Přinášíme vám ukázku z knihy Dovolenkáři,
kterou vydalo nakladatelství Cosmopolis.

Den první

ODJÍŽDĚNÍ vždycky přišlo z ničeho nic, bez ohledu na to, s jakým předstihem si do kalendáře zapsali platné termíny. Jim si zabalil kufr už předešlého večera, ale teď, když ho od plánovaného odjezdu dělilo jen pár chvil, si přestal být jistý. Sbalil si dost knih? Popocházel sem a tam před knihovnou ve své pracovně, tahal romány za hřbet ven a hned je zase zatlačoval nazpátek. Sbalil si boty na běhání? A co pěnu na holení? Z jiných částí domu slyšel, že jeho žena a dcera procházejí podobnou agónií cestovní horečky a pobíhají nahoru dolů po schodech s nějakou fakt úplně poslední nezbytností, kterou zapomněly přihodit na hromadu u dveří.

Kdyby to šlo, některé věci by Jim z tašek nejradši úplně vyházel: poslední rok svého života a pět předtím, než do toho spadl, pohled, který na něj Franny vrhla zpoza jídelního stolu toho osudného večera; pocit, že byl poprvé po třiceti letech uvnitř nových úst, a strašnou touhu v nich zůstat; prázdnotu čekání na zpáteční let, vyprázdněné dny, které se bude muset naučit zaplňovat úplně jinak než dřív. Jim se posadil ke svému psacímu stolu a čekal, až mu přijdou říct, že ho potřebují někde jinde.

***

Sylvia čekala před domem a ostřížím zrakem si měřila 75. ulici směrem k Central Parku. Oba její rodiče patřili k tomu typu lidí, co věřili, že taxi se vždycky objeví ve správný čas, obzvlášť pak o víkendu v létě, kdy byla doprava ve městě nejřidší. To Sylvia považovala za vrchol debility. Jediná horší věc než dovolená s rodiči zabírající dva z posledních šesti týdnů před nástupem na kolej, která se jí mohla stát, by totiž bylo zmeškat let a strávit tak jednu z těch zbývajících prázdninových nocí spánkem vsedě v letištní čekárně na flekaté polstrované sedačce, jež by představovala jediný zdroj pohodlí. To si radši sežene taxík sama.

Ne že by chtěla celé léto trčet na Manhattanu, který se proměnil v tající betonové podpaží. Vidina Mallorky ji lákala. Teoreticky vzato šlo o ostrov, který sliboval příjemné vlnky a vánek, ale taky příležitost potrénovat španělštinu, zvlášť když jí na střední tak šla. Její spolužáci z maturitního ročníku – všichni do jednoho – neměli přes léto do čeho píchnout, a tak se akorát střídali v pořádání mejdanů podle toho, čí rodiče zrovna odjeli do Wainscottu, Woodstocku nebo zkrátka někam, kde se vyskytovaly domky s dřevěnými šindeli; čím omšelejší, tím lepší. Sylvii se jejich tváře za posledních osmnáct let okoukaly, takže se nemohla dočkat, až konečně vypadne. Jo, jasně, na školu do Brownu s ní měli nastoupit čtyři spolužáci, ale tam už se s nimi bavit nemusela, pokud nechtěla, a přesně to taky měla v úmyslu. Najít si nové kamarády. Začít nový život. Konečně se dostat někam, kde jméno Sylvia Postová nebudou doprovázet přízraky minulosti, z doby, kdy jí bylo šestnáct, dvanáct nebo pět, v úctyhodné vzdálenosti od rodičů a bratra, někam, kde si bude připadat jako kosmonaut plující vesmírem ve stavu beztíže. Když nad tím tak přemýšlela, vlastně by v zahraničí nejradši strávila celé léto. Takhle bude stejně muset přetrpět doma celý srpen, kdy večírky dosáhnou vrcholu uslzenosti a čirého zoufalství. Sylvia neměla v plánu ronit slzy.

Na rohu se vynořilo taxi s rozsvíceným světlem a pomalu si to k ní šinulo přes výmoly na silnici. Sylvia vymrštila paži do vzduchu a druhou rukou vyťukávala číslo domácí linky. Zvonilo to a zvonilo a zvonit nepřestávalo, ani když taxi zastavilo. Rodiče byli pořád ještě uvnitř a prováděli tam bůhvíco. Sylvia otevřela dveře taxíku a vklouzla na zadní sedadlo.

„Bude to jen chvilka,“ řekla. „Promiňte. Rodiče tu hnedka budou.“ Odmlčela se. „Jsou děsní.“ To sice nebyla vždycky pravda, ale momentálně to sedělo a Sylvia se nerozpakovala projevit své pohoršení nahlas.

Taxikář přikývl a spustil taxametr. Evidentně by mu nevadilo prosedět tam klidně celý den. Auto by blokovalo dopravu, kdyby tedy na místě nějaká byla. Momentálně se spíš zdálo, že Sylvia je jediná bytost ve městě, která má naspěch. Znovu vytočila volané číslo a táta to tentokrát zvedl hned po prvním zazvonění.

„Jedem,“ oznámila mu, aniž by ho pustila ke slovu. „Auto už je tady.“

„Mámě to ještě chvíli potrvá,“ řekl Jim. „Za pět minut jsme tam.“

Sylvia típla telefon a zabořila se hluboko do zadního sedadla.

„Už jsou na cestě,“ pronesla. Zaklonila hlavu a zavřela oči, cítila, jak se jí pár vlasů zachytilo do izolační pásky, která držela sedadla pohromadě. Bylo víc než pravděpodobné, že se z domu vymotá jen jeden z rodičů a konec zvonec; bude to jako z nějaké uslintané telenovely, s oboustranně uspokojivým řešením v nedohlednu.

Taxametr odtikával a Sylvia s řidičem seděli v tichosti dlouhých deset minut. Když se Franny a Jim konečně vyřítili ven, klaksony všech aut, nyní uvězněných v koloně za taxíkem, jim vyhrávaly divoký marš plný nadávek. Franny se napasovala vedle dcery, Jim se usadil vepředu a kolena v plátěných kalhotách namáčkl na palubní desku. Sylvia nebyla šťastná ani nešťastná, že má v taxíku oba dva rodiče, ale ulevilo se jí, to zase ano, ačkoli nahlas by to nepřiznala.

„On y va!“ zavelela Franny a zabouchla za sebou dveře.

„To je francouzsky,“ řekla Sylvia. „My jedeme do Španělska.“

„Andale!“ Z Franny už se řinul pot, podpaží si ovívala pasy. Měla na sobě svou cestovní uniformu, vycizelovanou za roky cestování letadly a vlaky po celém světě: černé legíny, černá bavlněná tunika sahající po kolena a vzdušná šálka, aby jí v letadle nebyla zima. Když se Sylvia jednou matky na tyhle neměnné cestovní návyky zeptala, odsekla jí: „Aspoň netrajdám po světě s flaškou whisky jako Joan Didionová.“ Když se jí lidi ptali, jaký typ autora její matka je, odpovídala jim Sylvia většinou, že jako Joan Didionová, ale s apetitem, nebo jako Ruth Reichlová, ale o stupeň nevyzpytatelnější. Matce to však nikdy neřekla.

Taxi vyrazilo vpřed.

„Ne, ne, ne,“ protestovala Franny a namáčkla se celým tělem na dělicí příčku z plexiskla. „Tady odbočte doleva, pak znova vlevo na Cetral Park West. Jedeme na letiště, a ne do New Jersey. Díky.“ Zabořila se zpátky do sedadla. „Někteří lidi,“ zabrblala tiše a dál nepokračovala. Po zbytek cesty už nikdo neřekl ani slovo, s výjimkou odpovědi na to, kterými aerolinkami letí do Madridu.

Sylvia si cestu na letiště vždycky užívala, protože vedla úplně jinou částí města, odlehlou od jejího rajonu asi tak jako Havaj od zbytku Spojených států. Tvořily ji řadové domky, drátěné ploty, zpustlé plácky a děti drandící na kolech ulicemi. Sylvii připadalo, že do těchhle zákoutí se dá dostat jedině autem, a z toho byla úplně hotová. Mít auto znělo jako z filmu. Její rodiče vlastnili auto, když byla malá, ale ta rozvrzaná ojetina, co věčně trčela v garáži, se jim začala prodražovat, a tak ji prodali dřív, než dorostla do věku, kdy by ten luxus dokázala skutečně ocenit. Kdykoli od té doby Franny nebo Jim potkali někoho, kdo si v Manhattanu vydržoval auto, zračil se jim v očích němý děs, jako by se na nóbl večírku stali svědky eskapády nějakého pomatence.

Další ukázku z knihy si můžete prolistovat zde.

Nakladatelství Cosmopolis vzniklo na jaře roku 2015 a je součástí zavedeného nakladatelského domu Grada. Logo značky v sobě zahrnuje hned několik významů: hřbety stojících knih, živoucí město a rytmus. Přináší tak svým čtenářům knihy z celého světa, zahraniční i českou beletrii všech žánrů, a současně drží prst na tepu doby. Pestrou skladbu žánrů (od detektivek a thrillerů přes humor až po čtení pro ženy) ilustruje také motto redakce: knihy všech barev.

Související knihy

Straubová, Emma

Cosmopolis, 2015