra po osvětlovače.
„Jako by v životě neviděli svlečenou holku, viď?“ poznamenala vedle ní kostymérka Zuzka. „Ale neboj, viděli jich spoustu, takže klidně sundej to tričko a běž mezi ostatní. Stejně jsi tam jenom do počtu.“
„No, pěkně děkuju, já tady dávám všanc svoje tělo a ono je to jen do počtu,“ brblala Žorža a rozechvělá málem až do třesavky konečně přetáhla tričko přes hlavu.
Věděla, že má hezká prsa, ani malá, ani velká a přesně ten kulatý tvar, jaký si některý ženský nechávají nacpat pod kůži v podobě silikonových polštářků. Bradavky míří malinko nahoru, jako by se nadýmaly pýchou, ale když je Žorža vzrušená, míří svými bradavkami přímo před sebe. Mohla by teď kolem těch kamer kráčet jako královna, jenže místo toho se s kulatými zády a nepřirozeně propadlým hrudníkem zmateně choulí do příliš malých dlaní.
„No no, my vás neukousnem,“ chechtá se rekvizitář.
„Spíš mám strach, aby mi z toho nepraskla v objektivu čočka,“ přidá se kameraman a Žorža letí do houfu ostatních dívek jako splašená.
Ale to už z karavanu, který k rybníku přitáhli hned brzy zrána, aby hercům vytvořili aspoň nejnutnější zázemí, přichází Soňa v modrých minišatech. Žorža Soňu nesnáší, protože Soňa je opravdová herečka a v tomhle filmu hraje hlavní roli. Prsa teda nic moc, ale mluví jí to dobře, to i Žorža musela uznat. Loudá se ke břehu, nijak nespěchá, aby si cestou ještě stihla přemumlat věty příštího obrazu.
„Tak, Soničko,“ přede režisér kocouří tóninou, „natočíme to s tou loďkou. Pod tebou budou čtyři potápěči, který loďku kladkou stáhnou pod hladinu. I s tebou, pochopitelně. Trochu to šplouchne, ale neboj. Ty vyplaveš směrem ke břehu, aby tě kamera měla pořád čelně v záběru, jasný? Doplaveš na mělčinu, postavíš se a spustíš ty nadávky na Jáchyma. A pěkně zostra, Soničko, však on to snese. Jo, ty svlečený slečny rozložte na břehu,“ obrací se režisér na svého asistenta Richarda.
„Prej rozložte na břehu,“ ušklíbla se Líba. „Jako bysme byly nějaký nafukovací.“ A přidrzle se na Richardovi dožaduje, aby ji vlastnoručně položil do trávy.
„Necháme si to na večer, ano?“ odsekne Richard a Líba už sní o tom, jak ji mladý asistent režiséra večer v rákosí ulíbá k smrti.
Soňa pózuje v lodičce a na břehu je také vše připraveno.
„Dobrý, tak jedem. Kamera!“ křikne režisér a bedlivě sleduje obrazovku monitoru komicky posazeného na vyvýšenou hromádku uprostřed oblázkové pláže.
Kamera plíživě najíždí na opalující se dívčí komparz, ale ještě než stačí zamířit na Soňu balancující ve vratké lodičce, plácne ji přes prsty režisérovo stop.
„Ty holky musíme svlíknout celý,“ prohlašuje režisér nekompromisně. „Měly by splynout s prostředím, být živou součástí pláže. Měly by mít naprosto přírodní nahý těla. Když se v záběru najednou objevěj ty jejich křiklavý kousíčky plavek, úplně to rve duši.“
Asistentu Richardovi to duši nervalo, uši taky ne, ale při troše soustředění pochopil, že oči by mu to za jistých okolností rvát mohlo. K duši se zřejmě propracuje až léty poctivé režisérské dřiny, uklidňoval se a snaživě vystartoval k dívkám.
„Kalhotky dolů, kalhotky dolů,“ mával důležitě rukama a křiknul na kostymérku, ať ty jejich hadříky posbírá.
„A to se jako máme svlíknout všechny?“ protáhla Líba unylým hlasem. „A najednou, jo? Teda, chlapče, ty si troufáš.“
Chlapce její slova poněkud vyvedla z míry. Byl zvyklý si troufat, ale svým tempem a bez cizích režijních poznámek. Své soukromé scény většinou uměl režírovat přinejmenším na Českého lva.
Žorža se zděšeně posadila a s rostoucím údivem sledovala, jak jedna dívka po druhé bez okolků obnažuje svůj klín. Vylupovaly se z trojúhelníčků plavek a slunci i celému filmovému štábu vystavovaly na odiv svá pečlivě upravená ochlupení vyholená do rovnoramenných trojúhelníků, srdíček, vykřičníků a bůhví čeho ještě. Líba byla zvlášť důkladná a její podbřišek si ničím nezadal s podbřiškem šestiletého dítěte. Chudáka Richarda to donutilo poněkud uhnout očima, načež se setkal s nefalšovaným zděšením Žoržiných očí.
„Ty se nesvlíkneš?“
„Ne.“
„Ale ve smlouvě je, že jsi ochotna nechat se točit obnažená.“
Žorža zarytě mlčela.
„Tak co je to tam zase za průtahy?“ křikl na ně kameraman. „Za chvíli budu mít protisvětlo a místo točení se budeme moct jít klouzat.“
„Dělej, svlíkni se,“ sykl nervózně Richard. „Nemáš se vůbec za co stydět, jak tak koukám,“ dodal s náznakem přátelského úsměvu.
Jenže Žorža se styděla. Styděla se za svůj zarostlý klín, který neměl ani tvar rovnoramenného trojúhelníku, ani srdíčka, ani vykřičníku, ani ničeho jiného. Byl to úplně obyčejný přirozený klín, na němž si chloupky rostly docela podle libosti.
„Vyměňte tu holku, pořád jen zdržuje,“ houkl kdosi.
Žorža začala polykat slzy a celé její tělo se připravovalo k útěku.
„Počkat,“ zbrunátněl opodál stojící režisér. „Co to má znamenat, tyhlety ornamenty?“ ukazoval zděšeně do pečlivě upravených dívčích klínů. „Vždyť je to proti přírodě. Kruci, to toho chci tak moc, když chci, aby ty holky vypadaly jako od pánaboha? To všechny chodíte s pankáčema, nebo co? A co ty?“ houkl na Žoržu. „Taky máš pod plavkama nějakou dopravní značku?“
„Jakou dopravní značku?“ vykoktala nechápavě. „Já tam nemám nic. Teda… chci říct, že tam mám všechno, ale…“
„Ale co?“ zavyl režisér zoufale.
„Já se stydím.“
„Zuzko!“ zařval režisér. „Koukni se, co má pod těma plavkama, nebo já zešílím.“
Zuzka před Žoržou roztáhla ručník a diskrétně mrkla, jak to vlastně je s jejím ochlupením.
„V pořádku,“ řekla pak potěšeně.
„V pořádku?“ ujišťoval se režisér. „Tak podívej, holka, dostaneš za dnešek dvojnásobek, hlavně se už proboha svlíkni.“
Ne že by jí tak šlo o peníze, ale dolehla na ni obrovská zodpovědnost za úspěch celého filmu. Vždyť když se teď nesvlíkne, bude celé umělecké vyznění v tahu.
Příběh se posune úplně jinam. Nebo to taky rejža vzdá a bude po natáčení, protože umění prostě nesnese kompromisy… Pomalu pustila ručník a se sklopenýma očima se nechala naaranžovat mezi oblázky.
„Ty ostatní dejte víc do pozadí, některou na bok, několik jich může ležet na břiše. Hlavně přirozeně. Všechno musí splývat, oblé oblázky, oblá těla, vlasy rozpustit… A co ty hodinky na ruce, dámo? Pryč s tím. Zuzano, to sis měla přece dávno ohlídat, aby ti tady nelítaly s hodinkama na rukách. Kruci, co si člověk sám neudělá… Tak jedem naostro. Kamera!“
Oblázky ji tlačily do zad a nahé tělo do svědomí. Co by tomu asi řekla máma, že se tu takhle ukazuje? Ale když se člověk chce stát herečkou, musí tomu něco obětovat. Až bude jednou slavná, tak… Jako malá chtěla být zmrzlinářkou. Představovala si, že bude jezdit po městě s vozíkem a do oplatkových kornoutů bude lidem modelovat různobarevné kopečky všech tvarů. Hlavně Řípy, kam jezdila každý rok s rodiči na pouť, a taky Milešovky, na jejíž vrchol se pravidelně štrachali každé Velikonoce. A když bude někdo zvlášť hodný, dostane Sněžku. Později si myslela, že bude šít šaty jako máma. Problém byl v tom, že šití ji nebavilo. Dokázala se omotat pruhy látky tak důmyslně, že to mělo styl a tvar, ale jak měla vzít do ruky jehlu, byl konec. A tak zůstala u kreslení. Malovala šaty do školy i na bál a vystřižené je oblíkala papírovým panenkám. Pak se místo o panenky začala zajímat o kluky a všímala si, co kluky na holkách upoutává. Dlouhé nohy, rostoucí prsa, vlasy. Nikdy nebyla výjimečně krásná, ale velmi brzy se naučila, jak se krásnou udělat. Celé dny si vymýšlela nové a nové účesy a sledovala, jak se líčením mění výraz jejího obličeje. Nakonec platila za nejhezčí holku ve třídě a vzniklé sebevědomí dalo popud jejímu rozhodnutí stát se herečkou.
„Prosím tě, ty ses snad úplně zbláznila,“ vyjel na ni táta. „Ty a herečka? Vždyť se neumíš pořádně naučit ani básničku.“
„Holka, herečka musí mít talent,“ domlouvala jí máma. „Nestačí, abys byla jen hezká.“
„Stačí,“ odsekla. „Když budu hezká, všechno ostatní už mě naučej.“

———————————————

Prolistujte si celou ukázku.

Knihy s logem GRADA vycházejí v České republice již od roku 1991. Nakladatelství Grada si za dobu své existence vybudovalo pozici největšího tuzemského nakladatelství odborné literatury co do objemu tržeb, počtu vydávaných nových titulů i šíří oborů své působnosti a to jak v České tak i ve Slovenské republice.

Související knihy

Březinová, Ivona

Grada, 2015