Kterak se stalo, že jsem já, Čítanka patřičná, spatřila světlo vašeho lidského světa. Někdy i lampičky.

Na počátku nebylo nic a na knižním trhu vládl chaos a prach. I některé antikvariáty skomíraly, protože nabídka knih byla tak velká, že nikdo nevěděl co číst.

A tehdy – ach, ano, tehdy jsem byla počata a to dokonce za přítomnosti dvou mužů, holky, představte si to. Jeden byl mladý a urostlý – druhý interesantní, prošedivělý, ale dosud prudký, bystrý starší pán.

Těžko, těžko anežko, bych se mezi nimi rozhodovala, oba jsem mít nemohla a – nakonec osud rozhodl za mne.

Vaše lidská cesta na svět trvá deset měsíců, mně to trvalo skoro čtyři roky.

Den za dnem míjel. Můj pán a vládce sedával na staré posuvné otáčivé stolišce (stobystroušce?) a pracoval a venku svítilo sluníčko a vrabci švitořili do okna, nebe bývalo vysoké a modré a někdy zachumlané a nízké a nevlídné a já jsem přicházela – odnikud – někam – list za listem. Stránku za stránkou.

Když můj pán zhruba rozhodl o ukázkách, jichž je ve mně požehnaně, ofotil je a poslal jedné paní k přepsání do wordu. A když zaplatil a ukázky přišly, najednou jsem začala rychle přibírat a už už to vypadalo, že ze mě opravdu něco vyroste!

Původně, představte si, jsem měla být trojitá. V první knize měla být literatura světová, z abroad, v druhé tuzemská nejen jak rum káže a ve třetí měly být básně. No a nakonec se (beze mne) klidně rozhodlo, že budu sama, jediná pro všechny a sluníčko pro vychladlou zem.

Kmotřičky jsem měla – po schůzce s jednou z nich ve mně můj pán tak škrtal, že jsem se až ztrácela a kdybych mohla, dostala bych strach jako zarděnky prdelku. Abyste věděli – začala jsem prý vypadat jako příručka! Příručka? Já? To tedy ne!

To kmotříci byli onačejší, těm jsem se líbila hned ve vajíčku, oplodněném čerstvě jako chléb vytažený z pece na dřevěné lopatě. Líbilo se jim i jak začínám a jak končím.

Prý se někde řezali smíchy – snad ne do krve? Prý se někde i začervenali – to tedy nevím, nemluvím ani přisprostle, a bývám dostatečně vykryta.

A teď – kdo vlastně jsem?

Jsem Kniha. Kniha, která vypráví o čtení a o jiných knihách, které stojí za to vzít do ruky víckrát. Jsem příběh čtenáře, který miluje příběhy a myslí, že stojí za to je předat dál, i druhým vyprávět.

Jsem tu jako malý maják, blikající v tom vašem světě nadbytku a přebytků a sraček a zbytků – jsem tu, aby se nezapomnělo na dobré story, na dobře napsané knihy. Možná vám pomůžu najít, co chcete číst.

Jako žena si přeji – nemyslete na jiné čítanky, jen na mne.

Jistě by vás také zajímalo, jak jsem dostala jméno. Mohla jsem být Kniha o čtení, Kniha o knihách, představte si! Rukověť knihomola byla navržena a dokonce jsem se mohla jmenovat i – Jak jsem potkal knihy. Nebo Příběh čtenáře.

Nakonec jsem vyhrála já, Čítanka a ve spojení s tím přídavným jménem mého autora prý budu vtipná!

Nu, je tomu již řada měsíců, co dlím na lidském světě, koukám, jak se mění vaše malé děti, každý týden snad jsou proměněny. Jaká asi budu já, až mi potáhne na patnáct? A co až budu plnoletá?

Tak – a teď ještě – kde jsem? Někdo mě má u postele, někdo v knihovně, jiný v malé místnosti, kde se sedí a pak pouští voda – někdo mě má rád a někdo víc… Ještě trochu spím ve skladu a vyhlížím vás taky z regálů knihkupců – těch dobrých, pochopitelně.

Nu a jestli u vás spatřím dostatek nadšení, mohla bych pro vás (jako pozornost, dnes prý bonus) v budoucnu připravit rozhovor se svým stvořitelem. On totiž někdy i mluví.

A stará se o mě, abych se já, jeho oblíbená Čítanka, dostala k vám, oblíbeným čtenářkám a čtenářům, abych i vámi oblíbená, mým pánem políbená, mohla i já si políbit a oblíbit vás…

A nemusíte se bát doširoka mne otevřít, zvláště vy, kdo čtete při jídle a při koupání a při pití připití (pi pi pi) a při dýchání a u stolu a v posteli. Nemusíte se bát, jsemť jakožto Čítanka bita. Pardon, šita.

Související knihy

Patřičný, Martin

Jonathan Livingston, 2014