Sotva se za Annou zabouchly dveře, hned jsem věděl, co udělám. Nejdřív teda pozavírám ty skříně, co je nechala demonstrativně zotvíraný, pak smetu střepy v kuchyni, protože při balení rozbila nějaký hrnky a talíře a střepy odmítla uklízet, večer se pudu vožrat s klukama, ale hned zítra, hned zítra se nechám potetovat.

Mám to vymyšlený už dlouho. Protože tetování, to je názor, životní filosofie, tetování je druh umění a sebevyjádření, projevuje se v něm vaše kulturní zázemí. Tetování, to je váš příběh. Je to rafinovanej způsob, jak říct ostatním, kým jste. Vůbec nerozumím tomu, proč si někdo nechá vytetovat nějaký debilní ornamenty, který nic neznamenaj, nebo čínský znaky, o kterých nic nevěděj. Nevím, proč si většina motorkářů myslí, že se jim někde na těle musí objevit kdejakej ghost rider, zubatá, plameny nebo lebka – vůbec naše srazy, to je fakt drsná přehlídka tetovacích klišé. Ale aspoň nějaký tetování maj. I jejich holky. Já, dokud jsem chodil s Annou, jsem to měl zakázaný. Pořád mlela, že kérku maj jen kriminálníci, zloději, fetky, smažky, podivíni, magoři bez budoucnosti. Kluk s vysokou školou na tetování nemá nárok. Ani na něj nepomyslí. A co by tomu asi řekli v práci. Smáli by se a vyhodili by mě. Ti, co se nechali potetovat, budou svojí kérku ve stáří nenávidět. Přece si nenechám zničit tak krásnou kůži, kterou na mě miluje.

No, tak máme domilováno a já se můžu objednat. A budu hustší než Bob, kterej je fakt drsnej. Bobova rodina je hodně pošahaná. Jeho táta je historik a po mnohaletém podrobném zkoumání všech análů, které se mu hodily, zjistil, že jejich famílie patřila k významným polským šlechtickým rodům a její kořeny že vypučely už někdy ve 12. století. Od tý doby se chová jako feudál a svý dva syny drží pevných zvyků. Ten starší, Thomas, se má stát správcem rodinného majetku, takže na něj rodiče napsali barák a všechny ostatní pozemské statky a nechali ho vystudovat práva, a Bob jako druhorozený se měl stát knězem. Vážně vystudoval teologii a hodně ho to poznamenalo – na rameno si nechal vytetovat ikonickýho Ježíše a na záda kříž s hřeby. Je to s podivem, ale ženský na to fakt letí, řekl bych, že dokonce i Anně se to líbí.

Tak schválně, jak na ně zapůsobí moje kérka – moji milovaní jezdci z Apokalypsy. Asi bych si je moh nechat ztvárnit klasicky, ale já je hochy pěkně posadím na čopry, aby jim pěkně broukaly motory.

První pojede korunovanej Antikrist na pořádný bílý pekelný mašině. Po pravici ho bude doprovázet jeho ženská, Válka, s motorkou v plamenech. Vidím ji jako holku, co je tak rád kreslil Kája Saudek – vepředu pořádný obliny a kolem pupíku pásek z nábojnic. Třetí jezdec bude mít řídítka ve tvaru váhy a bude to těžkej anorektik, kostra potažená kůži, propadlej ksicht. Motorka dalšího se bude ztrácet v kouři, ale jeho zjizvená tvář z něj stejně bude čnít.

Mám je rád, kluky ušatý…

 

Ještě než jsem vypad do baru, zavolal jsem Joudovi. Je vyhlášenej po celým okolí a občas se objevuje v německejch časácích o tetování. Hodně rády k němu choděj holky, protože má cit pro barvičky, skoro se s nima mazlí, když kreslí. Ale umí i ostatní věci, takže jsem se s klidem svěřil do těch jeho bagrovitejch pazour.

 

Začali jsme prvním jezdcem, Antikristem.

„A jakou teda má mít mašinu?“

„Tak je to king, tak to musí bejt speciálka, na zakázku.“

„A nějaká klasika, nebo něco novějšího?“

„Klasika – Antikrista nezajímaj trendy. Něco jako měl Nicholson v Bezstarostný jízdě, ale bez pruhů a hvězd.“

„Jo, tak to je jasný.“

Jouda je dobrej, nemusí si nic vyvěšovat, nic předkreslovat, stačí mu říct a hned se vám do těla zabodnou tetovací jehly. A večer jsem se klukům v baru mohl pochlubit obvazy a náplastmi.

 

„A co tam teda budeš mít?“

„Nech se překvapit, Bobe. Věř mi, speciálně tobě se to bude líbit.“

 

Co jsme s Joudou začali makat na mojí nový kérce, je Bob nějakej divnej. Řek bych, že se mi vyhejbá. Na baru si málokdy sedne vedle mě a většinou jen pozdraví a zeptá se, jak to jde. Ale chybí tam ten zájem, takový to skutečný, proč se potkávat. Že by fakt kvůli kérce? Prý mu na zádech, na tom jeho kříži, vyskákala dost hnusná vyrážka.

 

Když už si to Antikrist na své bílé královně brouzdal mojí epidermis, začali jsme mu kreslit jeho válečnickou bohyni. O motorce jsme měli jasno – pořád jsme bezstarostně jezdili, jen Jackovu herku vystřídal Dennisův mazlík v ohnivě rudym provedení.

„Je to kus,“ pochvaloval si ji Jouda a já věděl, že vytváříme něco jako Veroničinu roušku – jedinečný otisk.

Kluci v baru už byli natěšení, a když jsem jim ukázal Válčiny zbraně, skvěle se bavili. Všichni, kromě jednoho.

„Hele, Bobe, jsi v pohodě?“ šel jsem za ním.

„Jo, jasně.“

„Určitě?“

„Určitě.“

Jenže už za půl hodiny se sebral a zmizel. Pete říkal, že se mu ty záda hodně zhoršily a že si je rozdrápal do krve. Prosakovala mu skrze tričko, a protože prej na to bere nějaký svinstvo, nemůže ani pít.

 

Na Hladomora jsem se moc těšil, na ten jeho pohublej ksicht. Chtěl jsem, aby vypadal trochu jako můj táta. Dlouhovlasej hipík v džínový vestičce, ze který mu lezou žebra, a džínovejch zvonáčích. Můj táta měl žaludeční vředy.

Když jsme ho dávali dohromady, začalo jaro a s ním první jízdy. Začátek je vždycky krásnej, všude to pučí, první jízdy, první bouračky. Kdo nejede, je mrtvola. Já teda dorazil a krásně si to užil, ale Bob se neukázal. Pete říkal, že marodí. Prej strašně zhubnul a většinu času tráví v ordinacích. Když jsme se o tom bavili, řekl mi Pete: „Hele, ale stejně seš dobrej, že na něj tak myslíš. Jinej na tvym místě už by mu dávno vymlátil zuby!“

„Jako proč? My spolu přece nezávodíme.“¨

„Tak to určitě ne. Já myslel spíš kvůli Anně…“

 

Snažil jsem se na ně nemyslet. Na podrazáckou svini Boba, co chcípal ve Střešovický nemocnici, a na Annu, co chodila brečet k jeho posteli a nosila mu tam pomeranče, banány a džusy. Místo toho jsme se s Joudou pustili do Smrtky. Její stroj se ztrácel v oblacích prachu, mně odletovaly odumřelý kožní buňky a jí v obličeji přibejvaly stopy zlosti, vzteku a strachu. Její oční důlky byly výtahem do Věličky a její rty kráterem dávno vyhaslý sopky. Ani Jouda ji nedokázal zkrotit.

„Pořád se šklebí. I když jí rovnám koutky, pořád je vohybá. Tím víc, čím víc se snažim! Tahle bestie by mě dokázala zabít!“

Řek bych, že se mu ty jeho robotický lopaty trochu třásly.

 

Ten den, kdy Jouda naposledy zapích jehlu do mý škáry, jsem si svoje jezdce prohlížel v zrcadle. Obdivoval jejich nelidský kvality. Všechno bylo dokonalý. Všechno do poslední tečky. Kochal jsem se se jima a věděl jsem, že jsem vyhrál. Kdybych moh, skočil bych za Bobem do nemocnice, abych se mu pochlubil. Jenže bych stejně přišel pozdě – zrovínka ten den mu selhaly životně důležité orgány. Chudák. Takže jak jsem řek, všechno bylo dokonalý.

---

Jana Micková

Jana Micková vystudovala bohemistiku, protože miluje knihy. Momentálně je na mateřské dovolené a mezi přebalováním a příkrmy pořád doufá, že si ji jednou najdou múzy.

 

 

Související knihy

Všemi smysly

kolektiv

Jota, 2014