Svět voněl šeříky a páchl mrtvolami

Největším současným problémem pohledu na naše dějiny za války a po roce 1945 je to, že z několika na sobě nezávislých příčin v „paměti národa“ vytvořil a zasekl obrázek  „Osvobození 9. května 1945“ podle sovětského mustru. Dodnes je s osvobozením spojena jako nejpopulárnější představa sovětského tanku, jak vítězně vjíždí do Prahy, na jeho pancéři sedí rozesmátí rudoarmejci, dívky v krojích jim házejí kytice šeříků a všude je krása, radost a mír. Jistě že je to možno částečně pochopit. Obrovská, nelíčená a nepopsatelná radost, že skončila válka, že ji lidé vůbec přežili, vděčnost Sovětům za osvobození, brané jako záchrana celého národa před neslýchaným tyranstvím a nebezpečím vyhubení všech Čechů, mne, tebe, mojí ženy, našich dětí, našich rodičů, prostě všech podle libovůle nacistů, hluboká nenávist ke všemu německému a vděčnost, kdy slova komunistického básníka S. K Neumanna mysleli všichni vážně:

Vám poděkování a lásku vám,
kéž zněly by jak zvony,
vždyť já ne sám,
jsou nás už miliony.
Snad všichni se vám jednou v něčem vyrovnáme,
teď poděkování vám aspoň posíláme.

Dost těžko dnes popsat tu atmosféru, jak ji popsal František Hrubín:

Nad městem oblaky máje
v dým požárů se
a v krutých mozcích už zraje
jen smrt a mučení,smrt stařen, žen a dětí,
jen rány, první, druhá, třetí…
a čtvrtou nestihls ty mrtvý na své
někomu z nás v té řadě,v níž končím, začínám,
už není slz, už není slz,
ta čtvrtá patří nám,
já, bezejmenný, já,
já voják svého lidu.
Krasnaja Armija,
pomoz mi, slyš mou bídu,
jsem tu sám
a mám jen holé ruce…

Patetické? Přehnané? Zkuste si představit šest let života, kdy každý Němec byl něco víc než vy, kdy mohli kdykoliv přijít v noci a zabušit na vaše dveře a pak byste navždy zmizel, anebo celá rodina, po které by zbylo jen červené oznámení vylepené na zdi: popraven za schvalování atentátu (bylo popraveno více než 5000 lidí, jen malá část na kobyliské střelnici).
Že naše představy o konci války u nás jsou směsí „implantovaných vzpomínek“ a propagandy, si můžeme hned ukázat na symbolu „Osvobození Prahy dne 9. května 1945“, že často je vše jinak, než to bylo následně vykládáno. Nejslavnější připomínkou osvobození
byl tank vystavený v Praze na Smíchově. Kam ovšem nikdy nedojel.
A jak to bylo s tím tankem doopravdy? Dne 9. 5. 1945 v 10 hodin ráno, tedy v době, kdy už  podle obecného přesvědčení, našich učebnic i sudetoněmecké propagandy bylo dávno po válce, vyrazila z okolí Prašného mostu v oblasti Hradčan průzkumná skupina tří tanků k centru města.
Jela serpentinami Chotkovou ulicí ke Klárovu. Gončarenko vedl skupinu v tanku č. 24. Když projížděl zatáčkou ke Klárovu, nevšiml si několika německých stíhačů tanků Hetzer dole na náměstí. Jeden z hetzerů pohotově vypálil, Gončarenko byl na místě zabit a jeho český průvodce přišel o nohu. Granát pak explodoval na rohu domu za tankem, jak je patrné ze snímku.
Asi zúčastnění netušili, že podle dnešního dějepisu už tam dávno neměli být. Asi to tehdy Gončarenko nevěděl, ani to nevěděli tankisté wehrmachtu v hetzeru. Což byla jedna z nejnebezpečnějších nacistických protitankových zbraní, která v Pražském povstání bojovala na německé straně.
Na podstavec pod „osvoboditelský“ tank byl prý na zásah samotného „voždě“ (rusky vůdce) Stalina v červnu roku 1945 od Drážďan přivezen těžký tank IS2; vypadal mohutněji než lehčí T34. I očíslován je špatně, takže se jednalo o chybné číslo i typ tanku.
Jak vidno ze snímku, tank poručíka Gončarenka byl typ T34 zrovna tak jako ostatní z jeho skupiny. Nakonec skončil natřený narůžovo partou mladých politicky uvědomělých „umělců“ a různých rychlokvašek v době, kdy už bylo po všem. Jak to říkal Jan Werich o těch „hrdinech“, co shodili v říjnu 1918 naproti Národnímu divadlu do Vltavy toho „… nenáviděného rakouskouherského orla“. Když už jim nemohl nic udělat. Takových hrdinů je…
Nakonec byl ten tank, ze kterého se stal postupem doby symbol komunismu, a nikoli toho osvobození, z podstavce na Smíchově odstraněn. A od roku 1996 relikvie mírumilovně odpočívá ve vojenském muzeu v Lešanech u Prahy. V roce 2000 byla opatřena další vrstvou růžového nátěru. Tank lze bez problémů najít hned u vchodu do areálu muzea.

Už toto poněkud vyvrací představu, Sověty z ideologických důvodů dlouho prosazovanou, že Rudou armádu v Čechách a na Moravě vítaly jen rozjásané davy, nacisté vlastně už jen utíkali k Američanům. Všude všechno kvetlo, kolaboranti byli potrestáni a Němci už nebyli žádný problém.
Bukolická krajina plná nadšených Čechoslováků a sklíčených sudetských Němců, v zemi, kde se údajně vlastně za války toho příliš mnoho, nepočítámeli heydrichiádu a odvlečení českých Židů a Cikánů do koncentráků, zase nestalo. Bomb spadlo jen pár, a to skoro omylem. Zemský ráj to na pohled. Nic není tak nepravdivé jako tato představa.
Pravda je však to, že co se týká následků nacistické německé státní ideologie, jak říkal Rudolf Vrba (jeden z mála těch vězňů, co přežili útěk z Osvětimi), šlo v dějinách o největší organizovanou loupežnou vraždu, podporovanou a prováděnou prakticky celým německým národem. Nacistická ideologie, s níž se nadšeně ztotožňovalo 90 % Němců, byla jen zástěrkou pro loupež majetku lidem i státům a vraždění celých národů.

Pokračujte v četbě ukázky.

—————————————————-

Knihu Krvavé dozvuky války vydalo nakladatelství Cosmopolis.

Nakladatelství Cosmopolis vzniklo na jaře roku 2015 a je součástí zavedeného nakladatelského domu Grada. Logo značky v sobě zahrnuje hned několik významů: hřbety stojících knih, živoucí město a rytmus. Přináší tak svým čtenářům knihy z celého světa, zahraniční i českou beletrii všech žánrů, a současně drží prst na tepu doby. Pestrou skladbu žánrů (od detektivek a thrillerů přes humor až po čtení pro ženy) ilustruje také motto redakce: knihy všech barev.

Související knihy

Vlk, Václav

Cosmopolis, 2015