Knihu Otto Katz – André Simone očima své manželky Ilsy od autora
Jaroslava Hojdara vydalo nakladatelství Cosmopolis.

Poslední setkání

2. prosinec 1952

Chodím jako bez duše. Rozsudek mě hluboce zasáhl. Stále myslím pouze na to, co se odehrávalo osm dní na Pankráci, a na vyřčený konec. Smrt člověka, kterého jsem milovala a stále miluji nade vše. Přemýšlím i nad tím, k čemu všemu se přiznal. V příštích dnech se mě hlas v telefonu zeptal, jestli chci na Pankráci navštívit k smrti odsouzeného André Simona. Svého manžela.

„Ano, chci, ano, samozřejmě,“ řekla jsem, nebo spíš vyhrkla bez přemýšlení. Mužský hlas na druhém konci drátu mi suše oznámil hodinu schůzky.

Dnem i nocí jsem počítala čas do stanoveného setkání. Neviděla jsem ho skoro již celý půlrok. Jak asi vypadá? Stále jsem si nedovedla představit, že je člověkem, který čeká na smrt. Můj Otto. Je to vůbec možné? To, k čemu se přiznal, je pravda? A jestli je, jak je možné, že jsem to na něm za to čtvrtstoletí, které jsme prožili spolu, nepoznala? Myšlenky a otázky střídaly jedna druhou, ale odpovědi, které by mě uklidnily, nepřicházely. Tížily mě otázky, které mu položím, a budu od něho chtít slyšet jeho odpověď. Stále jsem si je opakovala.

Navečer 2. prosince pro mě přijelo auto. Cestou naložili manželky několika dalších mužů odsouzených k smrti. Neznala jsem žádnou z nich, stejně jako jsem nikdy před procesem neslyšela většinu jmen jejich manželů.

Při příjezdu na Pankrác byl již večer. Všechny nás posadili do jedné společné místnosti určené k čekání na poslední setkání s manžely, kteří zítra touto dobou již nebudou…

„Vaše rozmluva s odsouzenými může trvat nejdéle patnáct minut. Nesmíte spolu mluvit o ničem jiném než o rodinných záležitostech,“ přikázal nám přítomný příslušník bezpečnosti.

Sedíme a čekáme se skloněnými hlavami, bez nejtiššího zašeptání. Jsme tu pouze ženy – manželky. Rodičům a dětem rozloučení s jejich syny a otci není dovoleno. Místnost je naplněná vzlykáním a nedýchatelným vzduchem.

Na poslední setkání odvádějí ženy po jedné. Doprovázíme je smutným pohledem, jako by na popravu šly ony samy.

Pak přišla řada na mě. Vedou mě do přijímací místnosti vejpůl přehrazené dvěma, asi dva metry od sebe vzdálenými ocelovými sítěmi. Ploty. V rozích stojí ozbrojené stráže se skloněnými zbraněmi jakoby připravenými ke střelbě.

Postavili mě u sítě. Stojím. Čekám. Ale jen okamžik.

Na protilehlé straně místnosti se otevřely dveře. Vstupuje André Simone. Otto.

Srdce se mi zastavilo, aby se v okamžiku rozbušilo a rychle rozeběhlo. Otto volně přichází ke kovové síti. Oblečen do šedivého obleku, ve kterém byl v červnu zatčen. Cosi neskutečného mu hledí z očí. Výraz obličeje nepřítomný a bledý od dlouhého věznění. Stojí nehybně, dělí nás jen dvoumetrová ulička.

Hledíme na sebe mlčky.

Pak jsem napětí již nevydržela. I když vím, že spolu můžeme mluvit jen o rodinných záležitostech: „Ty jsi skutečně dělal věci, které jsi přiznal?“

Neodpověděl.

Intenzivně jsem se mu podívala do očí a zdá se mi, že mu z nich hledí ironie.

Pak mě požádal, abych na všechno zapomněla a odešla k bratrovi do západního Německa. „Stále jsem na tebe myslel a vypadáš tak, jak jsem si tě představoval v cele.“

Jeho slova jsou pro mě nepochopitelná. Znovu chci vědět, jestli je tím, k čemu se přiznal před soudem.

Dívá se na mě a mlčí.

Je mi ho hrozně líto. Mám ho ráda. Tak jako jsem vždycky měla.

Minuty utíkají, musíme se rozloučit.

Co říci člověku, který jde na popravu?

A co má říct on mně? Nepamatuji si z toho vůbec nic. Snad jen to, že mi slíbil ještě dnes napsat dopis.

Odvádějí ho. Poslední okamžiky, kdy ho ještě vidím. Naposled v životě.

U dveří, kterými před čtvrthodinou přišel, se otočil a rukou mi poslal polibek. Všechno se se mnou točí. Jsem na dně svých duševních sil. Mám dojem, že Otto je nevinným člověkem, který někoho kryje. Stejný pocit mě provázel až domů.

Oblečená jsem padla na postel a nejsem schopna myslet. V noci se mi vrátily myšlenky k Ottovi. Na Pankrác. A pak opět přemýšlím nad tím, k čemu se přiznal před soudem. „Proč mi neodpověděl na mé otázky o pravdivosti jeho výpovědích před soudem, jestli je nevinen? Vždyť již neměl co ztratit. Proč… proč…?“

Potom jsem dospěla k názoru, že tak velkou lež, jako byl proces, by nemohl nikdo vymyslet, vykonstruovat a přivést na svět. Proč by to dělal?

——————–

O autorovi

Jaroslav Hojdar (* 1933 Klenovice u Soběslavi) vyrůstal na Táborsku, stal se učitelem a jeho celoživotním zájmem je historie. První zaměstnání získal v českokrumlovském pohraničí, kde učil děti rumunských krajanů. Po čase se vrátil na Táborsko a byl učitelem v Sezimově Ústí a Táboře. Dálkově vystudoval Pedagogickou fakultu UK. Kromě práce ve škole ho pohltila regionální historie válečných let. Setkal se téměř se všemi pamětníky, kteří se na Táborsku a v okruhu jižních Čech zapojili do protinacistického odboje, studoval dostupnou literaturu i dobové prameny a napsal mnoho článků o odboji. Po propuštění ze školství na počátku sedmdesátých let pracoval jako klempířský dělník a poté topič v kotelně v Plané nad Lužnicí. Nepřestal však psát, byť články mohly vyjít až po roce 1989. Po převratu se nakrátko vrátil do školství, ale brzy odešel do důchodu. Publikuje příspěvky o dějinách jihočeských obcí, sestavil knihu o táborském popravišti a heydrichiádě a také knihu o sovětském poručíkovi Michejenkovi, který utekl z koncentračního tábora Mauthausen přes Šumavu až na Táborsko.

Zdroj informací: kosmas.cz

Nakladatelství Cosmopolis vzniklo na jaře roku 2015 a je součástí zavedeného nakladatelského domu Grada. Logo značky v sobě zahrnuje hned několik významů: hřbety stojících knih, živoucí město a rytmus. Přináší tak svým čtenářům knihy z celého světa, zahraniční i českou beletrii všech žánrů, a současně drží prst na tepu doby. Pestrou skladbu žánrů (od detektivek a thrillerů přes humor až po čtení pro ženy) ilustruje také motto redakce: knihy všech barev.

Související knihy

Hojdar, Jaroslav

Grada, 2017