S Jonahem jsem se seznámila v jídelně. Žádným zvláštním stylem nevynikal, snad kromě toho, že se oblékal jako lesbička středního věku. Byl malý, ale dobře stavěný. (Muži pod metr šedesát pět jsou mi zřejmě shůry souzeni.) Měl na sobě tričko ze středoškolského dne školní hrdosti (střední škola, kde se pořádá den hrdosti? Och, jak pozoruhodné!) a u samoobslužného bufetu si počínal velmi umírněně. To se mi líbilo. I místní vegani si totiž většinou naložili talíř tak vrchovatě, jako by co nevidět čekali konec světa, a pak se s plnými žaludky ztěžka vlekli na ubikace. Mezi řečí jsem prohodila, že bych kvůli jednomu novinářskému projektu potřebovala zajet do Kentucky, ale nemám se tam jak dostat, což mě pěkně štve. Jonah mi okamžitě nabídl odvoz. Taková velkorysost mě sice ohromila, ale přece jen jsem se bála absolvovat pětihodinovou cestu s úplně cizím člověkem. Nicméně pětačtyřicet minut sexu s týmž cizincem mi proti mysli nebylo.

Usoudila jsem, že největší šanci na tento zážitek získám, když zorganizuju večírek s pohoštěním sestávajícím z vína a sýru. Tak jsem ho uspořádala, a to ve východním křídle kampusu, ve svém pokojíčku o rozměrech dva a půl krát tři metry. Opatřit víno znamenalo sednout v mrazivém počasí na kolo a vydat se do jedenáct kilometrů vzdáleného města Lorain, kde se nacházel nejbližší obchod s alkoholem. Sice tam po mně nechtěli prokázat plnoletost, ale prodali mi jen pivo, takže z plánovaného sýrovo-vinného mejdanu se vyklubala párty se sýrem, pivem a velkou krabicí různě kořeněných slaných sušenek. Jonaha jsem „jen tak mimochodem“ zahrnula mezi příjemce hromadného e-mailu, v němž jsem ze sebe udělala rozvernější osobu („Nazdar, lidičky! V úterý večer bych si ráda trochu povyrazila, CO VY NA TO?“), než odpovídalo skutečnosti. Jonah se dostavil a neodešel ani poté, co to všichni ostatní zabalili. To už jsem věděla, že spolu dojdeme minimálně až k ošemetné druhé metě. Povídali jsme si, zprvu vcelku živě, a potom naše rozprava nabyla podoby série přerývaných, víceméně nesouvislých a nervózních výroků, jimiž nadměrně stydliví jedinci nahrazují polibky. Nakonec jsem se osmělila a sdělila mu, že otec je malíř a vytváří obrazy obřích penisů. Jonah se zeptal, jestli bych mu je neukázala na internetu, a v tu chvíli jsem se mu vrhla kolem krku a přešla do akce. Během pár vteřin jsem ze sebe shodila halenku, stejně jako při předchozí schůzce s pilotem, což na Jonaha zřejmě mocně zapůsobilo. Pokračujíc ve své smělé krasojízdě jsem se natáhla pro kondom uložený v „prvácké krabičce poslední záchrany“ (ačkoli jsem studovala už druhý ročník a byla si více než jistá, že kdyby nastala apokalypsa, s lacinými slunečními brýlemi, müsli tyčinkou a minibalením leukoplasti si nevystačíme).

————————————————–

Zaujala vás tato autobiografie? Můžete si také prolistovat další ukázku.

Titul Holka a ne ledajaká vydalo nakladatelství Noxi.

---

Nakladatelství Noxi působí na českém a slovenském knižním trhu od roku 2004 a jeho zakladatelkou je Jana Mišíková. Zatím vydalo téměř 200 knih a nabídku stále rozšiřuje. Čtenářům nabízí úspěšné tituly, které se v zahraničí staly bestsellery, především pak knihy o zdravém životním stylu ale i kvalitní beletrii.

Související knihy

Holka a ne ledajaká
Provokativní výpověď mladé ženy o tom, co se "naučila"

Dunhamová, Lena

Noxi, 2015