„Nový rok je tady!“ jásáme nadšeně.
„Na Nový rok o slepičí krok,“ říkávaly naše babičky.
Nemám ráda zimu. Nejsem přeborník v zimních sportech. Spíš vnímám kýchající a kašlající lidi v tramvajích.
Jednoho dne jsem si celá sklíčená na Nový rok uvědomila, že naše babičky měly pravdu. V jejich pranostice je přece obrovský optimismus. Sluníčko se k nám už začalo vracet. 1. ledna je delší den než koncem prosince. I slovo slunovrat je optimistické. Nejvíc ze všeho jsem neměla ráda leden a únor. Cítila jsem se jako zakletá v ledovém království paní Zimy.
Jednoho krásného dne k nám sluníčko obrátí svou vlídnou tvář, zasměje se, probudí lísky. Prodlouží jejich jehnědy. Pokud bude pár dní nejméně osm stupňů nad nulou, vylétnou krátce včelky protáhnout a vyvětrat svá tělíčka. Přivítají prostřený stůl s jehnědami.
Tohle všechno si představuji. Stávám se součástí přírody. S nadějí vyhlížím každý nový den. Jaro se blíží. Ještě je daleko, ale vím o něm. Za dva tři měsíce je tady. Budu připravená ho vnímat plnými doušky.
Vloni jsem udělala zvláštní věc. Koupila si brambořík.

Vždycky mi všechny kytky doma chcíply. Ne, že bych se o ně nestarala, ale topíme plynem, máme docela teplo a sucho. Většina rostlin chce vlhko, bramboříky potřebují chladno.
Dala jsem kytku mezi okna. Museli jsme při výměně oken zachovat dosavadní ráz domu, nebylo možné dát takzvaná euro okna. Jsou tedy dvojitá, mezi nimi parapet. Na brambořík mi padl pohled každý den několikrát. Vždycky vyloudil úsměv na mé tváři. Hned se mi leden zdál přívětivější.
Přijel na návštěvu bráška s manželkou. Koupili mi k mému karmínovému i bílý brambořík. Nádhera. Za naším oknem bylo krásně živo. Jako na jaře. Bramboříky mi kvetly déle než tři měsíce. Skutečně až do jara.

„Na Tři krále o krok dále.“
Vida, zase jsme poskočili směrem ke slunci. I kdyby byl den delší jen o osm a půl minuty, sluníčko se nám vrací. Sice pomalu, ale jistě.
Naši přátelé nám poradili, abychom si namíchali lektvar, jak tomu říkáme. Jedná se o určitý počet citrónů a česneku. Vše se nakrájí, krátce povaří, rozmixuje, dá do lednice a pak se užívá každé ráno na lačno jeden malý panák. Citróny se použijí celé i s kůrou.
Výborná věc. Už je leden a ještě jsme s manželem nechytili ani rýmu. Jenže lektvar je příšerně hořký. Zvykla jsem si, ale manžel se každé ráno strašně šklebí. Přijme do pusy obvyklou dávku. Drží v puse a neví, jestli má polknout, nebo nejdřív přidat do úst vodu, kterou drží v hrníčku. Chvíli váhá, než polkne. Jeho grimasy jsou děsně legrační. Díky tomu máme dobrou náladu hned od rána.
Od podzimu chodím plavat do bazénu, abych si zocelila tělo. Už to moc potřebovalo. Chci zachránit kyčelní kloub před operací, kterou mi doktoři začínají vyhrožovat. Vím, že svou práci umějí téměř dokonale. Ale každý člověk na různé zásahy do těla reaguje jinak. Mnohdy proti naší vůli. Dokud může sloužit vlastní kloub, je dobře. Musím dohnat plaváním, co jsem na své životní pouti trošku zanedbala. Přestože jsem doma cvičila, nestačilo to. Jeden nepříjemný úraz mi přitížil. Proto se snažím rozhýbat své tělo, aby ještě pár let sloužilo. Nikdo jiný to za mne udělat nemůže. Záleží jen na mně, jak budu k sobě poctivá a pomůžu si.
Plaváním se ovšem stala zvláštní věc. Postavila jsem se částečně ročním obdobím. Plave se přece v létě, když je teplo.

Nabalím se a jdu na tramvaj. Mířím do Edenu. Plavu pomalu, na výdrž. Musím dvakrát týdně uplavat aspoň tři sta metrů, aby měla moje námaha smysl.
Pokaždé, když tam jdu, říkám si: „Třeba dnes nebudu tak výkonná. Nic se neděje. Pokud zvládnu deset délek bazénu dlouhého dvacet pět metrů, stačí. Budu spokojená.“
Jakmile mám tuhle vzdálenost za sebou, cítím, že mám dnes zase vyhráno. Přidám dvě délky do tří set metrů. „Nojo, už mám polovičku svého vysněného cíle. Jestli zvládnu ještě totéž, budu mít šest set metrů odplaváno. To bude paráda!“
Cítím, že síly zatím neubývají. Nehoním se. Mám trošku problém s dechem. Moje letité problémy s průduškami. Občas si trošku vydechnu na jednom nebo druhém konci dráhy. Nesmím odpočívat moc dlouho. Mám zaplaceno jen na hodinu a půl. Musím šetřit, z důchodu se velké zázraky dělat nedají.
Rychle si odfouknu a jdu na další metry.
„Je to dobré! Už jsem si zvykla zaplavat šest set metrů. Dnes zkusím malinko přidat.“
Povedlo se. Mám za sebou sedm set metrů. Jsem na sebe docela hrdá.
Za týden přidávám další dvě délky. „To už je tři čtvrtě kilometru! Páni, jsem fakt dobrá!“
S vítězným pocitem odcházím včas domů. Jde se mi líp. Dřív jsem se sotva potácela po plavání. Dnes už si docela vykračuju. Dokonce schody v tramvaji zdolávám běžným způsobem, ne jen jednou nohou vpřed, tu s bolavou kyčlí vždy přitáhnout.
Nevím, jestli se operaci úplně vyhnu, ale důležitá je snaha. Celkově mi plavání pomáhá. Na zádech, kde byl podkožní tuk a trošku povislá kůže, mi naskákaly boule. Začaly se rýsovat svaly. Zádovým svalstvem jsem nikdy nevynikala. Dokonce jsem si myslela, že žádné nemám. Teď mě manžel se zájmem sleduje, jak se moje záda zpevňují a mládnou. Na obličej to efekt nemá. Ale protože jsem spokojená, zářím štěstím. Možná proto vypadám celkově mladší.
Hlavně jsme zdědily s mojí sestrou Miladou mladší vzhled po naší mámě.
Důležité je, že se k životu stavím aktivně. Přece nežijeme proto, abychom trpně čekali na zánik.
Nedávno jsem viděla v televizi starší lidi, kteří studují a baví se novými vědomostmi. Některým z nich bylo přes devadesát let. Oči jim jen hrály. Byli neuvěřitelně čilí.
Jsem přesvědčená, že v tom velkou roli hraje jejich aktivní přístup k životu. Vůbec nic nevzdali. Pořád žijí naplno.
Někdo se dokáže provztekat nebo pronudit od narození až do konce.
My s manželem si užíváme každý den.
Je dobré se občas nad vším zamyslet.

---

MgA. Hana Militká

MgA. Hana Militká vystudovala základní školu ve Svobodných Dvorech. Poté střední ekonomickou školu v Hradci Králové.  V devatenácti letech vyhrála Wolkerův Prostějov v recitaci. Byla přijata na JAMU, obor herectví. V Brně na studiích si užila hodně legrace i hostování. Byla v ročníku s Nikou Brettschneiderovou, Marcelou Večeřovou, Evou Gorčicovou, Zdenou Moučkovou, Evou Lapešovou, Renatou Doleželovou, s Miroslavem Donutilem, Pavlem Zedníčkem, Františkem Horáčkem, Ivošem Hyršem, Svatoplukem Skopalem, Pavlem Trávníčkem a dalšími.
Stala se členkou Divadla na provázku. V roce 1981 odešla do Prahy. Hrála v několika filmech vynikajících režisérů. Spolupracovala se slavným režisérem Jurajem Herzem na filmu Zastihla mě noc, na seriálu Wolfgang. S Jurajem Jakubiskem na filmu Frankensteinova teta, Perinbaba, s Jaromilem Jirešem na filmu Lev s bílou hřívou, s Janem Svěrákem na filmu Kolja, s Pavlem Hášou na Povídkách Malostranských, s Jiřím Krejčíkem a dalšími. Pro švýcarskou televizi ztvárnila roli Mileny Jesenské v němčině ve filmu Wer war Kafka, režie Richard Dindo. Mezi divadelními režiséry byla vynikající spolupráce s Petrem Scherhauferem, Ivo Krobotem, Mirkem Krobotem, Evaldem Schormem, Janem Antonínem Pitínským, Zbyňkem Srbou. Nyní spolupracuje s režisérem a šéfredaktorem nakladatelství Krigl panem Jiřím Halberštátem jak na svých knihách, tak na vystoupeních u příležitosti křtů knížek, při každoročním setkání v klubu Golem, na různých slavnostních představeních. Hostuje v Národním divadle. Povídky z povětří vyšly zjara roku 2013, detektivní román
Záhadný šepot spatřil světlo světa zjara 2015. O rok později vydává opět nakladatelství Agentura Krigl další detektivku Pronikavý smích. Povídky z povětří se objevily v nakladatelství E-knihy jedou Martina Koláčka jako první elektronická kniha Hany Militké začátkem února 2016, zjara vyšel napínavý román Vilma, v létě román Sára, na podzim román Jiří. Před Vánoci vyšel první díl nového detektivního seriálu Kapitán Bartoš Zasahuje 1 s podtitulem Složitý případ. Na přelomu roku vyjde e-kniha 13 povídek pro Klub Knihomolů.

Související knihy

Pronikavý smích

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2016

Záhadný šepot

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2015

Povídky z povětří

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2013