Hafni! se představilo na základní škole

Prebal_Hafni.indd
Jezdím regionem a mluvím s lidmi. Ne jako kněz, ani jako novinář, který chce drapnout svou oběť a vysát z ní maximální množství informací. Spíš tak nějak intuitivně – kde mi mají co říct a jsem vítaná, tam v rámci slovního barteru občas utrousím i pár vět o sobě.

Jsem normální člověk, kterého někdy zlobí zákony, politika, bulvár… a který rád tráví čas s otevřeným wordovským souborem. Na mé předposlední zastávce v Olšanech u Prostějova jsem se domluvila se zdejším starostou Milanem Elfmarkem, který posledních pár měsíců zpovzdálí sledoval, jak vzniká můj prozaický debut, kniha Hafni! a jiné povídky, že by bylo možná fajn příště uspořádat něco jako besedu, a to přímo na půdě olšanské základní školy. Stalo se tak osm dní před příchodem jara.

Této one-woman-show předcházela oprávněná obava, která pramenila z mé listopadové návštěvy Českého rozhlasu. Můj premiérový výstup za mikrofonem tehdy velmi trefně komentoval kamarád, spisovatel a zřejmě jediný posluchač inkriminovaného nepříliš „živého“ vstupu, Jirka Holub: „Jak jim tam čtyři minuty z pěti promlčela…“

Do Olšan jsem tedy jela s odhodláním promlčet menší část než čtyři pětiny, což musím zpětně konstatovat, že se mi povedlo. Publikum, složené z osmáků a deváťáků, na mě chvíli nevěřícně koukalo, jako by čekalo někoho staršího, někoho jinak oblečeného, někoho jinak mluvícího…

Ono totiž slovo „beseda“ samo o sobě evokuje něco velmi distingovaného s někým velmi distingovaným, co mladé povětšinou potěší zejména díky jakési přidané hodnotě v podobě odpadnuté hodiny matematiky, nahrazené hodinou pasivního sezení. Alespoň tak na všechny besedy, které jsem si odbyla v roli posluchače, vzpomínám já. Musím říct, že kulisy, které mi zdejší paní učitelka Jitka Kvapilová připravila, byly naprosto prvotřídní a naprosto eliminovaly jakoukoliv obavu z toho, že bychom po hodině všichni odcházeli s pocitem, že „se tady něco trošku nevyvedlo“.

Velmi příjemně mě navíc překvapilo, že se má povídka Předvalentýn ve třídách předtím četla, tudíž jsme se mohli bavit dost konkrétně. Teenagery zajímalo jak píšu, kdy píšu, co je pravda, co jsem si vymyslela, čím jsem chtěla být jako malá, kde jsem studovala, kolik mám sourozenců (moc!) a co plánuju pro příště. Celý tento olšanský kolektiv byl velmi pozorný a vlastně mi vůbec nedal příležitost mlčet. Když se pár minut před koncem na jedné ze školních židlí objevil roztržený papír s nápisem kok*t (promiňte paní učitelky, ale pořád jsem tou pozorovatelkou a zapisovatelkou okolního dění, která mezi vás na besedu přišla), dýchla na mě opravdová nostalgie. Jako když Eva Holubová v Pelíškách poklepala na školní tabuli, aby šokovaným rodičům sdělila, že „se nám tady rozmohl takový nešvar“. Prostě žádná strnulost. Normální školní třída, jejíž každodenní život na chvíli rozbila beseda s někým, kdo ještě tak úplně nemá besedový věk.

Dělejme si věci po svém. Life is beautiful.

 

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeHafni!
a jiné povídky

Petrlová, Monika

JaS, 2011

Napsat komentář