23. prosince 2009, 16.00

Tak si to vykračuju po Oxford Street, promočená z hustého deště, stejně jako si po Oxford Street vykračuju promočená z deště každičké zatracené Vánoce. Říkám Vánoce, ale mám na mysli „sváteční dny“ (přičemž si vždycky představím menstruaci, až na ten legrační papírový klobouček na hlavě a dětskou píšťalku v puse, aby byla legrace. Písk, písk!). Ještě není Štědrý den, to by bylo tragické, nebo – když tak o tom přemýšlím – naopak osvěžující: jenom já a nějaký tulák a voňavý punč spíš než já a mých přibližně patnáct… no mých nejbližších.

Ne, je teprve třiadvacátého a já sháním ještě pár zbývajících drobností. Proč jsem si tyhle drobnosti nechala až na poslední chvíli, je pro mě sice záhadou, jde však o každoroční rituál. Možná vás napadá, že jsou určití lidé, kterým podvědomě nerada kupuju dárky, lidé, kteří mi v mysli každý rok naskočí až třiadvacátého, kdy si vzpomenu, že nejen existují, ale že se navíc chystají strávit Štědrý den u mě doma, sláva, hurá.

Nevím, co bych k tomu řekla, snad jen to, že tenhle přístup (člověk by si řekl, že za ty roky jsem to už mohla nějak vyřešit) je neuvěřitelně otravný a nesmyslný, protože v záchvatu paniky při tomhle nakupování na poslední chvíli utratím za ty drobnosti nakonec mnohem víc peněz než za dárky pro lidi, které mám opravdu ráda. Třeba tahle groteskní porcelánová kočka s ošklivýma očima a neskutečnými řasami, co si právě prohlížím (vešla jsem z deště do obchodu John Lewis, stejně jako asi půlka Londýna). Ideální pro tchyni. Cože, to stojí dvě stě liber? Proboha. Nevěřícně zírám na prodavačku. Podívala se na tu porcelánovou kočku vůbec? Je to příšerná, nijak velká věc a ona na mě bez mrknutí oka vybalí „dvě stě liber“. A taky prý „sběratelský kousek“. Jo, jasně, pokud je člověk šílenec. To bych raději sbírala ta bílá suchá psí hovínka, na která už skoro nenarazíte (proč, kam se poděla?). Ale ne, samozřejmě že bych raději nesbírala psí hovínka, ani náhodou. Jenom začínám mít špatnou náladu, v důsledku čehož jsem protivná. Je to prostě – spousta peněz. Pronikavý pohled vyměním za kajícný úsměv a kočku opatrně vrátím prodavačce.

Pak se ale vleču kolem koupelových solí a „dárkových novinek“, kde jsou davy lidí, a i když jsem před čtvrthodinkou mrzla v kabátu s kapucí, který by měl hřát při teplotě až do minus dvaceti stupňů, teď je mi děsné vedro a říkám si, že tchyni nemůžu dát znovu sůl do koupele ani mýdlo (beztak si už možná myslí, že jsem posedlá její osobní hygienou), a ona nečte knížky a neposlouchá hudbu a nemá žádné koníčky kromě sbírání koček, takže… Vracím se k pultu s porcelánovými zvířátky, mírně se potím a nasazuju úsměv, který nemá daleko do posmrtné strnulosti. Dvě stě liber. Dvě stě liber! Finanční trhy kolabují, Sam neustále reptá, že s naší hypotékou se každou chvíli stane něco hrozného, já mám na sobě ošuntělé spodní prádlo, místo kterého bych si moc ráda pořídila nějaké nové, a právě jsem utratila dvě stě liber za porcelánovou kočku, co vypadá, jako by vypadla z celostránkové reklamy v nedělní novinové příloze: Krásná Madam Číča hledá domov. Nechte obměkčit své srdce jejím žadonícím pohledem. Lady Číča, vytvořená zručnými umělci z nejkvalitnějšího porcelánu, se stane vaším drahým přítelem…

Související knihy

Knightová, India

Jota, 2011